Tak jsem dočetl další knihu od C.D. Payna. Nevěděl jsem zprvu, jestli to bude úplně čtení pro mě, protože v jednom knihkupectví ji měli zařazenou mezi knihami pro dívky, v druhém pak mezi publikacemi pro děti a já nespadám ani do jedné z těchto čtenářských kategorií. Ovšem, udělal jsem dobře, že jsem si ji koupil a pustil se do ní, byla výborně napsaná (ostatně jako většina titulů od C.D. Payna) a tak jsem se rozhodl vás o ni také trochu poinformovat.

C.D. Payne je autor, který se narodil v roce 1949 a jeho knihy mě fascinují i tím, že se tento psavec celkem dobře umí vžít do různých rolí, ať už do pocitů pubertálního výrostka (Mládí v hajzlu), pokusného holuba na útěku (Holubí Mambo), identických dvojčat (Americké krásky), pocitů nešťastné manželky (Dědictví) či jak dokládá kniha Brenda Veliká, i do světa skutečného dívčího outsidera.

Brenda je šestnáctiletá dívčina, která ve svém okolí patří k úplnému dnu společenského žebříčku, je tlustá a nemá žádné kamarády. To, jaký je outsider, dokládá i fakt, že na facebooku má čtyři přátele – autistického bratránka a tři amatérské korejské stepaře, které zná jen z internetu. A právě to, že Brenda žije takový chmurný život, nakopne rodiče k zoufalému činu – pošlou ji do soukromé internátní školy, která se vyznačuje poměrně krutými pravidly života pro všechny své svěřence.

Kniha je vlastně o jakési cestě vzhůru, Brenda se osobitým způsobem v knize vyrovnává s nepřízní osudu, vyhýbá se nepřátelským nástrahám nové školy i dospívání, aby se posléze s nimi naučila žít. Na škole i mimo ní si postupně najde kamarádky a kamarády, získá potřebné sebevědomí a naučí se mít ráda sebe i život.

Už se těším na další Paynovo dílo…

Tento smutný příběh plný umírání, vražd a násilí začal tak, že se zjevil duch Hamletova nedávno zesnulého otce na stráži před hradem Elsinor v Dánsku. Stráž hlídal Horacio, Hamletův nejlepší přítel. A tak, když onu podivnou věc pověděl Hamletovi, Hamlet mu přislíbil, že se na další stráž půjde podívat s ním.

A jak pravil, tak také učinil. Duch opět přišel a pověděl Hamletovi strašnou a jedinou pravdu o příčině své podivné smrti. Vysvětlil mu, že když ležel v zahradě, nebyl otráven hadem, ale svým bratrem, který se díky tomuto krutému činu stal králem. Hamlet se tedy rozhodne pomstít svého otce, jelikož si však není jist, zda duch mluví pravdu a zda je to opravdu jeho otec, předstírá šílenství a snaží se současného krále nějaký způsobem z vraždy usvědčit. Přitom mu pomůže potulná divadelní společnost, se kterou zinscenuje představení o otcově smrti. Zděšený král se odchodem z představení prozradí jako bratrovrah. Při rozmluvě s matkou, které vyčítá rychlý sňatek s novým králem po nedávné otcově smrti, začne odhalovat i její druhou tvář a ona začne volat o pomoc. V tom okamžiku se ozve komoří Polonius, který je v té místnosti schovaný, a také začne křičet. Hamlet, domnívající se, že osobou ukrytou v místnosti za čalounem je král, probodne Polonia, otce jeho milé Ofélie. Ta z otcovy smrti zešílí a utopí se.

Král si je vědom nebezpečnosti Hamleta a pod záminkou Poloniovy smrti ho tedy posílá pryč. Cestou do Anglie Hamlet objeví u Rosencrantza a Guildensterna poselství, ve kterém nechává král Hamletovi setnout hlavu.

Naštěstí Hamlet rychle napíše nové poselství, v němž nechává popravit ty, kteří list doručí a sám odjíždí do Dánska na pirátské lodi, která je cestou přepadla. Mezitím se však do Dánska vrátil Laertes, což byl syn Polonia a bratr Ofélie, chce pomstít smrt svých nejbližších a Hamleta smrtelně zraní při mstivém souboji. Hamlet mu však ještě stihne před svojí smrtí kord vytrhnout a zabít krále, který se mezitím stal nepřímo zodpovědným i za smrt jeho matky.

Umírající Hamlet stačí ještě dát souhlas norskému vojevůdci Fortinbrasovi, aby se stal dánským králem.

Mohlo by se to stát i dnes?

