Archiv pro rubriku: Já spisovatel

Klidné Vánoce snad po dvaceti letech

Když nad tím tak přemýšlím, mám po dlouhé době celkem klidné Vánoce. Každý rok celý prosinec někde prodávám se stánkem, vloni jsem prodával i 24. prosince, což je v podstatě každodenní řehole od rána třeba do 21 hodin, než člověk dojede domů, vysílen ze zimy, deště, nevyspání i práce. Když sem přijel domů, následovalo řešení objednávek z eshopů třeba do půlnoci, někdy i do jedný do rána. A když sem neřešil objednávky, balil sem dárky nebo dělal účetnictví. Poté, když se nějaká ta noční práce udělala, následoval rychlej tvrdej spánek, budík a znovu. Zkuste si to třeba 20x po sobě, zaručuju vám že bez každoročního tréninku zkolabujete.

Když se to pak na konci všechno 24tého prosince odvezlo domů, nepřišel žádný odpočinek. Bylo 24.týho, dojeli příbuzní, brácha z Vídně, takže dárky, párty, pohádka a pak se šlo někam do hospody, protože na svátky taky přijeli kamarádi a bylo potřeba to všechno probrat:) No a pak se další dny navštívili příbuzní, tím myšleno především moje babička, jel sem se podívat do Prahy, často sem i navštívil i nějaký vánoční cirkus v Německu, Štěpánská zábava, Silvestr, oslava nového roku a několik různých návštěv a párty s kamarády či známými, které jsem třeba rok neviděl. No a odfrkl jsem si vždy až někdy kolem pátého ledna, přičemž do kupy se dával až do března.

Letos je klid, sem snad po dvaceti letech na Vánoce (a celý prosinec) doma, nikam nechodím, maximálně nějaká ta procházka venku. Trhy nebyly. Mám čas hrát hry, vyspat se. Ještě se trošku detoxikovat a bude fajn (y)

Blognout častěji

Říkal sem si, že buď s blogováním skončím (což se mi moc nechce) a nebo změním formu. Vzpomínám na blog Jiřího Macicha ml (https://jiri.macich.ml/)., který psal především o světě IT. Zápisy často nebyly dlouhé, ale psal poměrně pravidelně a hlavně o aktuálních věcech, rád sem na jeho blog občas mrkl. Chtěl bych něco takového dělat taky. Třeba proto, abych se udržoval v realitě toho, co se děje kolem mě, abych stíhal nové technologie, reflektoval chod výpočetní techniky vpřed.

Uvidím, jak dlouho mi to nadšení vydrží. Možná předělám systém, šablonů, pustím diskusi, prostě trošku to tu vylepším. Plány by byly, jen se do toho pustit 🙂

ZX Spectrum Emulator for Windows 95 Version 1.03.98.0211

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

ZX Spectrum Emulator for Windows 95 Version 1.03.98.0211

Na počítače ZX Spectrum (Sinclair, Didaktik ….) vznikly
tisíce programů a her jen malá zmíňka o některých z nich:
3D GRAND GRAND PRIX, TERROR DAKTIL 4D, A WHOLE NEW BALL
GAME, ACADEMY, ACE OF ACES, AD ASTRA, ADVANCED PINBALL
SIMULATOR, AGENT X 1 a 2, ALIEN STORM, ALIEN 8, APLEMAN,
ARCADIA, ARTSTUDIO, ASTERIX, ASTRO MARINE CORPS, ATIC,
BASTARD, BATMAN, BATTLE OF THE PLANETS, BLADE RUNNER,
BLOD, BLOOD, BLOODWYCH, BOMB JACK, BOMBED, BOULDER I a
II a III, BOUNDER, BOX, BRUCE LEE, BUBBLE DIZZY, BUBBLE
SORT, BUCK ROGERS, BUGABOO, CABAL, CASANOVA, CASTLE MAS-
TER, CAULDRON I a II, CAVES, CJS ELEPHANT ANTIC, CRYSTAL
KINGDOM DIZZY, COLONY, COLOSSEUM, COLOSSUS, COMMANDO, COO-
KIE, COVENANT, CUBE, DALLAS, DANDARE I a II a III, DEATH
STAR, DEATH STALKER, DEMONS REVENGE, DIAGRAM, DICK TRACY,
DIKTATOR, DIMENS, DISK, DIZZY I, DIZZY II, DIZZY III, DIZZY
IV, DIZZY V, DIZZY VI, DOOM, DONDARKS REVENGE, DRAGONS LAIR,
DRAGONS OF FLAME, DRAW, DRILLER, DRUID, DUNGEON MASTER,
EAGLE, EDTASS, ECONMIC SURVIVAL, E-MOTION, ESCAPE, EVIL
DEAD, EVOLUTION, F15 STRIKE EAGLE, F-19 STEALTH FIGHTER,
FALLOUT, FAST FOOD, FAIRLIGHT, FIGHTER BOMBER, FIST, FIST II,
FLITE, FLYER FOX, FIREBIRD, FOUR MINUTES TO MIDNIGHT, FRANK
N. STEIN, FRED, FRIDAY THE 13, FULL THROTTLE, FIGHTING WARR-
IOR, GALACTIC–ABDUCTORS, GANGSTERS, GHOST BUSTERS 2, GHOSTS,
GHOULS N GHOTS,GI HERO, GLUG, GOLDEN AXE, GOTCHA, GREEN BE-
RET, GREMLIN I a II, GRYZOR, GUNHEAD, GUNSHIP, HARD DRIVIN,
HARIER ATTACK, HARRIER, HEARTLAND, HEAVY, HLAS, THE HOBBIT,
HUNGRY HORACE, THE ROCKY HORROR SHOW, HOSTAGES, THE HUNT OF
RED OCTOBER, CHAMURAPI I a II, CHARACTER GENERATOR, CHASE
H.Q., THE CHESSMASTER 2000, BEYOND ICE PALACE, INDIANA
JONES FATE OF ATLANTIS, INDIANA JONES AND THE LAST CRUSADE,
INDIANA JONES AND THE TEMPLE OF DOOM, IRON LORD, ITALY 1990,
JAIL BREAK, JASONS GEM, JETMAN, JETPAC, LAZY JONES, JPING,
JUDGE DREDD, SHOW JUMPING, KAREL, KARNOV, KICK OFF, KOSMIC
KANGA, KUNG FU, LAST NINJA I a II, LE MANS, LEMMINGS, LIFE,
LODE RUNNER, LORDRING, LOST CITY, SKETCHPAD, MANIC MINER,
MESSAGE FROM ANDROMEDA, MOONWALKER, MOSKVA, MIKRO PASCAL,
MPOINT, MR.COPY, MONTE CARLO, MUGSY, NEXUS, NIGHT BREED,
NODES OF YESOD, NOSFERATU THE VAMPYRE, OPERATION WOLF, OPE-
RATION WOLF, THE ORACLE´S CAVE, OUTCAST, OVERLORDS, PANIC
DIZZY, PAPERBOY, PARIS DAKARM, PENELIX, PLANET OF DEATH,
PLZAK, POPSTARS, PREDATOR, PREDATOR II, PSSST, PSYCHO
HOPPER, PSYCHO I, QARX, QUAZATRON, QUEST FOR THE HOLY
GRAIL, RACE FUN, RAIDERS, RAMBO, DIZZY DOWN THE RAPIDS,
THE REAL GHOSTBUSTERS, REFLECTIONS, RENEGADE, ROAD RUNNER,
ROBOCOP 2, ROBOZONE, ROCKNW, ROGUE, SABOTEUR, SABOTEUR 2,
SABRE, SAVAGE, SCUBA DIVE, SEX CRIME, SEXL, SHUTLE, SIDE-
WALK, SILKWORM, SIMPSONS, SIR, HORACE GOES SKING, SUPER
SLEUTH, SLIPPERY SID, SMASH TV, SOCCER Q, SORCERY, SOUCET,
SPANER, SPECTRES, SPIDERMAN, SPIDERS, SPINDIZZY, THE SPY
WHO LOVED ME, STARION, SEXTEST, STREET FIGHTER I, STREET
FIGHTER II, SUPER PACMAN, SWITCHBLADE, SWIV, TAPER, TA-
SW-CS, TEENAGE SUPER NINJA MUTANT HERO TURTLES, TEENAGE
SUPER NINJA MUTANT HERO TURTLES II, TERMINATOR 2 JUDGMENT
DAY, TERROR, TFCOPY, THUNDER, THUNDERBLADE, TRANSAM, TRANTOR,
TRASHMAN, TURRICAN 2, TYDEN, UNDERWURLDE, UNIVERSAL HERO,
THE SPECTRUM HARDWARE I-II-III-IV-V-VI, VAMPIRES, VENDETTA,
VENOM, WALL, WAVES, WAXWORKS, WILLY, WINTER SPORTS, WOLFMAN,
WORLD CUP ITALIA SOCCER 1990, ZODIAC, ZOMBI, ZOMBIES
– tak to byla malá zmíňka o některých z nich, existuje jich
však o hodně více.Na těchto počítačích se pařily známé hity
jako Street Fighter atd, mnoho firem u nich začínalo a mno-
ho lidí si tyto mašinky oblíbilo.Vždyť není divu, stačilo mít
doma Sinclair, televizi, kazetu se softwarem a nějaký další
krámy a mohli jste pařit.Na tyto počítače šly napojit juystic-
ky, tiskárny, disketové mechaniky a pokud jste byli šikovnější
další hardware jste si mohli vyrobit sami – v různých časopi-
sech na to vycházeli návody a plány, pak už stačilo jen doprog-
ramovat ovládací program a nový hardware byl na světě.
Grafika sice nebyl v nejjemnějším rozlišení ale to vůbec nevadi-
lo a to že hrála jednokanálovým zvukem se v těch dávnejch dobách
dalo dost dobře ignorovat.
Pak ale lidi začali používat rychlejší počítače jako Amiga,
Macintosh a Pc a pomalu tato platforma zanikala a pořád ještě
zaniká.Hodně lidem se po tomto stroji zastesklo a tak vyrobili
emulátor Spectra na počítač Pc.(Emulátor = program umějící spouš-
tět programy vytvořené pro jiný počítač, například emulátor Amigy
je program na spouštění softwaru z Amigy).Prvně byli pro Dos a
později se objevili tytéž programy pro Windows a většina emuluje
skoro všechny druhy počítače Spectrum.Emulátorů Spectra existuje
asi 70 – 80 a většinou emulují všechny staré Sinclairy (48k,
128/2a, ZX 80, QL 80 a další).Jedním z emulátorů počítače Sinclair
ZX Spectrum je program ZX Spectrum Emulator 32, který dnes existuje
ve verzi 1.03.98.0211 možná i vyšší, ale v době kdy jsem psal tuto
recenzi byla aktuální verze.Tento program je pro operační systém
Windows 95/98.Při spuštění tohoto emulátoru se objeví okénko s ti-
pem, kde si můžete přečíst i další tipy, nastavit že se toto okno
nemá příště zobrazovat a nebo že ho chcete zavřít.Když ho zavřete
aktivuje se už hlavní okno emulátoru v kterém se objeví menu kde
jsou čtyři možnosti volby – TAPE LOADER (načítání kazet, ale kaze-
tovou jednotku vůbec nepotřebujete, stačí vám harddisk, nebo jaká-
koliv jiná jednotka.), druhou možností je 128 BASIC (touto volbou
si lze vyrobit vlastní program v programovacím jazyce Basic – pozor
Sinclairovský Basic má některé odlišné příkazy než Dosovský Basic
pro PC, třetí volbou je CALCULATOR (kalkulačka) a čtvrtou je 48
BASIC (zase programování v jazyce Basic, nevím sice jaký je rozdíl
mezi 48 Basic a 128 Basic, ale nejspíš to bude mít něco společnýho
s druhy počítačů Sinclair).Pokud by jste chtěli vědět jak se v menu
pohybuje tak vám doporučím držet SHIFT a pohybovat šipkami.Na místě
menu se objevuje to co by se objevilo na obrazovce Sinclaira, ale po-
kud chcete otevřít nějakou tu hru nebo program pro počítač Sinclair,
použijte Windowsowského rozhraní a klikněte na ikonu Open, nebo stlač-
te F2 a další možností je najet na nabídku ZX a poté na Open, všemi
třemi variantami vyvoláte stejné okno, kde si stylem průzkumníka naj-
dete soubor s hrou či programem.Emulátor umí otevřit soubory formátu
ZX Spectrum RIFF Files (*.zx), ZX Spectrum Memory Images (*.sna;*.z80),
ZX Spectrum Tape Images (*.tap), ZX Spectrum(Auto)disk Images (*.cpd;
*.dsk), ZX Spectrum Files in zip Files (*.zip) a Zx Spectrum uložené
pozice (*.zxs).Pokud tedy otevřete nějaký soubor a něco uděláte třeba
se dostanete do nějakého vyššího levelu v nějaké hře a musíte vypnout
počítač, tak si můžete uložit rozdělanou práci, rozehranou hra a tak
dál, volbou Save As, nebo stalčením F7 či kliknutím na ikonu symbolizu-
jící disketu, až pak příště přijdete pozici načtete již popsanou volbou
Open.Když máte aktivní třeba dva programy (pro PC) a aktivujete jiný
program než ZX 32 (tento Emulátor) tak se v emulátoru objeví nápis
Paused.Pausa se hodí například když potřebujete na chvilku pozastavit
práci v Emulátoru a potřebujete udělat něco jiného, třeba odejít od po-
čítače. Pauzu aktivujete a zrušíte stlačením klávesy F3, nebo kliknutím
na ikonu s šipkou vpravo, či v nabídce ZX zaškrtnutím řádku Pause.Pokud
chcete vypnout hru a dostat se na začátek do menu stlačte F5, či
klikněte na první ikonu v nabídce ikon nebo v nabídce ZX vyberte RESET.
V nabídce ZX je také možnost POKE MEMORY která umožňuje nastavit něco s
pamětí asi její adresy, je tam taky možnost properities (vlastnosti) kde
si lze zase nastavit vlastnosti programu.V nabídce Options je možnost
TOOLBAR, když je zaškrtlá jsou v okně ikony jako open, save atd.Když
zaškrtlá není ikony budete v okně hledat marně.Další možností ve stejné
nabídce je STATUS BAR když je zaškrtlá tato volba tak se v dolní části
okna objeví některé informace o tom jak se program namáhá nebo co to
vlastně symbolizuje.Lze si tam taky zaškrtnout možnost sound když je
zaškrtlá tak programy mohou hrát hudbu a vydávat zvuky, když není tak
nic neuslyšíte.Další možností je volba Full Screen když máčknete F4 vy-
voláte stejnou akci.Tato možnost umožňuje zapnout program přes plnou
obrazovku.Někdy se to hodí protože když hra běží v okně není to vždy
ono.Volbou options (nebo stlačením klávesy F9) vyvoláte okno složené
z několika karet kde si lze nastavit všechnomožné (zvuk, rychlost prog-
ramu, klávesnici, juystick, grafiku atd).Pokud máte tento program
skuste experimentovat.V nabídce Help můžete zase vyvolát nápovědu,
okno s tipem (to co se zobrazuje většinou při spuštění), obrázek rozlo-
žení Sinclarovské klávesnice, informace o autorovi atd.Pokud si chcete
roztáhnout okno a v nabídce Options máte zatrhlou volbu Status Bar tak
stačí v pravé dolní části okna najet na šipku a táhnout.
Tento emulátor hraje hudbu přes vaší zvukovku narozdíl od mnoha jiných
které hráli a hrají přes speaker.Tento program musí znát strukturu těch
programů ze Spectra a to muselo dát pěknou práci na vytvoření.Program za-
bírá asi něco okolo 1,5 MB proto si na něj udělejte místo.Jenomže takovýto
program je na nic když na něm není co hrát a dělat proto si můžete nějaké
hry stáhnou z internetu (pokud ho máte), internetové stránky zabívající se
emulátory jsou vypsané dole.Hry pro Spectrum se občas objeví také na nějaké
CD příloze počítačového časopisu atd.Pokud si chcete napsat nějaký program
na tomto počítači zajděte si do knihovny vypůjčtě nějaké staré knížky o
těchto strojích naučte se základy Basica pro Sinclair a je to….pak
můžete začít programovat.Existují také programy (pro PC) které umí hry
ze Sinclaira převést do formátu EXE tak aby nepotřebovali ke svému spuš-
tění emulátor, tyto programy jsou dokonce (některé z nich) českého původu.
Emulátory však nejsou jen na Sinclair ale i na jiné počítače, v dobách dáv-
ných se také pařily hry a dnes si je lze stáhnout z internetu kde se
tvoří archívy s pradávným softwarem nejen pro Sinclair, jsou tam muzea
vývoje počítačů atd. Proto jsem si dal tu práci a našel několik zajímavých
internetových adres které by vás mohli zajímat :

