Tato kniha je souborem vybraných spisů prvního prezidenta českého a slovenského národa, legendy demokracie a filosofa Tomáše Garrigue Masaryka. Je souborem spisů, které se zabývají podstatou a problematikou (úskalími) demokracie, tak jak to viděl autor sám.
TGM se otázkou demokracie zabýval po celý svůj život a snažil se nalézt, co nejefektivnější a nejlepší způsob, jak ji využívat v praxi tak, aby byla zachována humanita a při tom sát prosperoval, přičemž musí být navíc zachována jeho funkčnost.
Tvrdí, že demokracie se historicky vyvinula z teokracie, musí se opírat a vědu a z těchto důvodů ji nikdy nelze plně uskutečnit, přestože je to nejdokonalejší forma vlády, kterou prozatím lidé vymysleli. Přičemž názory na demokracii se liší jak mezi jednotlivci (např. Palacký/Havlíček), tak mezi skupinami, respektive stranami.
Popisuje, že otec moderní demokracie Rousseau tvrdil často opakovaný výrok, že demokracie v pravém slova smyslu, tak aby všichni lidé vládli je nemožná, že nikdy nebyla a nebude. Rousseau totiž požadoval vládu lidu přímou a byl proti parlamentarismu (nepřímé vládě). Dalším rysem demokracie je, že většina vládne menšině, což je sice správné, přesto si však ta menšina může připadat utlačovaná a nespokojená.
Podobně jako Havlíček tvrdí, že nejprve by se měli všechny demokratické strany zasadit o vítězství demokracie a pak by teprve měli začít prosazovat své stranické názory, jimiž se liší. Masaryk věřil v konečné vítězství demokracie a nepřestal v něj věřit ani když se celý svět dostával do stále hlubší krize – když se zhroutila demokracie v Německu a byla zde nastolena fašistická diktatura a když se i z jiných zemí začali ozývat antidemokratické názory.
Prosazuje názor, že k demokracii se člověk musí vychovávat a ne ji k němu přimět revolucí. Demokracie by měla zasahovat do všech odvětví lidské společnosti (sport, kultura, volný čas, rodina) a neměl by to být jen politický systém, jak je uvedeno například ve spisu “O demokratismu v armádě”.
Autor spisů se zde také vyjadřuje k ruskému bolševictví ve vztahu k demokracii a vysvětluje mnoho rozporů a četných chyb, které Lenin při uchopení moci udělal. Popisuje, že bolševici jsou sice proti kapitalismu, ale zároveň přijímají peníze ze západu. Je zde také psáno – cituji: “Lenin a s ním devátý sjezd moskevský důrazně požadují pro rekonstrukci Ruska odborníků a odbornických znalostí. Leninovi při tom už nevadí, že tito odborníci jsou vzdělaní ve školách buržoazních a že jsou buržoové. Sjezd dokonce zrušuje komunistickou rovnost, navrhuje platit odborníky lépe a odstupňovává platy podle kvality odborníků. Kdo sestrojí stroj, zaslouží více, než kdo ho upotřebuje.” Takovýchto komunistických prohřešků proti vlastní ideologii je zde vypsána spousta.
Prioritou Masarykovy politiky bylo podporovat všechny pozitivní síly v národě bez ohledu na rozdíly, ať už národnostní nebo stranické. Jednou si prý posteskl: “Demokracii bychom měli, teď potřebujeme ještě demokraty.” Což znamená, že demokraty si musí stát pracně vychovat. Demokracie znamená doslova vládu lidu, ale moderní demokracii by nemělo jít o vládu, nýbrž o to, aby lid byl spravován lidem, na rozdíl od aristokracie, která stojí na tom, že jedna skupinka, rádoby lepších lidí, vládne menšině, která pro ně pracuje.
Tomáš Garrigue Masaryk byl velký člověk v našich dějinách a navždy zůstane spjat s pojmem “demokracie”. S pojmem který je často zneužíván mnohými politiky, tak aby za něj mohli schovat svoji nenasytnou touhu čerpat krvelačně státní pokladu a užívat si peněz vybraných od daňových poplatníků. S pojmem, který je často proklínán i milován a s pojmem, který tak často podléhá cenzuře doby. Demokracie se, stejně jako všechno v životě vyvíjí. Počkejme a uvidíme co přinese čas.