Myslím si, že i dnes by se taková věc klidně stát mohla, navíc by to byl asi dobrý námět pro natočení nějakého hollywoodského akčního filmu. Hamlet 21. století by byl jistě kasovním trhákem a třeba už něco takového někde vzniká nebo vzniklo.

Jak by to šlo vyřešit dnes?

Těžká otázka – lehká odpověď. Dnes tu máme různé tajné služby, vše je zaznamenáváno na internetu v elektronické podobě a právo je propracovanější než kdysi. Doba médií si navíc žádá senzace a tou bratrovražda rozhodně je, tudíž by se o to nejspíš postarala média.

Mezi cestujícími ve vlaku se rozvine vzrušená diskuze o vztahu muže a ženy. Výpovědi jednotlivých cestujících pojednávají o problémech soužití s opačným pohlavím, se kterým vstupují do manželského svazku. Z počáteční diskuze dámy a advokáta se rozvine ostrá výměna názorů ostatních do kupé vstupujících lidiček.

Dochází k názorovému střetu dámy a starého obchodníka. Obchodník má na vztah muže a ženy svérázný názor, že žena se má zkrotit hned na začátku. Dáma apeluje na to, že svazek má být především důsledkem vzájemné náklonnosti, že láska je cit, kterým dáváme jednomu přednost před ostatními. Následuje obecná polemika o tom, jaké trvání tato přednost má.

Šedivý pán – Pozdnyšev – vypráví svůj životní příběh od neřestnosti svých mladých let, člověka z vyšších společenských kruhů, do doby, kdy vstoupil v manželství se ženou, kterou později zabil. Detailně odůvodňuje příčiny, které ho dovedly k zločinu. Ženy prý působí smyslně na city mužů, aby je lapily do svých sítí. Vypráví o neporozumění se svou ženou a o nesouladu v potřebách tělesných, zvláště po příchodu dětí. Jeho manželská krize vyvrcholila, když si jeho žena začala milostný románek s houslistou TRUCHAČEVSKÝM.

Pozdnyševa sžíralo nejprve podezření a pak krutá žárlivost. Došel k názoru, že láska i zloba jsou stejné živočišné city. Situace graduje, když se jeho podezření potvrdilo při nečekaném nočním návratu z cesty na venkov. Přistihl svou manželku s houslistou TRUCHAČEVSKÝM. Jeho žárlivá reakce byla nepříčetná. Kinžálem zabil svou ženu, aby potrestal její provinění proti němu. Až k takovému činu se dobral člověk, který na začátku svou ženu miloval.

Miloslav Švandrlík dlouho těžil z oblíbenosti díla „Černí baroni“. Několik let po revoluci tak vznikla i kniha „Pět syker poručíka Hamáčka“. V ní se opět setkává Kefalín se svým bývalým poručíkem. Ten s opětovným příchodem kapitalismu začal podnikat, otevřel si ve stanici metra minibufet a prodává hamburgery.

Náhlé shledání je důvodem ke vzpomínání. Kefalín ale spíše naslouchá, a tak je kniha jakýmsi výpisem vzestupů i pádů PTPáckého vojáka průměrné šarže, prožitých za dob totality.
Dozvědět se lze o počátcích jeho kariéry, kdy jako čerstvý absolvent poddůstojnické školy začal sloužit lidu a přitom prožíval zklamání z nevydařené lásky ke krásné Andule. Jeho náhradní láskou se stal alkohol a tomu zůstal věrný i poté, co si za jeho pomoci našel ženu, když ji za temné noci znásilnil. Ač nedobrovolně, oženil se s ní a jeho život se dál houpal mezi dobrými a zlými časy. Vzhledem k povolání, které Hamáček měl, i častým průšvihům, stěhoval se i se svojí ženou z místa na místo jako cirkusová karavana.
S manželkou Jaruš si Václav Hamáček stále více nerozuměl. Následkem toho byla oboustranná nevěra, chycená kapavka a rozvod. Hamáček byl volný. Jednoho krásného dne mu pak přišlo z ministerstva národní obrany stručné oznámení, že jeho žádosti o převedení do zálohy bylo vyhověno. Hamáček se stal vedoucím masny a konečně dělal to, čím se kdysi vyučil. Později se opět setkal se svou láskou – Andulou. Kvůli ní Hamáček zapomněl na komunistickou ideologii a rázem se z něho stává lepší člověk. Ožení se s Andulou, stará se o děti a vede spokojený život.

Tento příběh z knihy “Obrazy z dějin národa českého” se zabývá střetem dvou znepřátelených vojsk mezi Dunajem a řekou Moravou. Ta dvě vojska se nemají, jak už to tak bývá, vůbec ráda, a tak nastupují proti sobě v boji tváří v tvář. Ta dvě vojska jsou velmi odlišná, stejně jako jejich zájmy.