Internetové adresy :

http:/www.personal.psu.edu/users/b/c/bch132/downloads.html
– emulátor Atari Lynxe pro Dos nazvaný MetaLynx na stáhnutí

http://www.classicgaming.com/emunews/links.htm
– nějaké emulátory nejen Sinclaira

http://www.komkon.org/fms/vgb
– tady by taky patrně měly být nějaké Emulátory

ftp:/chris.se,com/pl/pub/atari/8bit
– archív softwaru pro Atari a pro jeho Emulátory

http://www.grendel.cz/hry/spectrum
– emulátory Sinclaira ke stáhnutí

http://www.videogames.org
– popis a seznam her z let 1972 – 1976

http://www.davessclassic.com
– velký výběr softwaru pro různé Emulátory

http://www.spacehopper.demon.co.uk/javast/
– Emulátor Atari ST, lze ho spustit rovnou z internetu

http://www.burgoyne.com/pages/jasono/jason/frodo/index.html
– emulátor(y) Commodora ke stáhnutí

http://www.classicgaming.com/cpe/downloads.htm
– na této stránce by měl být (na stáhnutí) emulátor Amstrada CPC pro Dos

http://www.jaap.cz/~krajicek/emul
– další odkazy a informace o emulátorech

http://www.classicgaming.com/vcoleco/
– emulátor Coleco Vision spustitelný rovnou z internetu (napsán v Javě)

http://www.classicgaming.com/emunews/links.htm
– odkazy na emulátory Amigy

http://www.classicgaming.com/jmsxemu/
– Emulátor MSX spustitelný rovnou z internetu

http://www.fatal-design.com/ccs64/
– emulátor(y) Commodora ke stáhnutí

http://www.geocities.com/collegepark/libary/7452
– emulátor Atari Lynx nazvaný Handy(pro stáhnutí)

http://www.spectrum.lovely.net/
– emulátor ZX Spectra spustitelný rovnou z internetu

http://primenet.com/~rfm/clavid.html
– popisy, informace o hrách ale možná i ony samé
z let sedmdesátých

http://www.games.cz/textovky
– v dávných dobách se pařily místo adventur textovky,
pokud by jste měli zájem o nějakou starou (ale i novou)
textovku pro PC lze jí stáhnout z této adresy

http://www.nvg.unit.no/spectrum/
– veškeré tiskové zprávy, články, rozhovory, informace,
dokumenty o tom co má něco společného se Spectrem

http://www.idt.ipp.pt/~rff-ribe\wspecem.html
– emulátor Spectra (WSpecEmulator) na stáhnutí

http://www.ics.uci.edu/~savoiu/spectrum/index.html
– emulátor Spectra (WinXZX) na stáhnutí

http://www.philosys.de/~kunze/xzx
– stránky projektu XZX, viz předposlední odkaz

http://www.geocities.com/siliconValley/bay/9932
– stránky autora emulátoru ZX32 (je o něm tato recenze)

ftp://ftp.nvg.unit.no/pub/sinclair
– archív softwaru pro Sinclair a pro jeho Emulátory

http://www.geocities.com/siliconvalley/lakes/7953/a8ring.html
– pokud se chcete věnovat problémům 8-mi bitových Atari St,
lze se tu stát členem zajímavého sdružení zabívajícího
se problematikou těchto starých počítačů.

ftp://archive.umich.edu/atari/8bit
– archív softwaru pro Atari a pro jeho Emulátory

http://www.void.demon.nl/spectrum.html
– oficiální celosvětový archív všeho co má něco společ-
ného se Spectry

ftp://ftp.hackerz.com/atari%/208bit/20computers
– archív softwaru pro Atari a pro jeho Emulátory

ftp://ftp.sun.ac.za/pub/msdos/zx
– archív softwaru pro Sinclair a pro jeho Emulátory

http://www2.bitstream.net/~maksim/atarimac
– na této stránce lze nalézt emulátor Rainbow95, což
je emulátor Atari 800 pro počítače Macintosh.
Na těchto stránkách lze také nalézt spousty, programů,
dokumentů a softwaru okolo tohoto počítače.

ftp://ftp.ijs.si/pub/zx
– archív softwaru pro Sinclair a pro jeho Emulátory

http://www.cstone.net/~rich/index.html
– doplňky pro Atari a jejich emulátory

ftp:/ftp.dcc.uchile.cl/pub/sinclair
– archív softwaru pro Sinclair a pro jeho Emulátory

http://www.concentric.net/~twist/atari800win
– emulátor Atrari (Atari800win) ke stáhnutí + zdrojové kódy atd.

ftp://oak.aakland.edu/pub/msdos/emulator
– archív softwaru pro Sinclair a pro jeho Emulátory

http://ftpsearch.ntnu.no/ftpsearch/
– vyhledávací program ftp archívů softwaru pro jiné počítače

ftp://matrix.ibb.waw.pl/pub/a8
– archív softwaru pro Atari a pro jeho Emulátory

http://www.geocities.com/siliconvalley/park/6558/win64.htm
– emulátor Commodora 64 (Win64) ke stáhnutí

http://www.videotopia.com
– jakési muzeum videoher

Zoom_bye

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Zoom_bye
Tento příběh se stal u nás v tehdejším Československu, ale málokdo ho zná.
Odehrálo se to v polovině osmdesátých let, tuším v roce 1985, ale nejsem si příliš jistý, takže to tu nebudu rozvádět a půjdu dále.
Byl týden po letních prázdninách, přesněji druhé pondělí v měsíci a v jednom malinkatém městě, na jehož název si už dávno nevzpomínám, začala škola.
Děti vylítli ze školy tak rychle jak jen to šlo, utíkali od této budovy nejspíš domů či na oběd.
Ten týden měli do města najíždět atrakce na pouť jenž se v tomto městě konala vždy první víkend v měsíci, ale ten rok udělali výjimku a pouť se měla konat o týden později.
Mnoho dětí se scházelo v parku na náměstí blízko kašny, kde ostatně jako každý rok, čekali na najíždějící atrakce.
Mezi nima byla i jedna parta. Členové této malé party byli žáky šesté třídy.
Přesněji v té partě byli Pavel, Karolína, Mirek, Dáša, Honza a Patrik. Všichni přítomní
si to dlouhé čekání na pouť, zkracovalo povídáním vtipů, šikanováním mladších a podobně.
Mezi přítomnými bylo také několik starších chlapců z učiliště, jenž si čekání zkracovali kouřením a protože někteří žáci základky si od nich také vypůjčili cigára, ubíhalo to o trošku rychleji.
Asi tak v pět hodin se v uličce ústící na náměstí objevil veliký náklaďák s nápisem Lunapark, náklaďák táhl maringotku a za ní byla napojena konstrukce velkého řetězáku.
Vlek zakotvil před drogérií a z náklaďáku vyskočili tři chlapi, jenž rychle zmizeli v nedaleké hospodě U tří hroznů a do večera se už neobjevili. 
Přítomná mládež čekala dál až do devíti hodin a když už žádná atrakce nepřijela, začala se rozcházet do svých domovů. Další den se to celé opakovalo, jenomže žádná atrakce nepřijela.
Až ve středu asi o půl čtvrté se v té samé uličce jako v pondělí objevil nákladní vůz, který
měl za sebou obytnou maringotku, střelnici a karavan s občerstvením. O pět minut později přijel náklaďák Praga táhnoucí vůz s houpačkami, konstrukci Twisteru (atrakce známá pod názvem deštníky) a nějaký vůz na němž byli naházeny různé častí atrakci či potřeby na jejich stavbu. Byli tam například lana, žebříky, schody, části kasy, desky polepené starými plakáty na nichž byl nápis “Cirkus a Lunapark, brzy ve vašem městě” – ty plakáty byli staré přes deset let, pak tam bylo ještě mnoho jiných věcí, ale nebudu to tu vše vypisovat, vždyť si to dokážete domyslet.
To ale nebylo vše dvacet minut po tom přijela dodávka, táhnoucí za sebou složený dětský kolotoč a půl hodiny po tom přijel na náměstí veliký nákladní vůz táhnoucí složený autodrom, vůz s autíčkama, maringotku a vůz se základní konstrukcí Zvonkové dráhy. O půl šesté pak začali všechny atrakce skládat. V sedm hodin pak přijel na náměstí starý skoro rezavý náklaďák táhnoucí za sebou tři staré maringotky. A zajel mezi rozestavené atrakce. Vystoupil z něj starý šedivý muž a otevřel vrata na poslední maringotce a z ní vylezlo asi dvacet lidí.
Všichni byli zahalený do jakýchsi starých hadrů a do obličeje jim vidět nebylo, protože je zahalovali černé šátky. Ten šedivý muž jim něco řekl, jenomže to bylo polsky, takže nikdo z přítomných tomu nerozuměl. Samozřejmě že se na to dívala přítomná mládež, kterou zajímalo jak se staví atrakce, někteří dokonce pomáhali, ale co říkal ten muž nikdo nepochopil.
Ty lidi se zahalenou tváří měli všichni velmi divná čela, zdálo by se že jsou v rozkladu, jako
v nějakém filmovém hororu o mumiích či zombících. Pavel, Karolína, Mirek, Dáša, Honza a Patrik
se o této atrakci snažily vyzkoumat něco víc od stavěčů autodromu a zvonkové dráhy, ale nezjistily nic, tak se zeptali majitele střelnice, co to je vlastně zač, dozvěděli se však
pouze to, že to je Dům hrůzy a že je v Československu teprve tři měsíce a že přijel z Polska, víc o něm nikdo neví. Majitel tohoto domu hrůzy byl prý podivín, málo s kým mluvil, bydlel v zadní části nákladního vozu a atrakce vždy přijela do města jako poslední a jako poslední také odjela.
No nic parta dětí se vrátila zpět k domu hrůzy a společně s dalšíma klukama a s holkama pozorovali ty záhadné lidi, jak vlastníma rukama táhnou maringotku na své místo.
Pak ti záhadní lidé vlastníma rukama dotlačili druhou maringotku za tu první a tu třetí dopravili do parku.
Potom ti lidé začali stavět bez jediného slova zbytek atrakce, na maringotkách vyrostlo další patro domu hrůzy. Ti lidé mezi sebou vůbec nekomunikovali, což bylo velmi divné a nezdálo se to jen Pavlovi, Karolíně, Mirkovi, Dáše, Honzovi a Patrikovi, atrakce byla dostavěna velmi rychle a ti divní stavěči zalezli zpět do té třetí maringotky, jenž stála v parku.
Bylo deset hodin a na náměstí už nebyla ani noha, pokud nepočítám stavěče od velkého řetězáku a alkoholem zničené osoby vracející se z hospody U tří hroznů ke svým domovům.
Pavel, Karolína, Mirek, Dáša, Honza a Patrik už byli také doma, ale nemohli usnout pořád přemýšleli, co je to asi za lidi.
Patrikovi to nedalo, vytratil se z domova a šel v té tmě na náměstí. Když došel na náměstí namířil si to rovnou k té maringotce v parku, zkusil otevřít její zadní vrata, ale nebyl to problém, vrata byla jen přivřená. Když je rozevřel, vlezl do maringotky, jenomže tam byla tma, posvítil si baterkou. Zářivé světlo osvítilo několik beden, nebo beden… ony to byli rakve, což po chvilce došlo i Patrikovi, jenomže kde pak byli ti divní lidi, když nejsou tady.
Zajímalo ho, co je v těch rakvích, jestli hadroví panáci, nebo obludy z laminátu.
Otevřel tedy jednu rakev a velmi se lekl, v rakvi nebyl ani hadroví panák ani obluda z laminátu či plastu, nýbrž jeden ze stavěčů, nebyla na něm však ani známka života.
Patrikovým tělem projel chlad, zůstal stát, jako když do něj udeří blesk, ale po chvilce si dodal odvahy a stáhl stavěči z obličeje černý šátek.
Patrikem projel trojnásobný mráz jako minule, stavěč měl tak zohavený obličej, že se na to nedalo dívat, lépe řečeno obličej byl úplně vyžraný, stavěči dokonce chyběl nos.
Rozhodl se rychle opustit maringotku, ale když se otočil spatřil majitele stojícího naproti němu. To by zase tolik nevadilo, jenomže ten majitel měl nůž. Patrik neváhal, došlo mu o co
asi tak jde. Rozběhl se ke dveřím, ale majitel ho chytl a něco zařval, ale v polštině, takže mu Patrik nerozuměl. Rakve se začali otevírat a z nich začali vylézat ti divní stavěči, tři z nich došli k bránícímu se Patrikovi a pevným stiskem ho uchopili. Dotáhli ho k malé rakvičce na druhém konci maringotky a svázali mu ruce. 
Položili ho do rakve a jeden z nich do rakve vysypal kbelík v němž bylo několik stovek brouků a pavouků, několika desítek druhů.
Hmyz se pomalu rozlézal po rakvi i po Patrikově těle a začal ho rozkládat. Patrik se všemi silami snažil dostat ven, nebo uhodit ty divné lidi, ale nepovedlo se mu to.
Ti divní lidé rakev zavřeli a zapečetili a bylo to. Patrik byl ožírán brouky a pavouky za živa, z rakve se ozívalo kvílení, bědování i brečení nebohého chlapce.
Atrakce z města přes noc zmizela a nikdo už jí v Evropě nikdy neviděl.
Chlapec nebyl nikdy nalezen i přesto že byl hledán po mnoho let. Parta dětí přišla o jednoho člena, ale kamarádili spolu dál, za Patrika si brzy našli nového člena a tím končí tento trochu prapodivný příběh.