Tento jistě šikovný autor se narodil v roce 1937 a svou první knihu vydal až v roce 1988. Vyšla v prestižním nakladatelství Random House v New Yorku a jmenovala se „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“ (All i Really Need to Know I Learned in Kindergarten).

Drobné příběhy, úvahy, povídky, zamyšlení a filozofické postřehy z každodenního života si střádal léta do šuplíku.

Nikdy by snad žádná jeho kniha nevyšla, kdyby se redaktorce z Random House nedostal do rukou leták s textem, který je na začátku jeho prvotiny. Ona redaktorka Fulghuma vybídla k sestavení celé knihy, učinil tak a stal se rázem slavným…

Jeho povídky nejsou jen obyčejné příběhy, často po krátkém vylíčení toho, co se stalo, začne autor onu věc podrobně rozebírat a přidávat k ní své vlastní filozofické úvahy. Řekl bych, že Robert Fulghum je spíše než spisovatelem filozofem a proč také ne, vždyť i Sokrates tvrdil, že filozofem může být každý, vždyť stačí jen trošku přemýšlet…

Kniha „Už hořela, když jsem si do ní lehal“ je plná příběhů, které člověka nutí přemýšlet spolu s autorem a snad proto si myslím, že mi kniha dala mnohem více, než kdybych si přečetl například dílo některého z antických filozofů, ač si nemyslím, že by jejich díla byla méně hodnotná, ba právě naopak.

Nejvíce mě zaujaly příběhy:

John Pierpont zemřel

 V době kdy žil, byl John Pierpont neúspěšný člověk. Na co sáhl, to se mu nepovedlo a že toho zkoušel hodně. Byl právníkem, učitelem, obchodníkem, pastorem i politikem. Od jeho smrti uplynulo více než sto let, hodnoty se změnily a tak lze dnes říci, že neúspěšný nebyl. I výčet povolání na jeho náhrobku to potvrzuje a navíc složil hit, který zná téměř celý svět. John Pierpont napsal „Rolničky“.

Jestli jste

 Podrobně popsaný autorův údiv nad nepochopitelnou nadmírou lásky lidí ke psům. Nad tím, kolik peněz je za ně vynaloženo.

 Uvádí, že Američané za psy utratí asi sedm miliard dolarů za rok, že devadesát procent psů v USA žije lépe než ¾ lidstva a že většina „hafanů“ se má a jí lépe než 23 % dětí v téže zemi.

Jsou to údaje, které nás nutí tak trochu souhlasit s tím, že nadměrná lidská láska ke psům je více než podivná.

Seď klidně

 Rosa Parksová jednoho běžného dne roku 1955 cestovala z práce domů. Byla unavená a tak usedla na volné místo. Autobus se zaplnil. Lidé na ni začali křičet, ať se zvedne a uvolní místo ostatním.

 Neučinila tak a byla zavolána policie, zavřeli ji. Proč se nezvedla proč to po ní vlastně chtěli?

Jen kvůli odlišné barvě pleti a ona nechtěla být dále „negrem“, který si nechá šlapat po své lidské důstojnosti.

 Svůj malý boj ale vyhrála a tak se opět po čase hodnoty i konvence společnosti otočily a ulice, v níž ji kdysi policisté vytáhli z autobusu, se dnes jmenuje po ní.

Máj
—

1. Zpěv
Začal květen a vše kolem vypadalo krásně a romanticky. Příroda sdělovala, že jaro je v plném proudu a že je právě nejvhodnější období k tomu začít někoho milovat a projevovat své ryze živočišné touhy.
A v onu jarní dobu čeká krásná dívka – Jarmila na svého milého Viléma, který však stále nepřichází. A tak, když po nějaké době přijíždí k Jarmile jakási postava na loďce, myslí si dívka mylně, že je to konečně její Vilém. Není. Ta osoba ji sdělí, že její milý, “strašný lesů pán”, bude následujícího dne zbaven života. Vilém totiž zabil Jarmilina svůdce, aniž by tušil, že tím trestá vlastního otce. A tak následuje další tragická událost – Jarmila se utopí, zdrcena informacemi o tom, co čeká jejího milého.

