Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Cesta do školy

Tentokrát nepíšu nic vymyšleného, nic co by vzniklo v mé hlavě. Ale všechno si nepamatuji. Budu muset trochu zkreslovat. Tentokrát píšu, to co jsem zažil dneska ráno 9-10-2001.

Do školy dojíždím. Začalo to obyčejně – jako každý obyčejný den, hodně učení a písemek, přivstanu si, pojedu dříve a naučím se, než začne vyučování. Autobus pro nás přijel včas, to se tu často nestává. Lidi – většinou žáci škol, do něj nastoupili a jelo se. Cesta z Polné do Jihlavy není nijak zvláštní, žádné velké kopce, rybníky, co by se tak mohlo stát? Najednou proti jede nějaký vůz (prý to byl náklaďák), autobus se mu snaží vyhnout, v tom se trhá krajnice a autobus se převrací na bok. Lidi padají na jednu stranu a tašky a věci na ně. Já se zachytávám na poslední chvíli o sedačku. Jsem na tom dost dobře ještě s nevelkým počtem dalších jedinců jsem se stihnul vyhnout pádu. Ty na druhé straně to měli horší, všechno na ně spadlo a ještě se praštili do hlavy. Jak ven? Okna nahoře, dveře jsou na zemi.. Přední okno je vyraženo, konec, jdeme pryč. Zanedlouho přijíždí dvě policejní auta, později hasičský nákladní vůz, sanitky, osobní hasičský vůz. Zajímavý pohled, autobus převrácený v poli, lidi kolem silnice, všude blikají světla přivolané pomoci. Všichni žijou, sláva. Čekáme, co bude. Vypadá to, že do školy přijedeme pozdě – SLÁVA. Poté sanitky odváží osm zraněných. Volám domů, přijel pro mě táta, OK. Možná jsem tam mezi lidmi trochu plácal kraviny – poúrazový šok. Jinak jsem skoro v pohodě, říkám si. Za hodinu jedu dalším autobusem do školy. Písemkám jsem se nevyhnul a bohužel jsem se na ně nestihnul naučit. Během vyučování pořád přemýšlím nad tím ránem, mohlo to dopadnout hůř, naštěstí ale nedopadlo. Kdyby se to stalo v autobuse, který jezdí o půl hodiny později a je přecpaný k prasknutí, myslím že by bylo minimálně třikrát více zraněných (ne-li hůř). Je to už dávno, ale na téhle trase se kdysi vymlátil podobným způsobem autobus a dopadlo to dost špatně. Byli tam i mrtvý. To už je asi čtvrtá havárie dopravního prostředku v němž jsem seděl. Představa, že takhle budu riskovat život každý den je strašná. Radši na to nemyslet.