To  první vojsko, které je složeno převážně ze slovanských bojovníků (ale i německých), plní v této povídce roli těch hodných a hrdinných, jde bojovat po boku českého krále. Jejich boj bude tvrdý, jdou bojovat na život a na smrt. Druhé vojsko, které jde proti nim, je vojsko krále Rudolfa Habsburského. Toto vojsko je velmi silné a dobře vybavené ve všech detailech tehdejšího zbrojního průmyslu, jde bojovat za pomstu, kořist, výboj a slávu. S tímto vojskem se táhne i armáda Uhrů. Již předem se zdálo, že Přemyslova vojska budou (bohužel) poražena. Tak se také stalo. Boj byl tvrdý, Rudolfovo vojsko však vyhrávalo už zpočátku. Přemyslova vojska sice porazila druhý Rudolfův šik, dokonce se jim podařilo vniknout mezi šik třetí a srazit Rudolfova koně, ale to bylo bohužel všechno. Rudolfova bojová záloha totiž svého vojevůdce zachránila a poté zásadně změnila výsledek celé bitvy. Povedlo se jim od sebe oddělit části českého vojska, zajmout krále a následně ho zabít. Bohužel pro náš národ a hlavně pro všechny lidi té doby, kteří vkládali do Přemyslových vojsk naděje. Král umírá a s ním končí další z kapitol českého národa.

Autor: Vladislav Vančura

Narodil se roku 1891, byl popraven 1. Června 1942.

Byl lékařem ve Zbraslavi, slohový virtuos a provazolezec nad propastmi života a osudů.

Díla:

Například Poslední soud či Markéta Lazarová

Za devatero nížinami, devatero řekami, devatero lesy a velikým kopcem v zapadlém městě v horách žil mladý listonoš. Rodiče již neměl a jeho jedinými společníky byla modrá kabela, žlutá čepice a červený úsměv, nosil je vždy s sebou, když rozdával lidem radost. Byl to veselý člověk a lidi ho měli rádi, protože jim nosil jen veselé zprávy.

V tom samém městě bydlel stařeček, jehož syn byl zlatokopem v Americe. Dopisy od syna, které listonoš stařečkovi nosil a předčítal, byly stařečkovou jedinou radostí. Stařečka těšilo, že má někoho, s kým by mohl rozprávět o svém synovi, a tak mu navrhl, aby se k němu přestěhoval. Listonoš souhlasil.

Ve vedlejším domě bydlela dívenka – Helenka, byla nevlastní, navíc sedmé dítě, ale měla tak krásné oči, že všichni zlí lidé zaraženě říkali: “Té holce z očí nekouká nic dobrého.” A tahle dívenka si listonoše zamilovala.

Jednoho dne se stařečkovi zdálo, že jeho syn v Americe zemřel. Listonoš se ho snažil utěšit, ale marně. Den nato dostal listonoš na poště další psaní pro stařečka. Psaní vypadalo už na pohled strašidelně. Bylo veliké, šedivé, s pěti rudými pečetěmi a velkou černou známkou. Pod adresou navíc stálo: “Do vlastních rukou adresátovi!”

Listonoš si z toho vydedukoval, že psaní oznamuje smrt stařečkova syna, a rozhodl se, že tentokrát psaní neodevzdá. Nechtěl sice porušit listovní tajemství, ale na druhou stranu ho nesmírně zajímalo, co je obsahem dopisu. Dopis se stával den ode dne těžší a listonoš byl čím dál více bezradnější. Nakonec si to všechno listonoš přece jen rozmyslel a rozhodl se, že dopis odevzdá. Jenže ať dělal, co chtěl, nemohl psaní uzvednout.

Toho dne se vrátil stařečkův syn z Ameriky. Když ho dědeček spatřil, jeho tělo pocítilo takový příval radosti, že to srdce nevydrželo a on zemřel.

Za smrt stařečka, byl obviněn listonoš, protože mu nepředal dopis, který nejenže ho měl zpravit o návratu syna, aby nedostal z jeho náhlého příchodu smrt, ale dopis obsahoval navíc i peníze a všichni si mysleli, že je listonoš chtěl ukrást pro sebe. Nikdo mu nevěřil.

Nadešel den veřejné popravy, a když naposled listonoš dostal možnost promluvit k lidem a zeptal se davu, kdo věří v jeho nevinu, nikdo se neozval. Ticho přerušil až hlas Helenky: “Věřím ti!”

Její hypnotické oči jí pomohly odvést listonoše pryč, zatímco dav jim jako na povel ustupoval. Když se lidé vzpamatovali, už je nedostihli. Listonoš s Helenkou zmizeli a pohádky je konec. Zvonec.