2. Zpěv
Noc před popravou Vilém vzpomíná na své dětství a přemýšlí o nespravedlnosti, která má být na něm spáchána a díky níž má přijít o svůj jediný život. Provází ho chmurné myšlenky o tom, že zabitím svého otce, neudělal nic špatného, protože otec ho kdysi vyhnal z domova a Vilém se tak pod tlakem okolností vydal na cestu zločinu. Navíc mu otec také svedl jeho milou. A tyto špatné činy si přece zaloužily pomstu, i když byla tak krutá.
Vilém svou poslední noc také skepticky přemýšlí o tom, co ho čeká po životě. Nevěří ve věčnost bytí, ba naopak. Myslí si, že po životě následuje, pouze věčná nicota.

1. Intermezzo
Příroda a duchové čekají na Vilémův návrat.

3. Zpěv
A začíná další krásný jarní den. Opět všude řvou ptáci, voní kytky a příroda čaruje barvami lásky. Jenže právě tento jinak krásný den, který by jinak nebyl zvláštní, je posledním dnem Vilémova života. Na popravu, která je tradičně velikým představením pro lidi, je doprovázen armádou. Lidé, přející mu smrt, na něj nepřátelsky pokřikují ze všch stran a on se díky tomu cítí být více než osamocen. Nedlouho před vykonáním popravy, se ještě alespoň myšlenkami vrací zpět do přírody, do míst, kde mu bylo dobře a vzpomíná na hezké chvíle svého života. Popravě však neunikne a tak mu kat utne hlavu = jeho život končí.

4. Zpěv
Po dlouhých letech do těchto míst přichází sám autor a nad lebkou Viléma se ztotožňuje se svým hrdinou. Rozjímá nad krásami přírody, která opět voní jarem a vypráví, že ve Vilémově příběhu byl skryt i jeho vlastní příběh: “… hrdliččin zve ku lásce hlas: ,Hynku!´ – ,Viléme!!´ – ,Jarmilo!!!´”

2. Intermezzo
Vilémovi druzi lamentují nad tím, že jejich vůdce zhynul.

Můj vlastní názor na knihu:
—————————
Co bych dodal na závěr?
Uff, hlavně že to mám za sebou -> můj pocit z knihy = místy to sice může být pěkný a působivý příběh i na dnešní zkaženou mládež, avšak ona mlhavá krása je kažena neustálým “lamentováním” nad skutečností, nad níž by se jinak čtenář, v dnešní uspěchané době, vůbec nepozastavil. Například hned první stránka by šla zkrátit do jedné jediné věty: “Začal květen, bylo krásně..” A možná právě vtom tkví autorův úspěch a oblibenost knihy. Umí totiž udělat z komára velblouda, umí popsat věci tak, jako by to dovedl jen málokdo. Myslím, že by na mě kniha možná zapůsobila více na jaře “když ku lásce zve hrdličin hlas”, než nyní na podzim “když listí padá zas”.
Z přečtení knihy nejsem příliš moudrý, působí na mě příliš zmateně, podivně a smutně. Z dosavadních informací, jsem čekal větší “love-story”, ale je to spíše pesimistická úvaha o smutném životě Viléma.. I když kdoví, třeba se ke knize někdy vrátím, až budou kytky kvést..-