Zikmund Story

někdy v letech 2001-2004 jsme měli v plánu udělat jednoduchou klikací adventuru s názvem Zikmund. Někde se možná zachovaly i kousky hry, někdy je sem dodám. Zajímavé ovšem je, co sem dnes našel– ani sem nevěděl, že něco takového vzniklo. 

Ano, dámy a pánové, nalezl jsem úvodní příběh hry, není celý, ale i tak je to dost dlouhé… Datum poslední úpravy je 23.11.2003

Zikmund Story

Ještě foukal silný vítr, když Zikmund dopaloval u školy poslední cigáro. Stál u zdi pod okapem, aby ho nebylo možno spatřit některým z ústavních oken. Hodina dávno začala a navíc by ho mohli klidně vyrazit ze školy, protože trojku z chování už má jistou, ale on toho nedbal. Myšlenky na nebezpečí zaplašil při prvním nikotinovém nádechu a pak už si jen říkal, že tudy žádný pedouš (rozumějte – pedagog) nepůjde. Kdyby ho tu přeci náhodou někdo viděl, dobré by to nebylo. Ne snad proto, že kouří, ale proto že se často vyhýbá výuce. Tu trojku má však z jiného důvodu – prostě řekl jedné učitelce svůj názor na její předmět a jak už víme, za zdmi škol končí demokracie, takže říkat si co chceme, prostě ve škole jen tak nejde. Zikmundova snížená známka z chování toho byla důkazem.
Vítr fičel a podzim, ta mrcha hnusná, trhal ze stromů poslední listí, aby ukázal, že plně převzal vládu nad zbytky léta. Kaluže v silničních výmolech byly dokladem toho, že v noci pršelo, takže co člověk mohl čekat od rána, které po takové ohyzdné noci následovalo?
Zikmund se pomalu vydal k vratům své střední školy, cigáro típl o jejich okno a pak vzal za kliku a ač nerad vydal se ke své třídě vymýšlejíc jakou výmluvu použít dnes pro pozdní příchod. Na nic nepřišel a tak si ještě skočil vykonat potřebu a tam ho napadlo říct klasicky jako vždy, že byl u doktora. Jakýkoliv vybočení ze stereotypu, by totiž mohlo u profesorů vzbudit podezření.
Pak se vydal do říše nudy a vytrpěl si tam čtyři páteční hodiny – matematiku, účetnictví, chemii a německý jazyk. Věčně poléhaval na lavici a jediné na co se těšil bylo, že zazvoní a začne mu pořádný den, reálný život… pátek, páteční odpoledne, páteční večer, volno… domů, zkušebna, hospoda. Prostě úplně něco jiného, než když vám někdo do hlavy hustí například diskriminant rovnic se sinem a cosinem. Jako většina spolužáků si říkal, k čemu tohle jednou někomu může být dobré? Proč se ve škole učí takovéhle kraviny a jiné věci mnohem důležitější nebo potřebnější pro život tam člověka nenaučí?
Bylo třičtvrtě na dvanáct a Zikmund vypaloval svý odpolední žváro s partou přátel. Tentokrát však stál u východu ze školy otočen zády k davu, který vybíhal z neveliké budovy k nově zbudované jídelně. Když vtom mu někdo zezadu zakryl oči a za jejími slovy “hádej kdo” poznal Andreu, jediné jemu sympatické stvoření široko daleko. Pár normálních holek na škole sice ještě bylo, ale většinu spíše nesnášel – byly to jen fifleny, holky který si hrály na paničky už na střední, každá z nich se snažila dělat dámu i když na to prostě neměla a rozhodně to nebyly holky do nepohody, ba právě spíš na rozvod. Ale Andreu, tu měl rád. Většinu těch normálnějších slečen znal, buď sem chodili kouřit, nebo je potkával ve spojovačce, kde sedávaly na schodech u jednoho z oken i přes nekonečné vyhanění profesory.
“Ahoj,” pravila Andrea.
– “čau.”
“Dáš mi cígo? Jsem o velký dojela poslední,…”
Zikmund jí podal krabičku stařen. Andrea jedno vytáhla a řekla: “Díky!” Víc si nepověděli, nějak měli ten den prázdná ústa. Dívka chvilku postávala poblíž Zikmunda a bavila se s jednou z kamarádek stojících v hloučku. Když se k ní po chvilce Zikmund otočil, už tam nebyla, zahlédl ji v dáli – na cestě k jídelně s ostatními spolužačkami. Zikmund neměl už asi dva měsíce na holky náladu, ale s touhle černovláskou se teď objevoval dost často a všude a tak si kdekdo myslel, že spolu něco mají. Nebylo tomu tak. Zikmund byl poslední dobou nějak otupělý a dívčí společnost bral jako opruz a tuhle dívku snášel jen proto, že měla dobrý smysl pro humor a dalo se s ní bavit bez zábran téměř o čemkoliv.
Ze školy odcházela právě skupinka dalších dívek. Opravdu krásnejch dívek. “Čau!” zdravili ho. Zikmund na ně jen lakonicky mávl rukou v níž neměl žváro. To, co se stalo, mu ale vyrazilo dech. Jedna z nich se u něj zastavila a zeptala se ho, jestli nejede v jednu vlakem domů. Zrovna u téhle slečny by to fakt nečekal. Co by byl v prváku dal za to, kdyby mu jen jednou kývla na pozvání do cukrárny, hospody nebo pro společnou cestu na zábavu. Co by dal ve druháku za to, kdyby jí dokázal říct to, co k ní cítil. Neměl na to odvahu a měl pocit, že by to bylo zbytečné, protože ona ho jen přehlížela. Jezdil kvůli ní vlakem, přestože to měl blíž autobusem. Poslouchal kvůli ní muziku, která se jí líbila, aby si s ní měl o čem pokecat a dokonce kvůli ní i začal kouřit. Jenže postupem času měl pocit, že se dívka baví jen tím, jak ji ten blázen chce být nablízku a neví jak. Později mu došlo, že si spolu nemají o čem pokecat, zvlášť když ona se nesnaží ani o nějakou konverzaci a když už spolu mají společnou cestu, tak se baví jen tak, aby řeč nestála.
Jenže s ní komunikovat vlastně ani nebylo možné. Měli oba příliš odlišné zájmy a popravdě Zikmunda přitahovala spíše nespornými fyzickými půvaby nežli něčím jiným. Byla to holka, která mu, přestože s ní každý den ráno seděl ve vlaku, ani neodpověděla na pozdrav, když šla se staršími kluky. Ona se vůbec nějak rozdávala, sedávala s nimi po barech a přitom čekala na to, až si jí odvede nějaký bohatý starší princ. Třeba se ho jednou na výpadovce dočká… Na její otázku ohledně jízdy vlakem tedy odpověděl, že ne.
“Tak zatím,” pravila kráska pro kterou byl kdysi Zikmund ochotný napsat třeba celej referát a odkráčela s ostatními půvabkami. “Jsem slaboch,” pomyslel si, “vzdal jsem to, aniž bych jí někdy řekl ajlavjů, ale určitě nejsem jediný kdo to zabalil v půli cesty, stejně by to nemělo cenu…”
Nyní už kvůli ní Zikmund vlakem nejezdil, začal jezdit zase autobusem a úspěšně na sobě praktikoval odvykací kůru, která spočívala v tom, že se jí snažil vyhýbat. Věděl totiž, že čím více jí bude vídat, tím více na ní bude muset myslet, což je kruh více než začarovaný, protože jak na ní bude muset myslet, tak jí zase bude chtít vidět…
Zikmund to pro dnešek zabalil, rozloučil se s přáteli a odkvačil si to na autobusák, sám a spokojen. Na zastávce už čekal dav lidí, některé znal, jiné ne. Ale od nich z vesnice jich bylo asi jen pět a naštěstí to byly vrstevníci, takže s nimi v autobuse zabral pětku (zadní sedačky).

 

Zdravá výživa

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Zdravá výživa
Milí a vážení poslucháči, čtenáři. Chtěl bych vás nyní seznámit s tím, co je to vlastně zdravá výživa, co ji tvoří a z jakých důvodů k ní má český člověk odpor. Začal bych tím, že bych zde vyslovil zajímavou a moudrou myšlenku, kterou jsem našel v jednom vcelku podivném magazínu o výživě současnosti a budoucnosti, ona myšlenka ve své podstatě také vystihuje jeden z hlavních důvodů, proč jíst zdravě. Ono moudro zní: “Zdraví není všechno, ale bez zdraví všechno jako by nebylo! Kdo nemá dnes čas na zdraví, bude si muset zítra udělat čas na nemoc.”
Je zajímavé, že i když dnes máme vyspělou zdravotní péči a všude kolem nás se nachází množství nemocnic, lékařů i zdravotnické techniky, tak nemocných neubývá, ba právě naopak. A proč tomu tak je? Souvisí to s nesprávným životním stylem a nesprávnou nebo nedostatečnou výživou dnešního člověka.
Každý jed má naštěstí svůj protijed. A právě proto tu je, pro všechny z nás, zdravá výživa. Tedy výživa, kde jsou prvky pevně vyváženy, kde je minimum solí, cukrů i tuků a kde je dostatek bílkovin, vitamínů, proteinů a minerálních látek. Je totiž vědecky dokázano, že vitamíny i minerální látky a mnohé jiné zdravé elementy obsažené v potravinách lidský organismus nejen vyživují, ale také jej chrání před případnými rizikovými faktory (stres, znečištěné ovzduší apod.)
Pomocí těchto vyživovacích doplňků docílíte nejen účinnou preventivní ochranu svého organismu, ale i v případech již rozvinutých onemocnění, např. různých tzv. civilizačních onemocnění, je možné vhodnou kombinací přípravku účinně ovlivnit jejich průběh a dosáhnout výrazného zlepšení zdravotního stavu. Je tedy dobré jíst především ovoce, zeleninu, bílkoviny a rybí maso.
Na druhou stranu je bohužel potvrzeným faktem, že ve většině čerstvé zeleniny i ovoci dnes už nezbytné živiny vůbec nejsou. Jednoduše můžete konzumovat celá kvanta čerstvé zeleniny, ovoce, obilovin a stravovat se takříkajíc zdravě, přesto však svému organismu nedodáte dostatek důležitých živin. A právě z tohoto důvodu má český človíček k zdravé výživě odpor a stravuje se raději tím, co mu přijde pod ruku a tím, co mu chutná.
Ovšem nezoufejte. Můžeme se spolehnout na to, že zelenina a ovoce z českých luhů a hájů je na tom přece jen lépe než ovoce dovozové.
Nyní vám děkuji za pozornost i za čas, který jstě věnovali mému referátu a doufám, že jsem vás alespoň něčím zaujal. Těším se s vámi, zase někdy příště, na slyšenou.

