Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom). Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek (povídku) z roku 2004 vám zde právě přináším:
Wečer
Ráno, hrozné probuzení a nečekané pálení v krku, tak mě přivítal nový den. Vždyť je teprve sedm! To jsem spal jen čtyři hodiny? Tak tomu fakt nemůžu uvěřit. “Co jsem včera jen dělal?” snažil jsem se rozpomenout. “Proč mě tolik bolí v krku a ne hlava? Měl bych mít přeci opici,” divil jsem se svému podivnému stavu a co je to za divné nutkání neustále smrkat, teď v srpnu? Že by senná rýma, tak to je hovadina, když není pylové období , tak silný alergik nejsem.” Pravda je, že jsem si zapomněl vzít prášek na alergii, ale co na tom sejde, když se mi to stává pravidelně a prášek si vezmu jen občasně. “Musím se z toho rychle dostat,” řekl jsem si, “musím se z toho dostat do dvou hodin odpoledne.” Jenže tenhle pocit už jsem znal, věděl jsem, že je to jen přání a že realita je hodně krutá a že se z téhle šlamastiky jen tak nevyhrabu, že si prostě budu muset nějaký čas poležet v posteli s touhle hnusnou nemocí o které nevím ani, co je zač. Pfuj! Včera jsem se vypravil s kamarády po dlouhé době do hospody. Nechodil jsem tam. Měl jsem něco s játry a skoro rok jsem nemohl chlastat alkohol. No a sedět v hospodě a pít minerálku, zatímco ostatní cinkají s půllitry o sebe, slastně zpívají “bílá pěna, láhev orosená” a s alkoholem unavenýma očima si vypráví ty nejroztodivnější historky, je skutečně nadmíru nelidský úděl. Jenže teď už jsem pít mohl a tak jsem se do hospody těšil. Sraz byl sjednán s přáteli o půl osmé. Přišel jsem ve tři čtvrtě a oni v osm. Opravdu je na ně spoleh, jen co je pravda. Vymluvili se na to, že u nich nejezdily trolejbusy. Nevěřil jsem jim tuhle lacinou historku, kterou denně oblbovali učitele při svých pozdních příchodech, nevěřil jsem jim, že u nich do drátů narazil bagr se zdviženým rypadlem, strhl je a že tam pak museli zavést místo trolejbusů náhradní autobusové spojení, ale nešťoural jsem se v tom. Jednak to mohla být pravda a jednak jsem nechtěl narušit naší přátelskou, mírumilovnou náladu s níž jsme se protloukali večerním padesátitisícovým městečkem a hledali lokál kam zapadnout. Našli jsme ho. Jmenoval se jednoduše “NON-STOP BAR” a ten název zaručoval, že tam budeme moci nějaký čas zůstat a že za námi v deset nepřijde výčepní se slovy: “Musíme končit mládeži, zavíráme.” Při vstupu jsem si přečetl, že zavírají v šest ráno a v sedm, že otvírají. “Prý nonstop bar, jo? Ha, ha.” Pod tím bylo miniaturním písmem napsáno: “Odpovědný vedoucí: Sergej Votrávil.” Otřáslo mnou, že někdo s tak drsně vyhlížejícím jménem může být odpovědný za to, co mi nalejou, ale koneckonců je to jen jméno, nebo ne? Na několika stolcích byly rezervačky s dalšími zajímavými jmény – pan Bureš, Voslář, Hynků a paní Krysařiková. “Paní Krysaříková? Sakra, tak se jmenuje naše třídní,” problesklo mi hlavou. Je to strašná dogmatistka, která v prváku seřvala jednu spolužačku jen za to, že ji viděla v kavárně popíjet šálek kávy. Obyčejný blbý šálek přeslazeného kafe okomentovala ta naše ježibaba, která jinak kouřila jak fabrika, slovy: “Taková malá holka a už pije kafe, myslela jsem si o tobě, že jsi slušnější.” Jak by se asi tenkrát tvářila, kdyby jí někdo sdělil krutou pravdu o tom, že devadesát procent třídy pije alkohol, pět lidí z dvaadvaceti kouří krábu denně a jediná panna ve třídě je ona. Asi by se zhroutila. Tahle učitelka žila jako většina jejích kolegyň v umělém vsugerovaném nereálném světě plnění osnov, známkování a oprav nekonečného množství písemek. Obával jsem se však zbytečně, přišla taková docela upravená blondýnka s vlasy vyčesanými do objemného drdolu a s nějakým chlápkem v saku, který byl evidentně hromotluk tělem i duší. Jo, to byl určitě pan Krysařík. Třeba to byl příbuzný naší milé paní učitelky, kdo