Poutavý a přitom tajemný děj příběhu o krysaři je napsán na motivy staré německé pověsti a vypráví o lásce, zradě a pomstě. Do města Hammeln, kde se množí krysy přichází podivný člověk, krysař, aby je vyhubil za pomocí své píšťaly. Lidé nevědí, co si o jeho práci mají myslet, zda je spojen s ďáblem, nebo zda je darem od Boha umět zavádět krysy do vod. Raději se proto obyvatelé Hammelnu snaží nemít s ním nic společného. Až na nádhernou dívku, Agnes. Ta, přestože má nápadníka, zamiluje se do krysaře a krysař se zamiluje do ní. On zvyklý na věčné toulání, na pravidelné střídání míst pobytu, od města k městu, má náhle jakési nutkání zůstat (tedy alespoň nějaký čas). I přesto, že mu odmítnou za jeho práci zaplatit nechce se mu odejít kvůli citu k Agnes. Jednoho dne však Agnes zjistí, že je těhotná s Kristiánem, což je její nápadník. Kristiána však nemiluje. Krysaře posílá pryč z města, ale ten ji nechce opustit. Agnes se nakonec utopí v řece, snad proto, že neví jak dál. Když to krysař zjistí, začne pískat hlasitě na svou píšťalu a lid města, podobně jako krysy jde za ním na horu Koppel za městem, která se tyčí nad propastí. Podle pověsti vede z hlubin cesta do bájné země sedmihradské, kde jednou bude všechny čekat bezstarostný život. Když všichni padají do propasti, není návratu. Přežije jen Sepp Jörgen, slabomyslný rybář, kterému je dopřáno, žít dál.

Je dobré, když žena umí všude dobře promluvit, ale nejlepší je to tam, kde to je nezbytné. Manžel Rinaldo v tomto příběhu přistihne svoji choť Fillipu s milencem, nezabije je jen proto, že má strach o sebe a volá ji místo toho tedy následujícího dne před soud. V onom kraji tenkrát byla žena pro nevěru upálena, podobný osud čekal i ženy prodávající svá těla na ulici. A tak Fillipa neměla moc šancí k přežití. Všichni příbuzní a známí Fillipu zrazovali od toho, aby se k soudu dostavila a místo toho jí doporučovali, aby uprchla. Avšak ona, ještě zamilovaná, se rozhodla raději svou lásku vylíčit před soudem a statečně zemřít, než-li v hanbě uprchnout.
A tak se Fillipa k soudu dostaví, soudci se zalíbí, nejen proto, že je velmi pěkná, ale také proto, že je odvážná a že chce vylíčit svůj příběh. Proto ji dobře poradí, ať se nepřiznává a on, že ji nebude muset odsoudit. Ona však spustila své a správně a obratně volila svá slova, pravila že onen zákon je dobrý pouze pro muže a že nebohé ženy jím trpí. Pravila, že jediná žena k němu nedala souhlas a že ani jediná nebyla u toho, když byl tento zákon dělán. Je tedy špatný a nesprávný. Řekla, ať se zeptá jejího muže, zda mu pokaždé když on chtěl poskytla své rozkoše. Pak se zeptala slovy: “A co jsem měla dělat s tím, co zbylo, když o něm ode mě vše co chtěl?
Není lepší to věnovat dalšímu člověku, který mě má rád, než to vyhodit a nechat v nezmar.
Lidé v síni se shodli na tom, že paní má pravdu a křičeli onu věc takřka jediným hlasem.
A tak se Fillipa svou chytrou, ba přímo geniální odpovědí osvobodila a způsobila změnu zákona, tak aby z něho měla prospěch a nebyla potrestána. a onen zákon byl změněn tak, že postihoval pouze ty ženy, které se zpronevěřily svým mužům za peníze. Rinaldo odešel domů zahanben a Fillipa odešla slavně domů, jako by byla vzkříšena z ohně.

Mám v letošním roce v plánu doplnit svoji knihovnu. Když sme s bráchou někdy v roce 2009 spouštěli náš internetový antikvariát, dali jsme do jeho nabídky i některé naše knihy v domnění, že už je asi nebudeme chtít nikdy číst. Dnes s odstupem času zjišťuji, že některých knih se zbavit byla hloupost a tak jsem se rozhodl některé z nich si opět opatřit + mám v plánu přikoupit i některé tituly, které jsem ještě nečetl. Většinou kupuji knihy z druhé ruky přes bazar na DatabazeKnih.cz. Začal jsem některými tituly od Petra Šabacha,… ale v plánu ještě jsou některé knihy od Miroslava Švandrlíka, C.D. Paynovo Holubí mambo a možná si znovu pořídím i Mládí v hajzlu. Dále mám v plánu pořídit i nějakou knihu od R. Fulghuma a chtěl bych letos pořídit všechny díly komiksů s Asterixem… když mi to tedy finance dovolí, každopádně mě mrzí i nedostatek času, ale o tom až v dalším zápisku…

Strakonický dudák je pohádkovým příběhem českého amatérského muzikanta Švandy, kterého zláká vidina velkého zisku v zahraničí. A tak se rozhodne i přes nářky své milé Dorotky, že půjde za výdělkem do světa – musí přece jejímu otci dokázat, že umí vydělat nějaký ten krejcar a uživit tak potencionální rodinu. Švandovo rozhodnutí jít hrát cizím národům nezlomí ani lamentování kamaráda Kalafuny, venkovského muzikanta, který se mu marně snaží vysvětlit, že peníze nejsou všechno a že milovat se dá i bez nich.