D. Havlíček (dhm@centrum.cz)

“Usiluji o stručnost a stávám se nesrozumitelným.”
A. Einstein

Zatrest – Dívka z Asijského bistra

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Zatrest – Dívka z Asijského bistra
Album punk-rockové kapely z Olomouce , které se opravdu vyvedlo. Je dobře posluchatelné, obsahuje různorodé songy a hlavně jen tak snadno neomrzí. Pokud hledáte něco punkového k poslechu, tak vyzkoušejte Zatrest.

Nejprve bych předeslal, že punk není mým nejoblíbenějším stylem a punkovou muziku poslouchám jen zřídka. Líbí se mi sice SPS, Kouhout plaší smrt, Totální nasazení, N.V.Ú. nebo punkové věci od Tří Sester, ovšem více poslouchám třeba hard rock nebo různé odnože metalu. O to více mě potěšilo i překvapilo album olomoucké tříčlenné partičky Zatrest, které tito muzikanti pojmenovali “Dívka z Asijského bistra”. Toto album je totiž věc, kterou jsem od doby, kdy se mi poprvé dostala pod ruce, slyšel nesčetněkrát a stále se mi líbí a neomrzelo mě. Celé dílko je natočeno v úderném rytmu a na songy z něj by se určitě dobře pogovalo komukoliv, kdo má na to chuť.
Album bylo nahráno na podzim 2004 ve složení Kokeš – kytara, klávesy, zpěv, Sigul – baskytara, zpěv a Jenic – bubínky, zpěv.
Album vyšlo v roce 2005 u Cecek Records z Havlíčkova Brodu a obsahuje 12 různých písniček, jejichž texty jsou různorodé, chytlavé, ale hlavně mají v sobě nějakou myšlenku. Věřím, že mnohý (nejen mladý) člověk se v jejich textech najde (tedy alespoň v některých). Texty jsou mírně nadnesené, občas úsměvné, ale ze života. A právě proto se s některými vyslovenými myšlenkami lze ztotožnit.
Celkový hrací čas nosiče je 31:55, písničky jsou prokládány zvuky z městského dopravního prostředku, kdy po ohlášení stávající a následující stanice pokračuje další nová písnička.
První píseň “Blbej den” je o tom, co všichni známe – ráno na nic, nedaří se, v práci je to na hovno a večer se nechce nic jinýho než padnout únavou. Další song “Odpusť byl první, který jsem na albu slyšel a líbí se mi asi nejvíc – omluva dívce / ženě v punkovém stylu. Název třetí písničky “Nechce mi stát” mluví za vše. Čtvrtá skladba se jmenuje stejně jako celé album, tedy – “Dívka z Asijského bistra” a vypráví o touze po jedné vietnamské slečně. “Divnej” nebo-li pátý song taky zaujme – hlavní je být svůj i když pro ostatní jste třeba “divný”. Výčet songů by mohl pokračovat, každý je o něčem jiném a to je správná cesta k získání úspěchu.
V bookletu najdete společnou fotku kluků z kapely z roku 1984. Je to třídní fotka, pocházející z dob, kdy kluci chodili ještě na první stupeň základky (aby jste je poznali, jsou samozřejmě zakroužkováni).
Bohužel jsem dosud neměl možnost tuto kapelu vidět naživo, ovšem kdyby se naskytla příležitost, určitě bych se na ní po poslechu tohoto alba zašel podívat. Dobré album s dobrými songy dělá totiž kapele dobré jméno. A “Dívka z Asijského bistra” je dobré album, kluci ze Zatrestu odvedli dobrou práci a tak mi nezbývá než album doporučit všem, kdo mají podobnou muziku rádi.

Interpret: Zatrest
Album: Dívka z Asijského bistra
Počet stop: 12
Délka: 31:55
Rok vydání: 2005
Vydavatelství: Cecek Records

Seznam skladeb:
Playlist:
1. Blbej den
2. Odpusť
3. Nechce mi stát
4. Dívka z Asijského bistra
5. Divnej
6. Punk City Rockers
7. Máš so jsi chtěl
8. Špatný svědomí
9. Parazit
10. Girls
11. 77
12. Tramvaj č.6

Vzpomínka na základní školu

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Vzpomínka na základní školu

Základní škola je narozdíl od střední povinná, pro to k ní a k složení výuky mám výhrady, narozdíl od střední, která poviná není, jsme tam z vlastní vůle a pokud nás to nebaví můžeme odejít, můžeme si vybrat a být na střední škole, která nás bude bavit a kde je složení výuky takové, jaké nám bude vyhovovat, jedinou naší prioritou je tedy na škole vydržet a v pohodě ji zvládnout. To u základky není.

Jaké bych měl výhrady k základní škole? (těch by bylo)

Myslím si, že základní škola si nenajde k mnoha žákům cestu, protože i v předmětech, které by za normálních okolností mohli být žáky oblíbeny se učí jen ty nudné části. Například v hudební výchově se většinou učí všechno možné, kromě toho co by mládež zajímalo. Například v deváté třídě jsme probírali vážnou hudbu a dechovku. Všichni jsme tam seděli s hlavou sklopenou a bez přemýšlení jsme opisovali pasáže z tabule a při tom všichni věděli, že po skončení základky ten sešit vyhodíme, protože to nikoho nezajímá. Snad až na jednu mojí nejmenovanou spolužačku, která se chtěla stát operní pěvkyní a díky tomu měla při výkladu látky druhý vánoce s bohatou nadílkou.
Může taková opereta zajímat diskofily nebo lidi se zájmem o rockovou muziku, netolerující žádný jiný hudební styl?
Většina z nás také určitě zažila hodiny Rodinné výchovy, tenhle předmět by stačil žákům na jeden rok, protože to co jsme probrali v šesté třídě se opakovalo v sedmé, osmé i deváté. Pořád dokola – hygiena, šikana, týrání, drogy, hygiena, šikana, týrání, drogy. Pořád jsme slyšeli jak jsou cigarety a alkohol špatné, myslíte si, že to někoho ovlivnilo, ne. Děcka hulily a chlastali a bylo jim to jedno, někteří dokonce chodily ze školy se zapálenou cigaretou, učitelé jim nic nemohli, sami určitě tušily, že to co učí je k ničemu. Zvláštní situace nastala, když se učitelka RV na konci devítky ptala žáků jestli občas pijí alkohol, čekala že se nikdo nepřihlásí. Přihlásila se skoro celá třída. Na občasné kouření cigaret tak polovina. Učitelka byla v šoku a když se jí jeden z žáků přihlásil, že zkoušel marihuanu, učitelka lehce zbledla a přestala mít iluze o důležitosti a nezbytnosti předmětu, který vyučovala. “Vy to takhle v klidu přiznáte?”, zeptala se. Jen jsme pokrčili rameny. Takových zbytečně strávených hodin ve škole, skoro bez přínosu.
Na jedné základce jeden čas často chyběli učitelé, měli jsme pořád suplování. A co jsme dělali?
Učitel přišel a řekl: “Dělejte si něco do dalšího předmětu a hlavně buďte potichu”. V lepším případě nám řekl “Malujte si!” To byli desítky zbytečně strávených hodin ve škole a to nepočítám zbytečné prodlužování vyučování – tzv. po školy. Na jiné škole (v Jihlavě) to řešili o hodně lépe, tam nám při nepřítomnosti vyučujícího (nebo někoho, kdo by mohl podat výklad ve stejně kvalitě, jako chybějící učitel) hodiny odpadli, to bylo podle mne správné řešení. Proč držet žáky ve škole za každou cenu?
Údajně prý může každý ředitel školy, udělit žactvu několik dní ředitelského volna. Činí tak? Většinou ne, zažil jsem to jen několikrát a většinou ve formě výletu nebo braného cvičení.
Taky mě dost naštvalo přetěžování výukou a písemkami v deváté třídě v době, kdy se všichni připravovali a učili na přijímací zkoušky jsme jich měli nejvíc za celých děvet let školní docházky. Byl jsem zrovna na nové škole, ještě jsem neměl dohnané učení a už se psali písemky. Někteří učitelé brali ohledy na to že jsem přešel ze školy na školu, že jsem nový a že teď v době, kdy se musím učit na přijímačky to není nic příjemného, jiným to bylo úplně u prdele. Třeba náš třídní (mimochodem to byl pěknej debil, který mi dal první trojku z matiky na vysvědčení – přitom jsem to všechno uměl a později jsem udělal přijímačky z matiky na víc než devadesát procent) mi dal několik dní po mém novém příchodu do nové školy – v onom období sešity se slovy : “Rozdej je.” V nové třídě jsem znal sotva pět lidí, logicky jsem to rozdat nemohl.
Tělesné tresty jsou zakázané??? Asi jo, ovšem pořád se to děje. Těžko lze říci, že to je dodrženo. Ředitelé o učitelích se sadistickými sklony vědí a kryjí je. Ve čtvrté třídě na jedné základní škole v Jihlavě tyranovala ve výtvarné výchově celou naší třídu učitelka, která měla nejspíš velmi rozhozené nervy a svojí psychiku si spravovala a upevňovala řevem na nás nebohé čtvrťáky, bohužel nás i pohlavkovala apod. Nelze se tedy divit, že se rodiče sešli a dali návrh, aby jsme měli učitelku jinou. Dostali jsme jí, tu starou ovšem nevyhodili, jestli jí doteď někdo nezabil, tak tam buzeruje malé děti doteď.
V páté třídě, už zase na jiné škole (nejmenované polenské základní škole) mi jedna učitelka vypálila pěstí do obličeje. Její pozdější zdůvodnění bylo, že jsem se na ní blbě usmál, když mě napomenula, že lezeme s klukama do jiné třídy. To jak mi vypálila by mi ani tak nevadilo, nevadila by mi ani poznámka. Ale spíš to, že se ta ježibaba znala s učitelem, který byl naším třídním a ten nechal celou naší třídu hodinu po škole. Děcka na nás byli naštvaný, ale hlavně na mě. Pěkně jsem to schytal, domů jsem přišel s blbou náladou a rodičům výličil mojí školní story. A tak tam naši šli a já šel s nima. Ti dva učitelé (ta ježibaba i ten třídní) začali kecat něco o tom, že svolaj školní komisi. Bylo jim vysvětlenou, že tělesné tresty jsou zakázané, nehledě na to, že jsem za lezení do cizí třídy dostal jako jedinej poznámku a že nechali celou třídu po škole s vysvětlením, že je to kvůli mně. Navíc sem byl v té škole nový, děcka mě moc neznali, o to víc byli naštvaný na nového žáka. Ta samá učitelka asi o měsíc později tím samým stylem vypálila jinému klukovi do obličeje tak, že mu tekla ze rtů krev. A proč? Porval se s jejím synem, což byl pěkně rozmazlený parchant, který věděl že jeho máma je učitelka (a fotr učitel) a že si na škole může dovolit o hodně víc, než normální žáci, protože rodiče to nějak zarovnaj. Ta učitelka také učí dál, dneska když jí potkám je o hlavu menší než já. Dneska by mi už asi nevypálila, to by se asi posrala strachy. Když jí ovšem potkám mám (minimálně) chuť flusnout jí do jejího hnusnýho zubatýho ksichtu. Takové křivdy z dětství asi zapomenuty nebudou.
Učitelů udělujících tělesné tresty znám mnoho, většinou se o nich ví, žáci si o nich povídají, ředitelé škol to vědí, nic se neděje. Proč by ředitel měl vyhodit svého kamaráda učitele.
Taky jsme měli učitelku biologie, která byla trošku víc švihlá. Dokonce se o ní tvrdilo, že tráví minimálně měsíc ve školním roce na blázinci. Její časté absence byli pro nás oddechem. Ta učitelka byla svým předmětem posedlá a myslela si, že mi taky. Nás to však vůbec nezajímalo. Všichni na škole z ní měli srandu, dělali jsme na ní ksichty, děcka v hodinách házeli vlaštovky, povídali si. Ozývali se sprostá slova, na její otázky se ozývali vtipné poznámky, kterým se smáli všichni kromě ní. Nebyli jsme zdaleka nejdrzejší třída na škole, jiné třídy jí dávali zabrat ještě víc. Ta učitelka neuměla zvládnout kolektiv, jednou jí ruply nervy a od té doby začala hromadně psát poznámky, nikomu to nevadilo, poznámka od ní měla váhu asi jako trojka z češtiny od školníka. Děcka spíš než aby se sklidnily, přitvrdily s vysvětlením, že jí to za ty poznámky vrátí. Nasázela nám špatné známky. Ale myslím, že to na její oblibě nepřidalo. Bylo mi jí občas líto, ale ona si za to mohla sama. Byla náročná a učila spíš zmatkem. Řekla otevřete si učebnici, přečtěte si článek, při tom mluvila úplně něco jiného, do toho nechala kolovat nějaké obrázky, jedné skupině třídy dala samostatnou práci apod. Poznávačka bylin vypadala asi tak, že vyrovnala sklenice se zvadlými rostlinami většinou bez květu a s oschlými listy. Když jsme nevěděli, řekla že to je jednoduché, že to lze poznat například podle uspořádání zbytků listů. Pro ní to byla hračka, když to bylo, jak se zdá jediné co jí zajímalo, pro nás to byl úkol nelidsky nadlidský.
Mohl bych pokračovat mnoha dalšími hovadinami a zápornými příběhy ze základní školy. Ovšem i na základní škole byli někteří učitelé normální, případně i hodní. Nebudu tedy všechny házet do jednoho pytle. Nejlepší pedagog, kterého jsem na základce potkal, byl učitel, který nám v hodinách vyprávěl jednu zajímavou historku za druhou a skoro vůbec neučil, prý kdysi dělal řečníka v krematoriu, učil ve zvláštní škole a jezdil s cirkusem Humberto. Ten učitel uměl mluvit snad o všem, hodně rozuměl různým věcem (v jeho věku – skoro před důchodem učil i informatiku) , nebál se skritizovat ostatní učitele, pokud ho štvali (většinou ty, které jsme neměli rádi ani mi). Jednou nám suploval chemii, ale on učil vždy zábavným způsobem – pokusy apod. Rozebral nám cigaretový kouř na prvky apod.
Veselých příhod by bylo hodně, vždyť jsem vystřídal několik škol a na nich potkal velké množství lidí – učitelů, spolužáků, kamarádů i nepřátel. Ale o nich zas někdy jindy, jinde v jiném diskmagu, třeba v Realtimech, Sektoru (www.sektor.cz) nebo Bestii.