ví? Tak nebo tak, mě stejně neznal. Když usedali ke stolu s rezervačkou znějícím na příjmení “paní Krysaříková,” křikla ta blondýnka na barmana: “Sergi, hoď nám sem dvě vodky.” V tu chvilku už jsme seděli u jednoho rohového stolu a před námi stály půllitry s dvanáctkami. “Jsem hrdej na to, že jsem Čech i na to, že jsme největší pivaři a tak,” nadhodil Mirek a řeč se pak ubírala vlasteneckým směrem, vůní domova. Tohle téma má asi každý rád, teda až na ty radikální kosmopolitní globalisty. “Já si teda jako myslím, že je ale docela blbý tamto s těmi Sudety, oni si počkali, až si odhlasujeme vstup do EU a pak na nás vyrukují s tím, ať zrušíme dekrety,” řekl Aleš. “Víš co, oni se nezměnili, jsou to pořád stejně výbojné národy, jako před padesáti lety. Germání slovanům vždycky ubližovali, to je jasný,” dodal Mirek. Uznale jsem kývl hlavou na souhlas a poslouchal Béďu, jehož praděd byl partyzánem a zahynul za druhý světový války v boji s německými fašisty na život a na smrt: “Ať se vůbec neozývají, prohráli válku a taky jí začali, k tomu všemu jim to území nikdy nepatřilo a oni ho prostě jen Čechům zabrali a navíc, oni zabili tolik nevinných lidí a zničili tolik památek, že můžou být rádi, že mají ještě vlastní stát.” Myslím si, že většina z nás to tenkrát cítila úplně stejně a všem nám připadali nároky Němců a Rakušanů na vrácení majetku jejich odsunutým občanům k smíchu i k pláči zároveň, bylo to téma, o kterém se dost mluvilo v televizi, v rádiu a především všude možně mezi lidmi. Jako by se opět narušovaly mezinárodní vztahy mezi naší malou zemičkou a jejími nejbližšími západními a jižními sousedy. “Svět je složitý a některé jeho části do sebe nezapadají,” vzpomněl jsem si na větu, se kterou jsem kdysi uklidňoval bratránka, který za mnou přišel pozdě v noci, zaťukal mi na okno a řekl: “Já jí miluji a ona mě ne.” Nedokázal jsem mu na to nic říct. Byl to tenkrát nejznámější páreček na základce, rozcházeli se až pětkrát týdně a pětkrát týdně se dávali zase dohromady, ale ne někde za rohem, mimo dosah zvědavých očí, ale hezky mezi lidmi na veřejnosti.” On byl tenkrát v devítce, já v sedmičce, neměl jsem o tom, co je to láska páru a popravdě řečeno, ani mě to nezajímalo. Měl jsem svůj počítač, svoje kolo, svůj rybářský prut a poznával jsem, co je to tajně na záchodech ve škole kouřit cigárka štíplý z domova z krabičky s nápisem: “KOUŘENÍ ZPŮSOBUJE RAKOVINU.” Vtom mě napadlo: “A kde je Radek?”
“Už jde,” informoval mě Mirek, “psal jsem mu a je prý na cestě.” Asi je zase s babama,” utrousil poznámku na Radkovo donchuanství Béďa a neodpustil si ani puberťáckou větu: “Taky bych si píchl.” Byl s holkami, to nám bylo jasný, stejně jako to, že nějaký dovede. Radek byl zajímavý člověk, mánička, kterou ve škole profesorky nesnášely pro jeho lajdáctví a nekonečné tuny poznámek, které jim s gustem vsunoval do výkladu a kvůli rafinovaně promyšleným otázkám, kterýma přerušoval tok jejich myšlenek. Jednou, když na něj jedna hysterická profesorka začala křičet se dokonce zvedl a se slovy: “Až se uklidníte, přijdu!” se ze včerejška mírně nakalen odvrávoral ze třídy do hospody naproti naší škole. Vyfasoval za to tenkrát dvojku z chování. Jednou se zase muchloval s nádhernou holkou přímo při výkladu francouzské revoluce. Dával jí dokonce francouzské polibky a ona mu je vracela, jakoby se oba snažili držet tématu výkladu své profesorky, která byla v transu a někteří by možná přísahali, že byla skutečně chvilku duchem nepřítomna a její duch se v tu chvíli opravdu přesunul zpět časem do oněch revolučních let, aby mohl svým svěřencům podat věrohodné svědectví. Když vtom se zezadu ozvalo: “Ne, nedělej to, nemám podprsenku.” Učitelka se probrala, zrudla jak její stará stranická knížka a mírně tlumeným křikem pravila: “A už toho mám dost, nechte si to na jindy.” “Vy taky,” podotkl Radek.