Švanda se rozloučí se svými blízkými a vydá se na cestu. S sebou samozřejmě bere i své kouzelné dudy, které mu pomůžou k získání slušného kapitálu

Při svých toulkách potká krajana Vocilku. Ten Švandovi nabídne, že mu bude dělat manažera, a dobrosrdečný Švanda samozřejmě se vším souhlasí. Jdou společně světem, hrají hlavně tam, kde jim pšenka kvete, a vydělávají velké peníze. Valuty se však u nich příliš neohřejí a ihned putují do kapes krčmářů a všelijakých šenkýřů.

Nejhorší však je to, že Švanda při svém bohémském životě zapomene na lásku ke své Dorotce. Dívka ho však ani na okamžik nepřestala milovat, přestože se nevrátil ve smluvený čas zpět do vesnice, a proto se rozhodne, že ho musí najít. Její otec zemřel a doma ji už nic nedrží, přemluví tedy Kalafunu, aby šli společně Švandu hledat.

Mezitím se Švanda s Vocilkou dostanou až k smutné princezně Zulice, kterou nikdo nedokáže rozveselit. Švandovi se však díky kouzelným dudám povede svojí produkcí přivést princeznu na jiné, veselejší myšlenky. Princezna se do něj zamiluj a chce si ho vzít. Pod vlivem Vocilky by si snad zmatený Švanda možní i Zuliku vzal, kdyby se na scéně neobjevil Kalafuna s Dorotkou. Ta mu za pět minut dvanáct vrátí rozum, o který díky falešnému příteli Vocilkovi přišel.

Kalafuna s Dorotkou jsou však brzy odvedeni strážemi pryč. Švanda si má brát princeznu, která mu právem náleží, když se mu ji povedlo rozveselit, a přítomnost Dorotky, která si na něj také myslí, by asi u svatby nebyla příliš vhodná. Jenže Švanda si žádnou holku s modrou krví brát nechce, musí teď zase pořád myslet na svou Dorotku.

Do toho všeho zmatku se ještě objeví pravý princeznin ženich. Ten nechá Švandu uvrhnout do vězení za to, že jeho nastávající popletl hlavu. Švandův falešný přítel Vocilka se konečně ukáže v pravém světle, nechá Švandu ve štychu a raději se “zdekuje” pryč, aby aby také nepřišel k úhoně.

Ve vězení Švanda konečně poznává svoji matku, polednici Rosavu, která mu kdysi tajně vdechla kouzlo do hudebního nástroje.

Švanda však nezůstane ve vězení dlouho a po čase se vrátí tam, kam ho to táhlo nejvíce – do vesnice za Dorotkou. Ta ho zpočátku pochopitelně nenávidí za to, jak se k ní zachoval. Když však Švandovi hrozí nebezpečí a ona jediná může pomocí zachránit jeho život před zlými silami divých žen, uvědomí si, že Švandu stále miluje. Na konec mu tedy pomůže a všechno dobře dopadne.

A tak opět zvítězila láska.

Hlavní postavy:
Švanda – Mladík, jehož charakter se během příběhu vyvíjí a který má jak dobré, tak i špatné vlastnosti. Do značné míry se nechá ovlivnit. Miluje Dorotku.

Dorotka – Věrná vesnická dívka, dcera hajného. Miluje Švandu a je schopná pro něj udělat cokoliv. Její láska nakonec Švandovi zachrání život.

(napsáno do Čtenářského deníku, září 2002)

Svatební košile

Tato balada vypráví o dívce, které zemřela celá její rodina. A tak alespoň doufá v návrat svého milého ze světa, z krvavých cest plných nářků nedobrovolně padlých.