Jeden vzkaz pro učitele na závěr:
Všechno co učíte je velmi zajímavé a poučné, ale K ČEMU MI TY PÍČOVINY BUDOU???

David Havlíček (dhm@centrum.cz)

Záhady

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Záhady
Tak jak bylo napsáno v minulém čísle tak se taky stalo,
já Magic sedím u PC a píšu záhady, protože to nikdo jiný psát
nebude.

Žijeme ve světě plném moderní technologie, máme svojí postel,
televizi, vanu a myslíme si že už nás nemůže nic překvapit.
Přesto všechno se občas stane nějaká věc, která toto tvrzení
popírá a též popírá všechny zákony fyziky…
Ať se lidi snaží jakkoliv prostě nemohou přijít na to proč se
takové věci dějí.
Tyto věci bývají většinou děsivé, mystické, záhadné….
Mizící lidé, objekty, pekelné ohně, hrobky bez času, neklidní
mrtví, poselství odjinud, rozplynutí ve vzduchu, neviditelní
sadisté, neznámá zvířata, monstra, fantómy, kletby, skryté síly,
duchové, mimozemšťané, záhadné obrazy, objekty, stěny, skla..
to vše a ještě mnoho víc patří mezi záhady a tak jsme sem zařadily
tuto rubriku.

Známe mnoho o přírodě, o zvířatech i rostlinách přesto vše existují
druhy organismů, které jsou nám skryty.Občas se objeví nějaký druh
organismu, který jsme dosud neznali. Protože byl však objeven pouze
jeden exemplář a nebyl chycen ani prozkoumán máme právo o tom pochy-
bovat.Mohou to být kříženci známých druhů, degenerovaní jedinci.
Lidé si už odedávna povídavali o strašidlech a různých potvorách,
duších atd. S nástupem filmu pak byli tyto strašidla přeneseny na
filmový pás. Již ve dvacátých a třicátých letech vznikly na
černobílích páscích filmy o vlkodlacích, strašidlech, frankensteinech,
zombících, mumiíchatd.
Přesto že se dá o těchto věcích pochybovat i v době nepříliš
zdálené se stalo toto :
12. listopadu 1966 kopalo pět mužů poblíž Clendeninu v západní
Virginii hrob, v tom se však něco proletělo nad jejich hlavami.
Kroužilo to nad hlavami polekaných a asi taky na smrt vyděšených
dělníků (kdo by se nebál). Něco takového asi ještě nikdy neviděly..
nevypadalo to jako nějaký známý živočich, spíše jako “hnědý muž
s křídly”.Pak to tato strašidelná obluda zmizela mezi stromy.
Možná by se na to zapomnělo, kdyby se neukázalo v rozhovorech s
přáteli, že tuto obludu vidělo i několik jiných lidí.
Jedna žena bydlela u Ohia, poblíž Clendeninu, musela asi před ne-
celým rokem od této události uklidňovat svého sedmiletého syna,
který si nenechal vymluvit že viděl “anděla” (muže s křídly).
Ale známe dětskou představivost že…
Jistá žena se takto v létě 1966 uklidnit nemohla..
Na jejím dvoře spatřila totiž 6 stop velkou bytost.Připomělo jí to
přerostlého motýla nebo mola.
V listopadu 1966 se s těmito pozorováními muže-mola (muže s křídly)
doslova roztrhl pytel.
Nejpřesvědčivější bylo asi toto :
Dva manželské páry projížděli oblastí známou jako kraj TNT.
V noci z 15. na 16. listopad 1966 stál na okraji silnice muž-mol.
Podívali se na sebe. Vypadal jako muž, jenom byl daleko vetší.
Měl na zádech velká složená křídla. Také měl velké červené,
hypnotické oči. Když se rychlostí přes 150 km/h řítily po
dálnici 62 zjistily že je tento létající objekt pronásleduje.
Jeho velká křídla velká asi tři metry plachtila po obloze a jeho
červené oči sledovali manželské páry.
Jeden muž viděl té noci v poli velké červené oči.
Jeho pes, německý ovčák vyrazil k nim a už ho nikdy neviděl.
Tato obluda pak byla spatřena ještě několikrát i několika
osobami najednou.
Lidé byli zněklidněni a o slovo se přihlásili experti.
Podle nich bylo vše normální a tak ukliďnovali obyvatele žijící v těch-
to místech.
Byla předložena verze že se jedná o vzácný druh jeřába.
Lidé kteří však spatřily muže-mola vyloučily jakoukoliv podobnost.
Také různá jiná zvířata všeho druhu byla vyloučena.
Mnoho lidí vypovědělo stejné věci : červené velké hypnotické oči, dobré
letové vlastnosti (protože tento tvor dokonce pronásledoval i letadlo)
atd.
Z rádií v té době občas vyházely podivné zvuky.
Koncem roku 1967 se tento podivný tvor objevoval stále častěji, až se
nakonec přestal objevovat úplně. Zda šlo o nějakého známého tvora v gene-
tické mutaci, či o degenerovaného jedince, nový neznámý druh, bytost z
vesmíru či odjinud nebylo nikdy vysvětleno co to bylo a tak to asi také
zůstane.
Podle knihy Nevysvětlitelné záhady.

Wečer

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek (povídku) z roku 2004 vám zde právě přináším:

 

Wečer

 Ráno, hrozné probuzení a nečekané pálení v krku, tak mě přivítal nový den. Vždyť je teprve sedm! To jsem spal jen čtyři hodiny? Tak tomu fakt nemůžu uvěřit. “Co jsem včera jen dělal?” snažil jsem se rozpomenout. “Proč mě tolik bolí v krku a ne hlava? Měl bych mít přeci opici,” divil jsem se svému podivnému stavu a co je to za divné nutkání neustále smrkat, teď v srpnu? Že by senná rýma, tak to je hovadina, když není pylové období , tak silný alergik nejsem.” Pravda je, že jsem si zapomněl vzít prášek na alergii, ale co na tom sejde, když se mi to stává pravidelně a prášek si vezmu jen občasně. “Musím se z toho rychle dostat,” řekl jsem si, “musím se z toho dostat do dvou hodin odpoledne.” Jenže tenhle pocit už jsem znal, věděl jsem, že je to jen přání a že realita je hodně krutá a že se z téhle šlamastiky jen tak nevyhrabu, že si prostě budu muset nějaký čas poležet v posteli s touhle hnusnou nemocí o které nevím ani, co je zač. Pfuj! Včera jsem se vypravil s kamarády po dlouhé době do hospody. Nechodil jsem tam. Měl jsem něco s játry a skoro rok jsem nemohl chlastat alkohol. No a sedět v hospodě a pít minerálku, zatímco ostatní cinkají s půllitry o sebe, slastně zpívají “bílá pěna, láhev orosená” a s alkoholem unavenýma očima si vypráví ty nejroztodivnější historky, je skutečně nadmíru nelidský úděl. Jenže teď už jsem pít mohl a tak jsem se do hospody těšil. Sraz byl sjednán s přáteli o půl osmé. Přišel jsem ve tři čtvrtě a oni v osm. Opravdu je na ně spoleh, jen co je pravda. Vymluvili se na to, že u nich nejezdily trolejbusy. Nevěřil jsem jim tuhle lacinou historku, kterou denně oblbovali učitele při svých pozdních příchodech, nevěřil jsem jim, že u nich do drátů narazil bagr se zdviženým rypadlem, strhl je a že tam pak museli zavést místo trolejbusů náhradní autobusové spojení, ale nešťoural jsem se v tom. Jednak to mohla být pravda a jednak jsem nechtěl narušit naší přátelskou, mírumilovnou náladu s níž jsme se protloukali večerním padesátitisícovým městečkem a hledali lokál kam zapadnout. Našli jsme ho. Jmenoval se jednoduše “NON-STOP BAR” a ten název zaručoval, že tam budeme moci nějaký čas zůstat a že za námi v deset nepřijde výčepní se slovy: “Musíme končit mládeži, zavíráme.” Při vstupu jsem si přečetl, že zavírají v šest ráno a v sedm, že otvírají. “Prý nonstop bar, jo? Ha, ha.” Pod tím bylo miniaturním písmem napsáno: “Odpovědný vedoucí: Sergej Votrávil.” Otřáslo mnou, že někdo s tak drsně vyhlížejícím jménem může být odpovědný za to, co mi nalejou, ale koneckonců je to jen jméno, nebo ne? Na několika stolcích byly rezervačky s dalšími zajímavými jmény – pan Bureš, Voslář, Hynků a paní Krysařiková. “Paní Krysaříková? Sakra, tak se jmenuje naše třídní,” problesklo mi hlavou. Je to strašná dogmatistka, která v prváku seřvala jednu spolužačku jen za to, že ji viděla v kavárně popíjet šálek kávy. Obyčejný blbý šálek přeslazeného kafe okomentovala ta naše ježibaba, která jinak kouřila jak fabrika, slovy: “Taková malá holka a už pije kafe, myslela jsem si o tobě, že jsi slušnější.” Jak by se asi tenkrát tvářila, kdyby jí někdo sdělil krutou pravdu o tom, že devadesát procent třídy pije alkohol, pět lidí z dvaadvaceti kouří krábu denně a jediná panna ve třídě je ona. Asi by se zhroutila. Tahle učitelka žila jako většina jejích kolegyň v umělém vsugerovaném nereálném světě plnění osnov, známkování a oprav nekonečného množství písemek. Obával jsem se však zbytečně, přišla taková docela upravená blondýnka s vlasy vyčesanými do objemného drdolu a s nějakým chlápkem v saku, který byl evidentně hromotluk tělem i duší. Jo, to byl určitě pan Krysařík. Třeba to byl příbuzný naší milé paní učitelky, kdo ví? Tak nebo tak, mě stejně neznal. Když usedali ke stolu s rezervačkou znějícím na příjmení “paní Krysaříková,” křikla ta blondýnka na barmana: “Sergi, hoď nám sem dvě vodky.” V tu chvilku už jsme seděli u jednoho rohového stolu a před námi stály půllitry s dvanáctkami. “Jsem hrdej na to, že jsem Čech i na to, že jsme největší pivaři a tak,” nadhodil Mirek a řeč se pak ubírala vlasteneckým směrem, vůní domova. Tohle téma má asi každý rád, teda až na ty radikální kosmopolitní globalisty. “Já si teda jako myslím, že je ale docela blbý tamto s těmi Sudety, oni si počkali, až si odhlasujeme vstup do EU a pak na nás vyrukují s tím, ať zrušíme dekrety,” řekl Aleš. “Víš co, oni se nezměnili, jsou to pořád stejně výbojné národy, jako před padesáti lety. Germání slovanům vždycky ubližovali, to je jasný,” dodal Mirek. Uznale jsem kývl hlavou na souhlas a poslouchal Béďu, jehož praděd byl partyzánem a zahynul za druhý světový války v boji s německými fašisty na život a na smrt: “Ať se vůbec neozývají, prohráli válku a taky jí začali, k tomu všemu jim to území nikdy nepatřilo a oni ho prostě jen Čechům zabrali a navíc, oni zabili tolik nevinných lidí a zničili tolik památek, že můžou být rádi, že mají ještě vlastní stát.” Myslím si, že většina z nás to tenkrát cítila úplně stejně a všem nám připadali nároky Němců a Rakušanů na vrácení majetku jejich odsunutým občanům k smíchu i k pláči zároveň, bylo to téma, o kterém se dost mluvilo v televizi, v rádiu a především všude možně mezi lidmi. Jako by se opět narušovaly mezinárodní vztahy mezi naší malou zemičkou a jejími nejbližšími západními a jižními sousedy. “Svět je složitý a některé jeho části do sebe nezapadají,” vzpomněl jsem si na větu, se kterou jsem kdysi uklidňoval bratránka, který za mnou přišel pozdě v noci, zaťukal mi na okno a řekl: “Já jí miluji a ona mě ne.” Nedokázal jsem mu na to nic říct. Byl to tenkrát nejznámější páreček na základce, rozcházeli se až pětkrát týdně a pětkrát týdně se dávali zase dohromady, ale ne někde za rohem, mimo dosah zvědavých očí, ale hezky mezi lidmi na veřejnosti.” On byl tenkrát v devítce, já v sedmičce, neměl jsem o tom, co je to láska páru a popravdě řečeno, ani mě to nezajímalo. Měl jsem svůj počítač, svoje kolo, svůj rybářský prut a poznával jsem, co je to tajně na záchodech ve škole kouřit cigárka štíplý z domova z krabičky s nápisem: “KOUŘENÍ ZPŮSOBUJE RAKOVINU.” Vtom mě napadlo: “A kde je Radek?”

