Když nad tím tak přemýšlím, mám po dlouhé době celkem klidné Vánoce. Každý rok celý prosinec někde prodávám se stánkem, vloni jsem prodával i 24. prosince, což je v podstatě každodenní řehole od rána třeba do 21 hodin, než člověk dojede domů, vysílen ze zimy, deště, nevyspání i práce. Když sem přijel domů, následovalo řešení objednávek z eshopů třeba do půlnoci, někdy i do jedný do rána. A když sem neřešil objednávky, balil sem dárky nebo dělal účetnictví. Poté, když se nějaká ta noční práce udělala, následoval rychlej tvrdej spánek, budík a znovu. Zkuste si to třeba 20x po sobě, zaručuju vám že bez každoročního tréninku zkolabujete.

Když se to pak na konci všechno 24tého prosince odvezlo domů, nepřišel žádný odpočinek. Bylo 24.týho, dojeli příbuzní, brácha z Vídně, takže dárky, párty, pohádka a pak se šlo někam do hospody, protože na svátky taky přijeli kamarádi a bylo potřeba to všechno probrat:) No a pak se další dny navštívili příbuzní, tím myšleno především moje babička, jel sem se podívat do Prahy, často sem i navštívil i nějaký vánoční cirkus v Německu, Štěpánská zábava, Silvestr, oslava nového roku a několik různých návštěv a párty s kamarády či známými, které jsem třeba rok neviděl. No a odfrkl jsem si vždy až někdy kolem pátého ledna, přičemž do kupy se dával až do března.

Letos je klid, sem snad po dvaceti letech na Vánoce (a celý prosinec) doma, nikam nechodím, maximálně nějaká ta procházka venku. Trhy nebyly. Mám čas hrát hry, vyspat se. Ještě se trošku detoxikovat a bude fajn (y)

