Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Já a můj křečík
Můj mladší bratr i já máme již odmalička kladný vztah ke zvířatům. A tak jsme se jednoho krásného dne, před mnoha lety, rozhodli, že si také pořídíme nějakou tu zvířecí bytost do naší domácnosti. Ale jakou? Slona, mrože, tapíra nebo chobotnici jsme po delším přemýšlení zavrhli. Přece jen jsou to trošku větší zvířata a naším rodičům by se zřejmě nelíbila,… Navíc by nás asi brzy přestalo bavit jejich krmení, čištění, venčení a další činnosti, které jsou s nimi spojené. A tak jsme zašli do zverimexu a pořídili si tři malé džungarské křečíky, kteří jsou přece jen o hodně menší a čas, který jsou přece jen o hodně menší a čas, který věnujeme péči o ně, není zase tak veliký. Křečíky jsme umístili do malé plechové krabice. Žili spolu v klidu, vůbec se neprali a to nebývá u většího počtu křečíků zvykem. Až jednoho dne jsme zjistili, že jedno z těch tří zvířátek chybí.
Hledali jsme ho všude možně, převrátili jsme celý pokoj vzhůru nohama, ale bez úspěchu. Křečík se prostě ztratil. Týden jsme přemýšleli, kde jen může ta potvůrka být? Otázkou také bylo, jak se z té krabice dostal, na to jsme však nikdy nepřišli. Jednoho dne za námi do pokoje přiběhla naše matka. Vypadala polekaně a sdělila nám, že v koupelně leží v kýblu nějaká krysa, to je určitě náš ztracený hraboš. Šli jsme se podívat a naše domněnka se potvrdila. Našli jsme ztraceného křečíka. Bohužel byl ve zbědovaném stavu ve kbelík totiž bylo na dně trochu vody a tak tam ten chudák musel panáčkovat několik dní, aby se pomocí hlavy, kterou držel nad hladinou, udržel při životě.
Jak se tam dostal? Vyšplhal nejspíš po kusu hadru, který byl přes onen kbelík přehozen, a pak zřejmě spadl dolů. Netrvalo dlouho a začali záchranářské práce. Dali jsme křečíká do krabice na topení, fenovali ho a cpali do něj krmení. Deset dlouhých hodin se skoro nepohnul, jen když se trošku posunul, bylo vidět, jak jeho mokré vyhublé tělo za sebou tahá nohu.
Pak ale křeček znovu ožil, dostal chuť k jídlu a ještě téhož dne se opět pokusil utéct z krabice a nabýt vytoužené svobody. Byl to zázrak, snad ještě hodinu předtím to totiž vypadalo, jako by to byl jeho poslední den. A tím končí tento příběh o uprchlém křečíkovi “Kájínkovi”. Křeček žil pak ještě dost dlouho, přežil oba dva své vrstevníky a užili jsme si s ním ještě mnoho legrace.