“Už jde,” informoval mě Mirek, “psal jsem mu a je prý na cestě.” Asi je zase s babama,” utrousil poznámku na Radkovo donchuanství Béďa a neodpustil si ani puberťáckou větu: “Taky bych si píchl.” Byl s holkami, to nám bylo jasný, stejně jako to, že nějaký dovede. Radek byl zajímavý člověk, mánička, kterou ve škole profesorky nesnášely pro jeho lajdáctví a nekonečné tuny poznámek, které jim s gustem vsunoval do výkladu a kvůli rafinovaně promyšleným otázkám, kterýma přerušoval tok jejich myšlenek. Jednou, když na něj jedna hysterická profesorka začala křičet se dokonce zvedl a se slovy: “Až se uklidníte, přijdu!” se ze včerejška mírně nakalen odvrávoral ze třídy do hospody naproti naší škole. Vyfasoval za to tenkrát dvojku z chování. Jednou se zase muchloval s nádhernou holkou přímo při výkladu francouzské revoluce. Dával jí dokonce francouzské polibky a ona mu je vracela, jakoby se oba snažili držet tématu výkladu své profesorky, která byla v transu a někteří by možná přísahali, že byla skutečně chvilku duchem nepřítomna a její duch se v tu chvíli opravdu přesunul zpět časem do oněch revolučních let, aby mohl svým svěřencům podat věrohodné svědectví. Když vtom se zezadu ozvalo: “Ne, nedělej to, nemám podprsenku.” Učitelka se probrala, zrudla jak její stará stranická knížka a mírně tlumeným křikem pravila: “A už toho mám dost, nechte si to na jindy.” “Vy taky,” podotkl Radek.

“Už toho mám dost Radku, já tě fakt nechám propadnout, máš tu samý kule a jednu čtyřku, ty jsi naprosto nevzdělavatelný!” Radek jen pokrčil rameny a řekl: “Tak jo!” Vlepil před celou třídou veliký hubanec té dívce, s níž si ještě před malou chvílí vyměňovali ústa, a se zaplátovaným hašišáckým batohem plným cvočků odkráčel a už jsme ho nikdy v té škole neviděli. Byl to bohém, byl to největší děvkař a playboy, o kterém kolovaly stovky veselých historek a my jsme byli rádi, že máme tu čest se s ním znát osobně, protože on si svojí společnost vybíral, nebavil se jen s někým a i dívky, které za ním dolézaly pečlivě třídil, takže ho bylo možno spatřit jen v obležení buď velmi vnadných dívek, které sršely sexepílem, až z toho bolely příslušeného pozorovatele oční bulvy a v duchu si jen říkal: “Jak to jen xakru ten člověk dělá, že má takovou pěknou babu, kolik jí asi platí, přece se s ním neprochází zadarmo.” A když pak zjistil, že ta holka je s ním dobrovolně, odebral se onen pozorovatel postraními uličkami se sklopenou hlavou a nyní se v depresích zmítá v kazajce v opolštářované cele bez oken a odmítá komunikovat s okolním světem. Ani tentokrát Radek nezklamal, přišel z jedné strany veden pěknou blondýnkou, která mi nevím proč připomínala jednu krávu z naší třídy a z druhé strany vláčen přenádhernou černovláskou ve vínově hnědé kožené bundě, která se na naší partičku vlídně usmívala už z dálky, takže si u mě získala vysoké sympatie a zařadil jsem ji tak mezi ty “přátelské manekýny”, kterých je málo a proto by je měl člověk hýčkat. Zahrával jsem si s myšlenkou něco ji objednat, ale neudělal jsem to, proč na sebe upozorňovat, že? Radek nás všechny představil:

“To je Béďa, Aleš, Mirek, Jirka, Gábina, Alexandra.” Nastalo několik podání rukou a výměna přátelských políbení. “Ahoj,” pozdravil jsem tu černovlásku. Tak Alexandra se jmenuje. To je docela zajímavý a především málo frekventovaný jméno. Vždycky se mi líbila takováhle jména – ne ty klasicky český jako Božena, Zdeňka, Jitka, Anna nebo Marie, nýbrž Renata, Tereza, Sabina, Markéta, Nikola, Erna, Patricie nebo Simona. Dívky se usadily a Radek jim objednal, co si přály. Alexandra si přála absint. Ten nejdražší, co byl na trhu, jak později poznamenal při placení.

Kde Radek pořád bral peníze na to financovat těm krasavicím jejich chutě a přání, to byla záhada. A že to nemohlo být zrovna levné, to je jasná páka! Vždyť krásné dívky jsou pastvou i rájem pro oči, peklem pro duši a očistcem pro naší peněženku. O Radkovi jsem nedávno slyšel, že fotil pro nějaký internetový porno fekal magazín, teda alespoň si to o něm vyprávěla Klára s Bárou, co seděly v lavici za mnou. Takže třeba má ty chechtáky za to, co já vím. Z těch holek kolem nás budou taky jednou starý báby, drbny, které postávají na rozích ulic, posedávají v parcích a vyměňují své těžce získané, mnohdy přikrášlené informace za jiné. To je strašná představa, dnes jsou krásné, milé a zítra mohou být staré, ošklivé a nevlídné. Čas je mrcha proti kterému je krása bezmocná. “Makám teď jako šroub, skoro do roztrhání těla,” informoval nás všechny Radek – teda alespoň chlapskou část, dámské osazenstvo stolu zřejmě vědělo, kde Radek bere prachy a nebo je to vůbec nezajímalo. “A co jako děláš?” zeptal jsem se a čekal, že začne vyprávět napínavý příběh o tom, jak ho najali německý internetoví porno verbíři a nutí ho svlíkat se za padesát marek na hodinu před objektivy kamer a fotoaparátů. Jenže skutečnost byla jiná. Přes den pomáhal ve velkoskladu s různými trubkami a hadicemi a po večerech dělal šatnáře v divadle. Alespoň nějaký závan kumštu, napadlo mě, a usrkl jsem ze svého půllitru. Radek už toto téma dál nerozváděl a diskuse se stočila k počítačům, o kterých jsem věděl z celé té bandy nejvíc, ale mluvit se mi o nich nějak moc nechtělo. Nechtěl jsem totiž vypadat před těmi kráskami působit jako nějaký počítačový šílenec a tak jsem se do hovoru skoro nezapojoval a na případné otázky jsem se snažil odpovídat co nejstručněji nebo jednoduše “nevím a nemám o tom ani páru.” Radka to taky nebavilo a věnoval se raději Gábině – půvabné, zřejmě přírodní blondýně, která mu seděla na klíně a v tu chvíli mu zrovna přejížděla vlhkým prstem, který namočila ve svém absintu po rtech. Té druhé dívky si moc nevšímal a to byla dobrá zpráva pro mě, protože ta holka se mi fakt páčila.

“A kam chodíte na školu?” zeptal se těch dívek Béďa a otázku zákeřně položil té mojí krásce Alex.

Až v tu chvíli jsem zjistil, že je to Slovenka, protože do té doby jsem od ní slyšel pouze ahoj. Dívka začala vyprávět, kam chodí na školu, ale nějak jsem to nevnímal. “Mám rád Slovenky, mám rád Češky a tím to končí,” oznámil Mirek. “Taky mám rád slovenský holky,” ozval jsem se směrem k Alex a hodil jsem na ní mírně zamilovaný pohled, až jsem se sebe lekl a ucukl jsem pohledem zpět, stihl jsem však zaznamenat, jak je můj úsměv opětován, což mě celkem překvapilo. Ona to byla opravdu pěkná kočička, šelmička. Všechno na ní se mi líbilo čím dál víc a jak stoupala hladina alkoholu v mé krvi, stoupal i žár v mém srdci, alespoň jsem to tak cítil.

Měla modro-hnědé, ale vlídné, příjemné a zároveň tajemné oči, pleť šmrncnutou geny uherských nájezdníků a ústa, která jakoby sama vybízela k políbení, jako by na nich bylo napsáno: “Tak na co ještě čekáš?” Vždycky se mi líbily spíše blondýnky. První holka, do které jsem se zamiloval, byla blondýna. Ale byla to taková ta chladná holka, která nechá všechnu tíhu vztahu na klukovi, který pak musí vymýšlet, kam jít, co dělat, kde na to vzít, o čem se bavit po cestě tam a zpátky. Kluk jí vypráví příběhy, vtipy, veselé historky, zážitky z dětství, píše jí básničky. Dělá jí klauna, blázna, šaška i kejklíře a učí ji hrát kulečník a ona na to jen občas řekne “díky”, “pěkný” nebo “ha ha.” Kluk ji vodí do divadla, do kina, bere ji na šlapadla a kupuje jí zmrzlinu. Na stěně u něj doma visí její fotka a její číslo je na prvním místě v telefonním seznamu a ona přesto, jakoby nechápe, o co tomu bláznovi vlastně jde. Když se ten kluk konečně přes tu hráz náznaků, říkajících “nedotýkat se, křehké!”, přenese a rozhodne se dívku chytit za ruku, dozví se, že se to nehodí, něco jako “ne, teď ne, až jindy, ale kdy to fakt nevím, zeptej se tak za půl roku”. No a když už tomu klukovi dojde trpělivost a za půl roku, když se píše schůzka číslo 1157 a ještě se pořád neví, jestli je to rande nebo pouze vycházka ve dvou, se ten chlapec rozhodne, že se teda zeptá rovnou a oznámí jí “že by s ní chtěl chodit, protože se mu líbí a protože se s ní cítí dobře” a ona mu na to poví “promiň, ale budeme jenom přátelé.” To toho kluka totálně odrovná, protože ten půl rok, který s ní ztratil, byl téměř k ničemu a všechny ty schůzky byly degradovány na něco úplně podřadného, na něco, jako když si vyjdu se psem, aby mi nekňučel v boudě. Jo, z toho už se ten kluk jen tak nevzpamatuje a mívá pak problémy navázat normální další lidský vztah, běhá po ulicích sám, vysedává v čtyřkách (plných sociálů) s větrákem a nebo chodí relaxovat do podzimní přírody a u vypuštěného rybníka nostalgicky vzpomíná na něco krásného. I já to zažil a trvalo mi pěknou chvilku, než jsem se z toho vyhrabal, ale povedlo se a už jen občas se v noci probouzím celý spocený a na otázku “zda jsem měl noční můru” odpovídám “jo a chodil jsem s ní půl roku.” No, ale tahle pěkná Slovenka byla jiná. To je stoprocentní, protože Radek se s frigidkama netahá, ba co víc, ty se mu vyhýbají, protože vědí, že by s nima zametl. Jó, Radek, ten to má dobrý, ten to má zařízený, jak já mu s úsměvem závidím. Alex vypadala jako holka z nějakého drsného akčního filmu, něco mezi Demi Moore a Angelinou Jolie, byla to černovláska s hodně dlouhými vlasy. Nevím, kam až sahaly, ale pod lopatky určitě. Vždycky se mi líbily dlouhovlásky. Vypadají romanticky, něžně a žensky. Měla dlouhou ofinu, to se mi sice nikdy na žádný holce nezamlouvalo, ale jí to prostě slušelo – nechápal jsem se. “Asi bych neměl tolik pít,” říkal jsem si a kouřil jednu startku za druhou. Jsem pošuk, příležitostní kuřák, který když se rozjede, udělá i dvě kráby za večer úplně sám, a pak se ráno zmítá v křečích s obrovským pingpongáčem v krku a přemýšlí, jestli už to není rakovina v posledním stádiu. “Od září přestanu,” ujišťoval jsem se. Jenže jsem věděl, že v září budu mluvit o říjnu, v říjnu o listopadu a tak dál až do soudného dne. Jsem já to ale vůl.