“Už toho mám dost Radku, já tě fakt nechám propadnout, máš tu samý kule a jednu čtyřku, ty jsi naprosto nevzdělavatelný!” Radek jen pokrčil rameny a řekl: “Tak jo!” Vlepil před celou třídou veliký hubanec té dívce, s níž si ještě před malou chvílí vyměňovali ústa, a se zaplátovaným hašišáckým batohem plným cvočků odkráčel a už jsme ho nikdy v té škole neviděli. Byl to bohém, byl to největší děvkař a playboy, o kterém kolovaly stovky veselých historek a my jsme byli rádi, že máme tu čest se s ním znát osobně, protože on si svojí společnost vybíral, nebavil se jen s někým a i dívky, které za ním dolézaly pečlivě třídil, takže ho bylo možno spatřit jen v obležení buď velmi vnadných dívek, které sršely sexepílem, až z toho bolely příslušeného pozorovatele oční bulvy a v duchu si jen říkal: “Jak to jen xakru ten člověk dělá, že má takovou pěknou babu, kolik jí asi platí, přece se s ním neprochází zadarmo.” A když pak zjistil, že ta holka je s ním dobrovolně, odebral se onen pozorovatel postraními uličkami se sklopenou hlavou a nyní se v depresích zmítá v kazajce v opolštářované cele bez oken a odmítá komunikovat s okolním světem. Ani tentokrát Radek nezklamal, přišel z jedné strany veden pěknou blondýnkou, která mi nevím proč připomínala jednu krávu z naší třídy a z druhé strany vláčen přenádhernou černovláskou ve vínově hnědé kožené bundě, která se na naší partičku vlídně usmívala už z dálky, takže si u mě získala vysoké sympatie a zařadil jsem ji tak mezi ty “přátelské manekýny”, kterých je málo a proto by je měl člověk hýčkat. Zahrával jsem si s myšlenkou něco ji objednat, ale neudělal jsem to, proč na sebe upozorňovat, že? Radek nás všechny představil:
“To je Béďa, Aleš, Mirek, Jirka, Gábina, Alexandra.” Nastalo několik podání rukou a výměna přátelských políbení. “Ahoj,” pozdravil jsem tu černovlásku. Tak Alexandra se jmenuje. To je docela zajímavý a především málo frekventovaný jméno. Vždycky se mi líbila takováhle jména – ne ty klasicky český jako Božena, Zdeňka, Jitka, Anna nebo Marie, nýbrž Renata, Tereza, Sabina, Markéta, Nikola, Erna, Patricie nebo Simona. Dívky se usadily a Radek jim objednal, co si přály. Alexandra si přála absint. Ten nejdražší, co byl na trhu, jak později poznamenal při placení.
Kde Radek pořád bral peníze na to financovat těm krasavicím jejich chutě a přání, to byla záhada. A že to nemohlo být zrovna levné, to je jasná páka! Vždyť krásné dívky jsou pastvou i rájem pro oči, peklem pro duši a očistcem pro naší peněženku. O Radkovi jsem nedávno slyšel, že fotil pro nějaký internetový porno fekal magazín, teda alespoň si to o něm vyprávěla Klára s Bárou, co seděly v lavici za mnou. Takže třeba má ty chechtáky za to, co já vím. Z těch holek kolem nás budou taky jednou starý báby, drbny, které postávají na rozích ulic, posedávají v parcích a vyměňují své těžce získané, mnohdy přikrášlené informace za jiné. To je strašná představa, dnes jsou krásné, milé a zítra mohou být staré, ošklivé a nevlídné. Čas je mrcha proti kterému je krása bezmocná. “Makám teď jako šroub, skoro do roztrhání těla,” informoval nás všechny Radek – teda alespoň chlapskou část, dámské osazenstvo stolu zřejmě vědělo, kde Radek bere prachy a nebo je to vůbec nezajímalo. “A co jako děláš?” zeptal jsem se a čekal, že začne vyprávět napínavý příběh o tom, jak ho najali německý internetoví porno verbíři a nutí ho svlíkat se za padesát marek na hodinu před objektivy kamer a fotoaparátů. Jenže skutečnost byla jiná. Přes den pomáhal ve velkoskladu s různými trubkami a hadicemi a po večerech dělal šatnáře v divadle. Alespoň nějaký závan kumštu, napadlo mě, a usrkl jsem ze svého půllitru. Radek už toto téma dál nerozváděl a diskuse se stočila k počítačům, o kterých jsem věděl z celé té bandy nejvíc, ale mluvit se mi o nich nějak moc nechtělo. Nechtěl jsem totiž vypadat před těmi kráskami působit jako nějaký počítačový šílenec a tak jsem se do hovoru skoro nezapojoval a na případné otázky jsem se snažil odpovídat co nejstručněji nebo jednoduše “nevím a nemám o tom ani páru.” Radka to taky nebavilo a věnoval se raději Gábině – půvabné, zřejmě přírodní blondýně, která mu seděla na klíně a v tu chvíli mu zrovna přejížděla vlhkým prstem, který namočila ve svém absintu po rtech. Té druhé dívky si moc nevšímal a to byla dobrá zpráva pro mě, protože ta holka se mi fakt páčila.