Dívka se modlí, a náhle se tak začínají dít nevídané podivnosti. Pohne se obraz, zhasne svíčka a za oknem čeká její milý – muž, o něhož prosila. Láska zde však nemá šanci, její milý je mrtvý, jeho duše je v rukách ďábla a srdce má on tvrdé jako led.

Noční svatba se mění ve zlý sen, když onen ženich dotáhne svoji milou na hřbitov, do svého sadu křížů.

Dívka se schová do márnice, tam však leží umrlec – spojenec jejího milého. Začíná hra proseb. On prosí umrlce o odstrčení závory do márnice, ona zas o to, aby umrlec zůstal ležet.

Vše vyřeší nakonec kohoutí kokrhání. Oživlé mrtvoly se ráno musí vrátit zpět do světa mrtvých.

Vodník

Příběh vypráví o Vodníkovi, jenž se chystá ke svatbě s krásnou pannou z blízkého stavení. A když se jednoho dne konečně dívka ukáže u Vodníkova jezera, prolomí se lávka a kráska se ztrácí pod uzavřenou hladinou.

Dívka však nachází ve Vodníkovi zalíbení, oba se mají rádi a z oné veliké lásky se jim narodí dítě. Avšak city k Vodníkovi a láska z dívčiny strany vytrácí. Ona chce totiž opět vidět suchý svět a promluvit si se svou matkou.

Vodník své ženě dovolí opět navštívit “normální svět”, jako záruku jejího navrácení si však u sebe ponechává malého Vodníčka.

A tak dívka opět navštěvuje svoji matku. Když si pro dívku přijde vodník, aby ji odvedl zpět, matka ji nechce nechat odejít – je to prostě klasická tchýně- Vodník naříká a pak mizí v bouři. Zanechává za sebou však hrůznou vzpomínku nešťastné lásky – dětskou hlavu bez tělíčka a tělíčko bez hlavy. Drsný konec, že?

Zlatý kolovrat

Jednoho dne se král zamiluje do krásné neznámé dívky. Když požádá její nevlastní matku o dívčinu ruku, podstrčí mu ona matka svou vlastní dceru, která je té nevlastní velmi podobná. Pro jistotu však nevlastní dceru zabijí, odřežou jí údy a zbaví ji očí.

Zlo by zůstalo nepotrestáno, nebýt stařečka a jeho pacholátka. Král odjel do boje, jeho manželka zůstala s matkou na hradě. Pachole přišlo k nim s lákavou nabídkou – zlatý kolovrat vymění za nohy, ruce za zlatou přeslici a za zlatý kuželík chce pouze oči oné zavražděné dívky. Králova současná žena souhlasí. Stařeček pak údy a oči v lese stmeluje s dívčiným tělem a ona krásná mladice opět ožívá.

Král se vrátil z bojů a požádal ženu o upředení zlaté nitě. Zlatý kolovrátek vyměněný za části těla zabité dívčiny však začal vyprávět pravdivě celý příběh. Král nečekal a vydal se pro dívku do lesa. Shledali se a byla veliká svatba. Vlastní dcera se svou matkou však bloudí dodnes v podobě degenerovaných vlků s ženskými těly.

Úvaha – Vina a trest
aneb
Je-li trest zasloužený?

U Zlatého kolovratu trest jistě zasloužený je, protože dobro zvítězilo nad lží a nenávistí, láska má zelenou.

U  Vodníka je to jiné, zde bych řekl, že nebýt Vodníkovy tchýně, vše by bylo O.K., dítě by zůstalo vcelku a Vodník by žil spokojeně se svou kráskou v hlubinách jezera pod topoly.

No a u Svatební košile vina a trest nehraje roli, je to prostě šílený příběh, který jakoby předstihl svoji dobu -> klidně by totiž mohl být kvalitním námětem pro americký hororový snímek.

Kytice si jako celku vážím (narozdíl od Ohlasů písní českých a ruských) – je to skvost české poezie.