Alex měla na sobě přilehlé černé kalhoty. Nevyznám se v módě, ale myslím si, že to byla kvalita. Dále na sobě měla bílé přilehlé tričko s černým nápisem “DON´T TOUCH – IT´S MY”. Jak nápadné, že? Pod tričkem znatelně vystupovaly dvě hory, dva kopce ženskosti a kdyby jste se se mnou chtěli hádat, že to možná byly jen vycpávky, asi bych si mezi agresí a depresí vybral tu první možnost a jednu bych vám uvalil. I když s odstupem času, kdo ví? Z očí sejde, sejde z mysli každá, tak snad i tahle, ale nepředbíhejme a hezky popořadě, ať v tom nejsou zmatky. Alex měla zajímavé náušnice, takové velké výrazné stříbrné visací a objemné řetězy – nevím proč, ale něčím mně to připomínalo zvonkohru. Asi bych si fakt měl dát místo toho piva zase minerálku, napadlo mě a napil se z půllitru, abych držel krok s kamarády, které jsem v tu chvilku přestal téměř vnímat, omámen jejími lákadly. Svět je složitý a některý jeho části do sebe nezapadají, tak poraď bratránku, co s tím. Nebyla ani moc nalíčená, jen nějaké ty stíny a pusu šikovně obtaženou pomocí rtěnky, toť vše i když na druhou stranu, málo toho také nebylo, je to relativní, museli by jste jí vidět.

Abych to však shrnul – Alex byla dívka mých snů a ještě pořád je, jenže teď ležím v posteli, mám pekelnou rýmu, bolest v krku a při cestě na záchod mě tak bolely klouby, že jsem byl rád, když jsem se zachytil o kliku u dveří a přistál na prkýnku z porcelánu. Jestli se s ní ještě uvidím, to doopravdy vážně netuším. Každopádně je to pěkně v řiti, v háji a v kelu zároveň, jinak to prostě nevidím. Jak taky nazvat situaci, kdy přenecháte dívku, do který se zamilujete na první pohled, synovi šéfa místní fabriky na šroubováky všeho druhu a nedobrovolně místo toho ležíte v posteli a mazlíte se s nemocí, která se vás věrně drží a nechce se vás pustit ani náhodou. To je prostě smůla. Seděli jsme tam a já pozoroval neustále blikající jukebox, který z nudy sám hrál náhodně vybrané melodie. Byl to ten jukebox, který když vybíral písničku sám od sebe, vybral tu nejméně hranou. Takže z něho zněly pecky od Yvonne Přenosilové nebo orchestru československé televize. Pak mě zaujal forbes v rohu, do kterého nějaký chlapík házel bura za burem a neustále prohrával. Když mu drobné došly, vytáhl z peněženky kilčo, rozměnil ho a šel dál krmit blikající obludu. Už jsem viděl sebe, jak za dvacet let takhle stojím v nějaký herně na Žižkově a prohrávám peníze za prodané hračky, který jsem potají odnesl svým dětem a za svatební prsten, který jsem si strhl z ruky a prodal ho zlatníkovi. “Jsi krásná,” sklonil asi po půl hodině Béďa poklonu Alex. “Zdá se mi to nebo se ten uhrovitej kretén o něco pokouší?” ptal jsem se sám sebe a doplnil ho: “Jo, má pravdu, máš nádherný oči.” “Jé, kluci díky, co na to říct? Jste milí,” řekla Alex.

“Taky máš krásně dlouhé vlasy,” pravil jsem očarován její černou hřívou a všiml si, že má jeden pramínek obarvený nahnědo. Asi cítila, že na to musí něco říct a tak nás informovala “že by to někdy nejradši shodila,” což mi přišlo tak trochu líto a tak jsem ji upozornil na to, že “to by byla škoda” a ona jen “já vím” a Béďa si rýpl, že by to byl docela zajímavý experiment, který by chtěl vidět. Je to dneska docela parchant, co vám budu povídat. Zatímco jsme tam od hlavy až k patě probírali Alexiiny klady a ona se tomu vůbec nebránila, jen se smála a říkala “už toho nechte kluci, nebo budu namyšlená,” tak se zbytek naší výpravy bavil s pivními tácky. Nejprve je vyhazovali a chytali pomocí ruky, poté sesbírali tácky z ostatních stolků a stavěli z nich pyramidu, která se neustále bortila a vrchol všeho byl, když zkoušeli kolik tácků nacpe Mirek do úst mezi rty. Povedlo se jich mu tam naskládat čtyřicet, pak přišel barman a povídá: “Zklidněte se mládeži nebo už vám nenaleju,” a tácky odebral ze stolu.

Řeč se pak stočila na nechutnosti a dodržování hygieny v restauracích. To třeba tam u babky na vsi je hospoda a tam naklepávali řízky botou, protože neměli paličku,” vyprávěl Mirek. “Jo, tak to můj brácha zase dělá v restauraci u Galského druida. Jeho kolega měl rýmu a z nosu mu to teklo rovnou do omáček,” dodal Radek. A já jsem zase vyprávěl, jak můj spolužák vařil na školním táboře a plival kantorům do polívky. Pomalu jsme přecházeli od restauračních zařízení přímo k průmyslovým závodům a tak nechyběla ani historka o myši zapečené v kuse chleba, mouchách v salámu, zubu v čokoládě nebo o tom, jak okousané kusy sýra od myší posílají na přetavení do tavených sýrů. Měl jsem před tím trochu hlad, ale nějak mě to přešlo. Mluvilo se o všem možném a i já se chtěl blýsknout, a tak jsem spustil plejádu svých naučených historek a příběhů pro dlouhé chvíle, recitoval jsem recesistickou poezii, parodie básní, vyprávěl Cimrmana, napodoboval Špidlu a vyprávěl hromadu vtipů. Jsou chvíle, kdy si nevybavím ani jeden vtip, ale včera to šlo samo. Anekdoty mi jakoby sami lezly na jazyk a lidi mě kupodivu poslouchali, což se mi stává málokdy, proto se už taky tak hrozně málo zapojuji do hovorů. “Jak si to jen můžeš pamatovat?” chtěla vědět Gábina, na kterou jsem během té chvilky změnil názor.

Můj první dojem byl, že je to další namyšlená fiflena, ale chovala se jako opravdu milá holka. Byly obě hodně milé, jak bývá nezvyklé u dnešních krásek. “Buď je to kurva nebo kráva,” tvrdil nám vedoucí kroužku programování, když mu přišla stará udělat scénu přímo do probíhající lekce a oznámit mu, že s ním končí, protože není žádnej jeho majetek.” On odešel z hodiny, ale ještě před tím prohlásil tuhle věta, která mi z jakéhosi podivného důvodu utkvěla v paměti a až nyní jsem si na ní vzpomněl. Taky by mě zajímalo, proč si ty různé historky a básničky vlastně pamatuji, ale něco mě nutilo Alex odpovědět a tak jsem flegmaticky oznámil: “To nic není.” “Jsi skromnej,” řekla Alex. Nechápu, kde se ve mně vzala ta chuť tolik mluvit, byl jsem vždycky něco mezi flegmoušem a melancholikem, ale tohle mé chování tomu nenasvědčovalo.

“A taky dobrej,” dodala ještě Alex. S “díky” jsem se vznášel slastí, že mě pochválila taková miss, ale Béďa se do mě zase pustil: “Vždyť je to debil, machruje tady s nějakými básničkami,” řekl, “já vám ukážu, co je to umění” a vypravil se k parketu, aby předvedl několik pracně našprtaných tanečních kreací, o kterých se nám snažil namluvit, že je to break. Nevím, o co se snažil, každopádně mě ale chtěl shodit. Toužil totiž Alex také sbalit, nyní už mi to bylo jasné. Poetové, jako já, to bohužel mívají vždycky těžší, než tito podivní sportovci. Bylo mi jasné, že musím něco udělat, abych u ní získal bod a tak jsem se zeptal, zda ji můžu pozvat na drákulu. Souhlasila – whou. Na chvíli jsem u ní zvítězil. Jenže, jak ta chvíle bude dlouhá, jsem netušil. Byli jsme u baru, ona se usmívala a vyprávěla mi o Košicích a já poslouchal, protože to jsou pro mě už docela exotické východní kraje. A já jí vyprávěl o Mansonovi a Sepultuře. Dozvěděl jsem se, že to není zrovna to, co by poslouchala, že poslouchá nekomerční trance a nebo se jí líbí muzika jako jazz, jazz-rock nebo swing. Tuhle muziku zase osobně nemusím já, ale jsem schopný respektovat to, že se tenhle druh hudby může někomu líbit. Nejsem z těch, co pro jednoho interpreta zavrhuje ty ostatní a vždycky jsem tvrdil, že přesto, že každý z nás má jiný vkus, dokážeme my lidi žít v míru a pokoji spolu na jedné společné planetě – snad. Mluvili jsme spolu o všem možném, zatímco Béďa asi deset metrů od nás předváděl, jak nemá vypadat break, až z něj tekl pot proudem a tudíž asi začínal i trošku smrdět, což mu na chvíli zabránilo v další produkci, naneštěstí pro mě a Alex, protože si to namířil potom rovnou k nám k baru. Teda jí nevadilo, že jde k nám, ale mně ano. To prase jí začalo vyprávět nějaké historky, jak jsme stavěli sněhuláka. Nevím jak k tomu v srpnu došel, jenže co naplat, odvedl jí zpět ke stolu a mě nechali samotného sedět na barové stoličce. Jak jsem se v tu chvilku cítil si asi dovedete představit, jenže věřte mi, bylo to mnohem horší. Odpádloval jsem zpět k našemu společnému stolu a usadil jsem se na své místo v očekávání věcí příštích. Mé pozornosti neuniklo, že Béďa, ten tancující kripl, objímá mojí Angelinu kříženou s Demi kolem pasu a své prsty se jí snaží dostat čím dál níže, zatímco se na mě šklebí s výrazem: “To koukáš kámo, jak jsem rychlej.” Koukal jsem, uznávám. Co koukal? Já čuměl. Jen několik málo chvil mu stačilo, aby pronikla jeho ruka k jejímu pasu a objala ho jako had. Čas běžel a téma hovoru se plynule měnilo od jednoho k druhému. Bavili jsme se o muzice, o zvířatech i o našich rodičích, o škole, autech, a plánovali jsme, že se musíme zase někdy všichni takhle někde sejít. Opět jsem vyprávěl spousty různých veselých blbin a dokonce jsem jim tam všem předvedl kouzlo, které mě naučil jeden starý vysloužilý varietní kouzelník. Myslím, že se jmenoval Keller, byl to známý mého dědy z vojny, a když jsem byl minulý rok na podzim u něj na návštěvě, vzal mě děda do hospody a tam jsme se potkali s tím chlápkem – kouzelníkem, který nám předvedl pár manipulátorských kousků, vytáhl mi z ucha cigárko a u dědy v kapse našel můj zapalovač, no a pak mi ukázal to kouzlo, u kterého zůstává rozum stát. Divák si vybere z balíčku karet jednu, kterou si pak zapamatuje, vloží ji zpět do karetní sady a pečlivě ji zamíchá. Kouzelník pak onu sadu 32 karet rozdělí na dvě hromádky a diváka nechá jednu z hromádek odebrat, zbylých 16 karet je rozloženo opět na dvě hromádky a divák opět jednu z nich smí odebrat. To se opakuje tak dlouho, až na stole zbudou dvě poslední karty, divák jednu z karet odebere a tu zbylou smí otočit. Úžasem úplně oněmí, když zjišťuje, že karta, kterou drží v ruce si před chvilkou sám vybral a že je to ta karta, kterou si měl zapamatovat.

Kouzlo samozřejmě zapůsobilo a Alex si pomalu zase odsedla od Béďy a zajímala se, jak jsem to udělal. Zatímco Béďa se na mě pochopitelně nepříjemně šklebil. Neprozradil jsem jí to, dobrá kouzla se neprozrazují, za žádnou cenu. Chtěla tedy, abych jí ho předvedl ještě jednou, chvilku jsem dělal záhadného a odmítal jsem s tím “že dvakrát za sebou se tohle kouzlo nepředvádí”, ale s tím jsem u ní nepochopil, takže jsem musel pro velký úspěch opakovat. Líbilo se jí to, ale jaká je šance, že se mnou začne chodit, alespoň proto, aby se dozvěděla, jak to je udělané? Myslím, že nulová. Každopádně děkuji té náhodě, díky které mi bylo umožněno, se tohle kouzlo naučit.

Trumfů v rukávu už jsem měl málo, ještě nějaké jsem si však v rezervě ponechával.

“Budu už muset jít,” oznámila Alex ke zděšení obou – mě i Béďy.

“Vždyť je jen deset,” namítl Béďa.

“To je škoda,” posmutněl jsem, “proč proboha?”

“Mám nemocného brášku,” odpověděla. Představa této krásky, jak se stará o malého nemocného bratříčka byl skutečně výjev idyly.

“Tak já tě půjdu doprovodit,” nabídl jsem se.

“Omyl, půjdeme tě doprovodit,” opravil mě Béďa a vsunul se mezi nás.

Nic nenamítala, a tak jsem jí pomohl do její kožené bundy a nechal tam na stole klukům a Gabče peníze na mojí útratu a vydali jsme se pryč.

Byla už docela zima, bylo chladno a my jsme se pomalu šourali směrem k jejímu domovu.