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Krutostfest

V Polné, nevelikém městě asi 15 km od Jihlavy se u rybníka s tajemně znějícím názvem PEKLO nachází klub Zámecká Rychta. Snad proto, že ultra-metalových festivalů je na Českomoravské vrchovině odjakživa nedostatek, rozhodli se dva příznivci, mimochodem vydavatelé tohoto magazínu, že zde festival s opravdu tvrdou muzikou zavedou.
A povedlo se. Darmon Klayman a Vikont zde dne 22. října minulého roku uspořádali akci nazvanou Krutost Fest vol. 1 a úspěch byl, dle jejich slov, větší než očekávali. Pivo teklo proudem a specifický zvuk kytar dával všem přítomným znát, že návštěva Krutost Festu jim za to stála. Ale nepředbíhejme.
Snad na každém festivalu má nejtěžší postavení účinkující, který začíná a výjimka nenastala ani na Krutost Festu.
Prvním, kdo vylezl před diváctvo, byla nu-crossoverová kapela Feye z Horní Dolní. Jedná se o partičku, která byla mnohem mladší než ostatní zde hrající soubory, ale na druhou stranu, kde je psáno, že čím je kapela starší, tím je i lepší, že?
Každý člověk má jiný hudební vkus a tak se nelze ani moc divit tomu, že osobně se mi tahle grupa spíše líbila než nelíbila, ale slyšel jsem i mnoho negativních názorů od ostatních přítomných. Zaujal mě rytmicky, melodický řev jejich frontmana, který se s tím rozhodně nehodlal párat a vůbec mu nevadilo, že lidí pozorujících produkci Feye je jen pár. Tedy alespoň ze začátku jich tam příliš nebylo, během vystoupení se jich ale na štěstí ještě pár ukázalo. Největší boom měl však přijít až u kapely, která následovala.
Hned po nich totiž nastoupila partička známá pod označením D.A.D, tato kapela pocházející z okolí Polné má dlouhou tradici. Původní punková skupina s názvem Děti atomové doby vznikla v roce 1992. Od těch časů prošla několika hudebními styly a od zmíněného punku se přes doom metal dostala až k melodic metalu, který hraje dnes. Zřejmě nejvíce lidí se navalilo do kotle právě na D.A.D a nebylo to jen tím, že jde o místní kapelu, která se až v posledních letech stává známou i pro lidi, kteří podobnou hudbu neuznávají. D.A.D zahráli podstatnou většinu svých skladeb z aktuálního PROMO CD – jako Zběh, Přísahám nebo Ztrácím se a ohlas byl vynikající.
D.A.D by se prý, dle slov pořadatelů, měli objevit i na jednom z dalších Krutost Festů prvního kvartálu letošního roku, ale pojďme dále.
Po D.A.D přišla hlavní hvězda večera, nejočekávanější hudební formace na Krutost Festu vol. 1 – Tisíc let od ráje z Brna, jež si za roky své existence na české scéně vydobyli slušnou pozici. Jejich skladby jsou melodické a přitom temné, šmrncnuté gotikou, blackem, doomem… a přitom svérázné tak, že hned poznáte s kterou kapelou máte právě čest. Mnozí z panské části návštěvníků Krutost Festu budou ještě dlouho vzpomínat na nádhernou zpěvačku Dashu (vítězka Miss Rocku 2002-2004) nebo Helenku, která se usmívá schována za klávesami.
Dámská část diváctva zase nezapomene na Jana “Samaela” Müllera, který prostě ví, jak správně hrát a tak to taky dal patřičně znát všem přítomným.
Nechyběli ani baskytarista Bacil, kytarista Pašík, bicák Moňas a samozřejmě Křeček, jehož velkolepá show si mě kdysi, ač mi nebylo příliš dobře, v Třinci získala natolik, že jsem si TLOR zařadil mezi své oblíbené formace, na které se půjdu rád kdykoliv znovu podívat.
Smashed Face z Velké Bíteše, nejsou tak slavní jako kapela před nimi, přesto ale mají svůj okruh příznivců a ti na ně nedají dopustit. Fanoušci to dokázali i na Krutost Festu, kdy je přišli podpořit do kotle. Já osobně preferuji poslech jejich disku před živým vystoupením – přeci jen jsem větší fanda blacku než brutal deathu, ale na druhou stranu je jasné, že kdo má brutal death rád, tak by mohl v Smashed Face nalézt svůj další idol. A o to přeci většině kapel jde… Když už jsem mluvil o tom CD, tak poslední počin Smashed Face je vyveden opravdu solidně, ale jelikož to není pro tento článek nijak důležité, pojďme k další kapele.
Poslední ohlášenou skupinou byly ultra-para-fataloví Re-Intoxication z Jabloňova Rudy (mimochodem absolutně netuším, kde by to mohlo být). V jejich sestavě se vyskytla i část první kapely – Feye a nutno říci, že je vidět, jak Re-Intoxication baví hraní – ono ale vlastně všechny punkové skupiny baví hrát, no a Re-Intoxication hrají také punk, jen zase trochu jinak.
Ač měl být po vystoupení Re-Intoxication konec, brnkla si na kytary neohlášeně ještě kapela Rage Against (the) Machine Revival, ale pak už bohužel nastal konec, přiřítili se pekelní jezdci ze všech stran a Krutost Fest vol. 1 odváli do věčných lovišť našeho vzpomínání. Těšme se proto na další “kruťárnu”, která jistojistě přijde.

David Havlíček (dhm@centrum.cz)

Stránky kapel:
D.A.D. – http://www.dadcz.com/
Smashed Face – http://smashedface.wz.cz/
Tisíc let od ráje – http://tlor.zde.cz/

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Já a můj křečík
Můj mladší bratr i já máme již odmalička kladný vztah ke zvířatům. A tak jsme se jednoho krásného dne, před mnoha lety, rozhodli, že si také pořídíme nějakou tu zvířecí bytost do naší domácnosti. Ale jakou? Slona, mrože, tapíra nebo chobotnici jsme po delším přemýšlení zavrhli. Přece jen jsou to trošku větší zvířata a naším rodičům by se zřejmě nelíbila,… Navíc by nás asi brzy přestalo bavit jejich krmení, čištění, venčení a další činnosti, které jsou s nimi spojené. A tak jsme zašli do zverimexu a pořídili si tři malé džungarské křečíky, kteří jsou přece jen o hodně menší a čas, který jsou přece jen o hodně menší a čas, který věnujeme péči o ně, není zase tak veliký. Křečíky jsme umístili do malé plechové krabice. Žili spolu v klidu, vůbec se neprali a to nebývá u většího počtu křečíků zvykem. Až jednoho dne jsme zjistili, že jedno z těch tří zvířátek chybí.
Hledali jsme ho všude možně, převrátili jsme celý pokoj vzhůru nohama, ale bez úspěchu. Křečík se prostě ztratil. Týden jsme přemýšleli, kde jen může ta potvůrka být? Otázkou také bylo, jak se z té krabice dostal, na to jsme však nikdy nepřišli. Jednoho dne za námi do pokoje přiběhla naše matka. Vypadala polekaně a sdělila nám, že v koupelně leží v kýblu nějaká krysa, to je určitě náš ztracený hraboš. Šli jsme se podívat a naše domněnka se potvrdila. Našli jsme ztraceného křečíka. Bohužel byl ve zbědovaném stavu ve kbelík totiž bylo na dně trochu vody a tak tam ten chudák musel panáčkovat několik dní, aby se pomocí hlavy, kterou držel nad hladinou, udržel při životě.
Jak se tam dostal? Vyšplhal nejspíš po kusu hadru, který byl přes onen kbelík přehozen, a pak zřejmě spadl dolů. Netrvalo dlouho a začali záchranářské práce. Dali jsme křečíká do krabice na topení, fenovali ho a cpali do něj krmení. Deset dlouhých hodin se skoro nepohnul, jen když se trošku posunul, bylo vidět, jak jeho mokré vyhublé tělo za sebou tahá nohu.
Pak ale křeček znovu ožil, dostal chuť k jídlu a ještě téhož dne se opět pokusil utéct z krabice a nabýt vytoužené svobody. Byl to zázrak, snad ještě hodinu předtím to totiž vypadalo, jako by to byl jeho poslední den. A tím končí tento příběh o uprchlém křečíkovi “Kájínkovi”. Křeček žil pak ještě dost dlouho, přežil oba dva své vrstevníky a užili jsme si s ním ještě mnoho legrace.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Kouření

