Za devatero nížinami, devatero řekami, devatero lesy a velikým kopcem v zapadlém městě v horách žil mladý listonoš. Rodiče již neměl a jeho jedinými společníky byla modrá kabela, žlutá čepice a červený úsměv, nosil je vždy s sebou, když rozdával lidem radost. Byl to veselý člověk a lidi ho měli rádi, protože jim nosil jen veselé zprávy.

V tom samém městě bydlel stařeček, jehož syn byl zlatokopem v Americe. Dopisy od syna, které listonoš stařečkovi nosil a předčítal, byly stařečkovou jedinou radostí. Stařečka těšilo, že má někoho, s kým by mohl rozprávět o svém synovi, a tak mu navrhl, aby se k němu přestěhoval. Listonoš souhlasil.

Ve vedlejším domě bydlela dívenka – Helenka, byla nevlastní, navíc sedmé dítě, ale měla tak krásné oči, že všichni zlí lidé zaraženě říkali: “Té holce z očí nekouká nic dobrého.” A tahle dívenka si listonoše zamilovala.

Jednoho dne se stařečkovi zdálo, že jeho syn v Americe zemřel. Listonoš se ho snažil utěšit, ale marně. Den nato dostal listonoš na poště další psaní pro stařečka. Psaní vypadalo už na pohled strašidelně. Bylo veliké, šedivé, s pěti rudými pečetěmi a velkou černou známkou. Pod adresou navíc stálo: “Do vlastních rukou adresátovi!”

Listonoš si z toho vydedukoval, že psaní oznamuje smrt stařečkova syna, a rozhodl se, že tentokrát psaní neodevzdá. Nechtěl sice porušit listovní tajemství, ale na druhou stranu ho nesmírně zajímalo, co je obsahem dopisu. Dopis se stával den ode dne těžší a listonoš byl čím dál více bezradnější. Nakonec si to všechno listonoš přece jen rozmyslel a rozhodl se, že dopis odevzdá. Jenže ať dělal, co chtěl, nemohl psaní uzvednout.

Toho dne se vrátil stařečkův syn z Ameriky. Když ho dědeček spatřil, jeho tělo pocítilo takový příval radosti, že to srdce nevydrželo a on zemřel.

Za smrt stařečka, byl obviněn listonoš, protože mu nepředal dopis, který nejenže ho měl zpravit o návratu syna, aby nedostal z jeho náhlého příchodu smrt, ale dopis obsahoval navíc i peníze a všichni si mysleli, že je listonoš chtěl ukrást pro sebe. Nikdo mu nevěřil.

Nadešel den veřejné popravy, a když naposled listonoš dostal možnost promluvit k lidem a zeptal se davu, kdo věří v jeho nevinu, nikdo se neozval. Ticho přerušil až hlas Helenky: “Věřím ti!”

Její hypnotické oči jí pomohly odvést listonoše pryč, zatímco dav jim jako na povel ustupoval. Když se lidé vzpamatovali, už je nedostihli. Listonoš s Helenkou zmizeli a pohádky je konec. Zvonec.