Komická situace, dva soci v lásce se svou dívkou ji jdou společně doprovodit domů a snaží se u ní vybarvit v co nejlepším světle i když to dost dobře nejde, když se vzájemně shazují a vypráví o tom druhém ty nejstupidnější historky, skáčou si do řeči a snaží se komunikovat s dívkou tak, aby její pozornost byla zaměřena jen na ně. Mluvili jsme po cestě o různých věcech, ale byla v tom křeč, protože jeden hledal ve vyprávění toho druhého skulinku tak, aby mohl říct “ale tak to přeci není.” Šli jsme kolem nějaké diskotéky a tam jsme se míjeli se třemi půvabnými holkami a všechny mě pozdravili – bodejť, když to byly moje sestřenice, o tom však Béďa, natož Alex neměli ani páru, takže jsem si alespoň vychutnal pocit více cennosti. “A jak se vlastně jmenuješ? Zeptala se mě po chvilce, což jsem pocítil jako totální podpásovku, při které nechybělo moc a skočil jsem pod první jedoucí náklaďák. Žádnej nejel. Řekl jsem tedy své jméno a ona na to: “Hmm, mám špatnou paměť na jména, teď už si to snad budu pamatovat.” To bych ti radil děvče, tedy vlastně, to bych si moc přál. Došli jsme k cíli. Bydlela v paneláku nedaleko od stadiónu. Chtěli jsme se s ní rozloučit, ale pozvala nás dál s tím, že její rodiče nejsou doma. Neváhali jsme a svezli jsme se s ní výtahem. Odemkla a zavedla nás do upraidth=93% al Ü€center cellpadding=3 cellspacing=0 height=”1″>

 

 

Wečer

 

Ráno, hrozné probuzení a nečekané pálení v krku, tak mě přivítal nový den. Vždyť je teprve sedm! To jsem spal jen čtyři hodiny? Tak tomu fakt nemůžu uvěřit. “Co jsem včera jen dělal?” snažil jsem se rozpomenout. “Proč mě tolik bolí v krku a ne hlava? Měl bych mít přeci opici,” divil jsem se svému podivnému stavu a co je to za divné nutkání neustále smrkat, teď v srpnu? Že by senná rýma, tak to je hovadina, když není pylové období , tak silný alergik nejsem.” Pravda je, že jsem si zapomněl vzít prášek na alergii, ale co na tom sejde, když se mi to stává pravidelně a prášek si vezmu jen občasně. “Musím se z toho rychle dostat,” řekl jsem si, “musím se z toho dostat do dvou hodin odpoledne.” Jenže tenhle pocit už jsem znal, věděl jsem, že je to jen přání a že realita je hodně krutá a že se z téhle šlamastiky jen tak nevyhrabu, že si prostě budu muset nějaký čas poležet v posteli s touhle hnusnou nemocí o které nevím ani, co je zač. Pfuj! Včera jsem se vypravil s kamarády po dlouhé době do hospody. Nechodil jsem tam. Měl jsem něco s játry a skoro rok jsem nemohl chlastat alkohol. No a sedět v hospodě a pít minerálku, zatímco ostatní cinkají s půllitry o sebe, slastně zpívají “bílá pěna, láhev orosená” a s alkoholem unavenýma očima si vypráví ty nejroztodivnější historky, je skutečně nadmíru nelidský úděl. Jenže teď už jsem pít mohl a tak jsem se do hospody těšil. Sraz byl sjednán s přáteli o půl osmé. Přišel jsem ve tři čtvrtě a oni v osm. Opravdu je na ně spoleh, jen co je pravda. Vymluvili se na to, že u nich nejezdily trolejbusy. Nevěřil jsem jim tuhle lacinou historku, kterou denně oblbovali učitele při svých pozdních příchodech, nevěřil jsem jim, že u nich do drátů narazil bagr se zdviženým rypadlem, strhl je a že tam pak museli zavést místo trolejbusů náhradní autobusové spojení, ale nešťoural jsem se v tom. Jednak to mohla být pravda a jednak jsem nechtěl narušit naší přátelskou, mírumilovnou náladu s níž jsme se protloukali večerním padesátitisícovým městečkem a hledali lokál kam zapadnout. Našli jsme ho. Jmenoval se jednoduše “NON-STOP BAR” a ten název zaručoval, že tam budeme moci nějaký čas zůstat a že za námi v deset nepřijde výčepní se slovy: “Musíme končit mládeži, zavíráme.” Při vstupu jsem si přečetl, že zavírají v šest ráno a v sedm, že otvírají. “Prý nonstop bar, jo? Ha, ha.” Pod tím bylo miniaturním písmem napsáno: “Odpovědný vedoucí: Sergej Votrávil.” Otřáslo mnou, že někdo s tak drsně vyhlížejícím jménem může být odpovědný za to, co mi nalejou, ale koneckonců je to jen jméno, nebo ne? Na několika stolcích byly rezervačky s dalšími zajímavými jmény – pan Bureš, Voslář, Hynků a paní Krysařiková. “Paní Krysaříková? Sakra, tak se jmenuje naše třídní,” problesklo mi hlavou. Je to strašná dogmatistka, která v prváku seřvala jednu spolužačku jen za to, že ji viděla v kavárně popíjet šálek kávy. Obyčejný blbý šálek přeslazeného kafe okomentovala ta naše ježibaba, která jinak kouřila jak fabrika, slovy: “Taková malá holka a už pije kafe, myslela jsem si o tobě, že jsi slušnější.” Jak by se asi tenkrát tvářila, kdyby jí někdo sdělil krutou pravdu o tom, že devadesát procent třídy pije alkohol, pět lidí z dvaadvaceti kouří krábu denně a jediná panna ve třídě je ona. Asi by se zhroutila. Tahle učitelka žila jako většina jejích kolegyň v umělém vsugerovaném nereálném světě plnění osnov, známkování a oprav nekonečného množství písemek. Obával jsem se však zbytečně, přišla taková docela upravená blondýnka s vlasy vyčesanými do objemného drdolu a s nějakým chlápkem v saku, který byl evidentně hromotluk tělem i duší. Jo, to byl určitě pan Krysařík. Třeba to byl příbuzný naší milé paní učitelky, kdo ví? Tak nebo tak, mě stejně neznal. Když usedali ke stolu s rezervačkou znějícím na příjmení “paní Krysaříková,” křikla ta blondýnka na barmana: “Sergi, hoď nám sem dvě vodky.” V tu chvilku už jsme seděli u jednoho rohového stolu a před na naopak španělská vesnice. Určitě to znáte, když se dva baví o něčem, o čem nemáte páru a tak se na ně jen přiblble díváte a suplujete kývacího plyšového psa. A pokud jste ten pocit ještě nezažili, určitě si to vyzkoušejte, moc prima to tedy rozhodně není. Vyprávěl o různých směrech – reflexologii, behaviorismu, humanismu a psychoanalýze, rozebíral osobnost, vyprávěl o Rogersovi, Jungovi, Freudovi, nakousl Aristotela i planktóna Platona, dotkl se okrajově ontogeneze, poučil nás o stresu a mně doporučil psychohygienu, no a když se dostal k psychopatologii,” byla už Alex úplně zmámená, protože jí to evidentně dost zajímalo. Když skončil, hodiny ve tvaru kokosového ořechu nad dveřmi upletenými z exotického větvoví ukazovaly jednu ráno. Usoudili jsme oba, že by jsme už mohli jít a nezdržovat Alex, které se už klížila víčka a zřejmě už chtěla zalézt do postýlky. Když jsme odcházeli, vytáhl Béďa mobil a požádal ji o číslo, dala mu ho a on jí slíbil, že jí napíše. Bylo mi blbé chtít po ní číslo jako druhý v pořadí, navíc jsem neměl mobil u sebe, a žádat jí o to, aby si moje číslo, které možná ani nechtěla, poznamenala, se mi zdálo trochu nedůstojné. Dnes vím, že jsem si to číslo měl alespoň poznamenat na ruku, co naplat, neudělal jsem to. Polibky na rozloučenou a odebrali jsme se pryč. Měl jsem za ní v plánu zajít další den, věděl jsem, že nemá kredit, řekla mi to, když jsem s ní popíjel drákulu, ale teď ležím v posteli a nejradši bych klel, protože to vidím minimálně na týden a ona si během té doby kredit určitě koupí. Zase jsem ustoupil než abych šel do střetu. Myslím, že až jednou načapám manželku při nevěře, pozdravím jejího milence “tě bůh, kámo,” vezmu si zubní kartáček a navždycky odejdu z jejího života. Jo, jsem asi blázen. I když, kdo ví, třeba bych vzal sekeru a oby bych je naskládal do ledničky. Vraceli jsme se s Béďou zpátky do baru a téměř jsme se nebavili. Myslím, že tu skončilo naše přátelství, ale ať, i když toho třeba budu s odstupem času litovat. Přišla mu SMS, že kluci a Gábina jsou na diskotéce “EXTRÉM”, tak jsme to otočili a šli tam. Ve městě jsou asi tři diskotéky a tahle byla nejnovější, nejzapadlejší a své návštěvníky teprve hledala.

Hudba hrála už zdaleka a tak jsem se trošku podivil tomu, že si už nějaký důležitý důchodce nestěžoval, že ho to ruší při spaní, protože musí brzy ráno vstávat na výprodej sušenek do supermarketu a navíc se chce svézt zadarmo tramvají na hřbitov. Kupodivu tam bylo totálně našláplo, doslova hlava na hlavě. Možná to bylo díky tomu, že ten den byl vstup zdarma, možná to bylo tím, že dcera majitele dělala obsluhu bez. Každopádně tah to byl geniální, protože tam byly davy. Snad každý měl cigárko, takže tam nebylo díky kouři vidět na krok, k tomu všemu všude haldy alkoholu, lidi se milovali na stolech, místy se nedalo hnout, byla tam spousta lesbiček, kapacita byla překonána dvojnásobně, kdyby tam přišla nějaká kontrola, asi by to tam zavřeli na místě. Nesnáším diskotéky a trpím klaustrofóbií, takže se mi tam opravdu nelíbilo. Zbytek naší výpravy jsme našli asi po půl hodince. Když se z davu tanečníků vynořil Radek, táhl za ruku opravdu zajímavou, doslova šílenou, holku, měla na sobě jen podprsenku a přilehlou minisukni, na očích žluté brýle, v pupíku pearsing, cvočkové náušnice v nose i v obočí, propíchnutou pusu, pearsing na jazyku, uši taky dokonale prošpikované stříbrnými nejtky. Na ruce vytetovaného motýla, hlavu vyholenou, jen vzadu dlouhé afrocopánky až po zadek. Tvarově pěkná to jo, ale jinak opravdu nezvykle vypadající dívka. Napadala mě jen jedna otázka: “Kdes to Radku zase vyhrabal? Co to je a na který planetě to žije?” “To je Tina,” představil nás. Evidentně jsem se Tině líbil, protože když Radek vyslovil mé jméno, přistoupila ke mně a chtěla mě políbit, ustoupil jsem o krok dozadu a zasekl se o zeď, šla za mnou a tu pusu mi stejně dala, voněla trávou a do úst mi vdechla takovou hromadu kouře, že jsem se dusil asi ještě půl hodiny. Mluvila sice česky, ale přesto jsem přemýšlel o nějaké rychlé desinfekci, a doufal, že jsem od ní nic nechytil. Radek ji láskyplně objal a poté ji zatáhl zpět někam na parket. Vypadalo to, že tam brzy vypukne rvačka, všichni byli totiž strašně nakalený – jak hovada. Stačilo by do někoho strčit a rvačka by se rozjela na plné obrátky, jak když strčím do kostky domina. A z těchto důvodů jsem se raději držel východu. Pak přišel Radek s tou svojí Tinou, rozloučil se s ní, a šlo se na bar. Protlačili jsme se obrovským davem a když už jsme se konečně dostali na řadu, objednali jsme si rovnou metr piv. Pro ty neznalé vysvětlím – jedná se o to, že se půllitry vyrovnají vedle sebe, takže tvoří asi jeden metr. Všechno to pití jsme vykalili asi během půlhodinky, to už jsem neměl zábrany, líbal jsem každou, co kolem prošla, tancoval jsem na stolech a svlékal si tričko (možná i kraťasy). Koupil jsem si další krábu a kouřil jednu za druhou. To nenadálé množství dívek v mé přítomnosti mi pomohlo se rychle vyrovnat se skutečností, že Béďa má díky svým psycho-znalostem u Alex mnohem větší šanci a navíc má k tomu ještě její číslo. Pomohlo mi to, ale pouze na ten večer, dneska už si z toho množství večerních krásek nepamatuji žádnou. Jen jedna dívka mi nejde z hlavy a svírá mé srdce ve svých okovech. Hádáte správně – je to Alex, ta nádherná slovenská bohyně, která tou dobou byla doma a možná už spinkala ve své postýlce. Měl jsem v plánu za ní dneska jít a říct jí “tak jdeme do té zoologické”. Asi by se mě zeptala, do který? A já bych řekl “do té, jak jsme se domlouvali,” asi by namítala, že o ničem neví, že si nepamatuje, že by jsme se na něčem takovém domlouvali. V tom případě bych jí do té ZOO pozval, myslím, že by šla. Dneska by to bylo úplně ideální, nemá doma rodiče, odpadla by hromada zbytečného vysvětlování, prostě ráj. Bohužel tahle možnost padla a příští týden už bude všechno jiné. Ležím v posteli a nevím, co mi je, to je asi nejhorší, to nevědomí a nejistota, kdy to přejde. Béďa si ji během toho týdne získá řečmi o psyché a já příští týden budu už jen známý z jednoho všedního večera, někde z baru. Pokud si na mě vůbec bude pamatovat. Přestože mě právě teď bolí v krku, mám rýmu a cítím klouby, nejvíc mám zraněné srdce.

 

Jirka