Tak už je to tu zase. Každý den přestávám kouřit, každý den začínám. Vydržel jsem nekouřit zhruba půl roku, ale asi před čtrnácti dny jsem opět začal. Jenže je to těžké, kdo jednou začal a občas si zapálí, těžko se toho zbavuje. Zvlášť když občas zajde do hospody, jeho přátelé kouří a ve škole má po každé větší písemce chuť na žváro. No a heavymetalové a rockové koncerty plicím kuřáka taky neulehčí. Česká společnost je kuřácká, to se ví.
První cigáro mi zapálila sestřenice, když mi bylo čtrnáct, následující rok jsem začal chodit do prváku a byly dny, kdy jsem vykouřil třeba i krabičku denně, cestou do školy, ve škole, po škole v hospodě a odpoledne s kamarády. Jo prvák, to byla bomba. Nová škola, noví lidi, první pořádné zážitky v hospodách, v barech…
Včera jsem byl na koncertě skupiny Harlej a pak jsem seděl do půl čtvrtý do rána s kamarádkou v jedné z místních náleven a vykouřil nezvykle dost cigaret. Můj současný denní průměr byl asi 5 cigaret, včera jsem dal krábu a v krku mě tedy škrábe fest, spíš mi to připomíná spolknutý pomeranč. Tak jsem si zase řekl, že zkusím přestat kouřit. Je to takové moje předčasné předsevzetí do nového roku… takže uvidíme jak to dopadne. Držte mi palce. Možná vás budu informovat v diskusi k tomuhle článku. Kdo má zájem k tomuhle něco říct, tak pište do diskuse.

PS:
Určitě zajímavé je krédo Aleše Brichty – “Přežít ty, co žijí zdravě.”

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Sebepoznání

Sebepoznání – David Havlíček, Podzim 2000

Rozhodování v deváté třídě – volba povolání.

Kdo jsem? Člověk, který chce něčeho dosáhnout, ale má strach z toho, že se mu to nepovede. Člověk, který se rozhoduje o své budoucnosti a má v tom trochu zmatek. Ale to jen kvůli tomu, že se nechce rozhodnout špatně. Chtěl bych pracovat s počítači, ale čas od času dělat i něco jiného. Baví mě psát povídky a úvahy. Bavilo-by mě třeba i hrát v divadle. Prostě přemýšlím o tom, jak se rozhodnout správně a co pro to udělat. Hodně mě baví tvořit software pro lidi, protože i to je jedna z možností, jak se dnes lze stát slavným, ale jen pokud jste dobří a umíte svůj softwarový produkt nabídnout a dobře prodat. Lépe řečeno dát ho do správné distribuční sítě, v lepším případě sítí. Jinak řečeno, jsem mladý člověk, který se těší na budoucnost, i když očekává, že nemusí být příznivá. Jsem otevřený, rád se s lidmi dělím o své názory a rád si s někým o jeho názorech pohovořím (pokecám, vyměním názory, promluvím). Rád vymýšlím nové věci, něco realizuji. Jsem takový, jaký jsem a takového mě musíte brát. To je můj názor na mě.