Epika (Ohlas písní ruských)

1. Výslechy
   Šibeniční vrch byl vždy a všude místem, kterému se lidé zdaleka vyhýbali a které bylo ověnčeno strašidelnými historkami. Bylo to místo smutné a tragické. Ovšem děj tohoto příběhu je veselý, protože vypráví o tom, jak se jedna taková šibeniční poprava nekonala.
   Ve hradu v Kremli vyslýchal car jednoho nešťastného dne mladíka obviněného z lesních loupeží. Ten mladík se jmenoval Nikita Ivanovič a vyprávěl carovi o nešťastném dětství i o tom, jak byl vychovávaný pouze svojí tetou.
   Čím byl Nikita starší, tím měl větší sílu. Dokázal ohýbat stromy k zemi i roztrhnout pouta z tvrdé oceli. Jediné, co nedokázal přelomit, byla bída. A tak začal Nikita loupit v lesích.
   Po výslechu onoho příběhu car dlouho přemýšlel, jaký trest mu má udělit, a nakonec mu dal milost.
   Uznal totiž, že kdyby vyrůstal v Nikitových podmínkách, loupil by také.
2. Veliký ptačí trh
   Tento epický příběh začíná vyprávěním o malé sýkorce, která proletěla celé carské Rusko, navštívila Tibet, Kytaje a Sibirsk, poté se dostala přes devět moří a podívala se i do Německa a Polska.
   Všude, kudy letěla, zvala všechny své kolegy z ptačí branže na veliký trh. Zvěstovala také, že tam bude k dostání vše, na co si lze vzpomenout.
   Jednoho dne se pak sletěli všichni ptáci kupeckého stavu a postavili své krámky, stánky a boudy, aby nabídli zákazníkům, na co si jen vzpomenou.
   A když potom přišli kupující ptačí davy, objevila se mezi nimi i bohatá sova – vdova s velikým doprovodem příbuzných a služebných. Ona sova kupovala všechno možné i nemožné, utratila 5000 rublů a kupci se mohli radovat z velikého výdělku.
   Po skončení trhu se všichni kupci odebrali zpět domů. Čápa však při zpáteční cestě zastihla bouře, zničila mu koráb a nechala mu pouze jeho život.
   Od těch dob čáp smutně chodí po břehu, chytá všelijakou havěť a hledá ztracené peníze.
   
3. Vězeň
   Tento vcelku kratičký příběh pojednává o rozmluvě vězně s měsícem. Onen vězeň je opuštěný a jediný, kdo s ním přebývá v cele, jsou jeho smrtelné rány. Pomalu se smiřuje s osudem a s nikým se nechce bavit, když v tom ho začne otravovat měsíc. Vězeň mu vysvětlí svoji situaci. Měsíc se nakonec slituje a zbaví ho trápení i bolesti, kterou mu působí smrtelné rány – nechá ho zemřít.

Lyrika (Ohlas písní českých)

1. Jarní
   Obsah této písně by se dal jednoduše vyjádřit zvoláním: “Tak, a je tu jaro!” Nevím proč, ale ona kratičká básnička navozuje pozitivní, optimistickou náladu. Možná proto, že jaro je veselé a všichni ho mají rádi.
   Snad i proto, že jaro střídá utrpení zimy a srdci poskytuje naději na lepší zítřky. Všechno kvete, voní, ptactvo prozpěvuje a na světe je najednou i více krásy ke koukání.
2. Zimní
   V této básni je vyjádřen zimní chlad. Je smutně pesimistická jako zima na vysočině. Vyjadřuje prázdnotu, kterou však naštěstí vyplňuje naděje lásky. Snad jen toto jediné v onen čas hřeje u srdce a umožňuje bez větší újmy přežít dlouhé měsíce s krátkými dny a nekonečnými večery. Bolest a smutek z nešťastné zimní lásky je zde ztělesněn v podobě ptáčka hledajícího zrníčko ve sněhu.
3. Starý zahradník
   Báseň vypráví o zahradníkově dceři, která je nejkrásnější růží z jeho zahrady. Vypravěč o ní vybíravými slovy rozjímá, jako kdyby si přál, aby byla jeho milou.
   Kromě toho vypravěč žertovně polemizuje o tom, že by bylo dobré, aby matky na jaře svěřovaly své dcery do zahradníkovi péče – třeba by také vypadaly jako jeho dcera.