“A kam chodíte na školu?” zeptal se těch dívek Béďa a otázku zákeřně položil té mojí krásce Alex.
Až v tu chvíli jsem zjistil, že je to Slovenka, protože do té doby jsem od ní slyšel pouze ahoj. Dívka začala vyprávět, kam chodí na školu, ale nějak jsem to nevnímal. “Mám rád Slovenky, mám rád Češky a tím to končí,” oznámil Mirek. “Taky mám rád slovenský holky,” ozval jsem se směrem k Alex a hodil jsem na ní mírně zamilovaný pohled, až jsem se sebe lekl a ucukl jsem pohledem zpět, stihl jsem však zaznamenat, jak je můj úsměv opětován, což mě celkem překvapilo. Ona to byla opravdu pěkná kočička, šelmička. Všechno na ní se mi líbilo čím dál víc a jak stoupala hladina alkoholu v mé krvi, stoupal i žár v mém srdci, alespoň jsem to tak cítil.
Měla modro-hnědé, ale vlídné, příjemné a zároveň tajemné oči, pleť šmrncnutou geny uherských nájezdníků a ústa, která jakoby sama vybízela k políbení, jako by na nich bylo napsáno: “Tak na co ještě čekáš?” Vždycky se mi líbily spíše blondýnky. První holka, do které jsem se zamiloval, byla blondýna. Ale byla to taková ta chladná holka, která nechá všechnu tíhu vztahu na klukovi, který pak musí vymýšlet, kam jít, co dělat, kde na to vzít, o čem se bavit po cestě tam a zpátky. Kluk jí vypráví příběhy, vtipy, veselé historky, zážitky z dětství, píše jí básničky. Dělá jí klauna, blázna, šaška i kejklíře a učí ji hrát kulečník a ona na to jen občas řekne “díky”, “pěkný” nebo “ha ha.” Kluk ji vodí do divadla, do kina, bere ji na šlapadla a kupuje jí zmrzlinu. Na stěně u něj doma visí její fotka a její číslo je na prvním místě v telefonním seznamu a ona přesto, jakoby nechápe, o co tomu bláznovi vlastně jde. Když se ten kluk konečně přes tu hráz náznaků, říkajících “nedotýkat se, křehké!”, přenese a rozhodne se dívku chytit za ruku, dozví se, že se to nehodí, něco jako “ne, teď ne, až jindy, ale kdy to fakt nevím, zeptej se tak za půl roku”. No a když už tomu klukovi dojde trpělivost a za půl roku, když se píše schůzka číslo 1157 a ještě se pořád neví, jestli je to rande nebo pouze vycházka ve dvou, se ten chlapec rozhodne, že se teda zeptá rovnou a oznámí jí “že by s ní chtěl chodit, protože se mu líbí a protože se s ní cítí dobře” a ona mu na to poví “promiň, ale budeme jenom přátelé.” To toho kluka totálně odrovná, protože ten půl rok, který s ní ztratil, byl téměř k ničemu a všechny ty schůzky byly degradovány na něco úplně podřadného, na něco, jako když si vyjdu se psem, aby mi nekňučel v boudě. Jo, z toho už se ten kluk jen tak nevzpamatuje a mívá pak problémy navázat normální další lidský vztah, běhá po ulicích sám, vysedává v čtyřkách (plných sociálů) s větrákem a nebo chodí relaxovat do podzimní přírody a u vypuštěného rybníka nostalgicky vzpomíná na něco krásného. I já to zažil a trvalo mi pěknou chvilku, než jsem se z toho vyhrabal, ale povedlo se a už jen občas se v noci probouzím celý spocený a na otázku “zda jsem měl noční můru” odpovídám “jo a chodil jsem s ní půl roku.” No, ale tahle pěkná Slovenka byla jiná. To je stoprocentní, protože Radek se s frigidkama netahá, ba co víc, ty se mu vyhýbají, protože vědí, že by s nima zametl. Jó, Radek, ten to má dobrý, ten to má zařízený, jak já mu s úsměvem závidím. Alex vypadala jako holka z nějakého drsného akčního filmu, něco mezi Demi Moore a Angelinou Jolie, byla to černovláska s hodně dlouhými vlasy. Nevím, kam až sahaly, ale pod lopatky určitě. Vždycky se mi líbily dlouhovlásky. Vypadají romanticky, něžně a žensky. Měla dlouhou ofinu, to se mi sice nikdy na žádný holce nezamlouvalo, ale jí to prostě slušelo – nechápal jsem se. “Asi bych neměl tolik pít,” říkal jsem si a kouřil jednu startku za druhou. Jsem pošuk, příležitostní kuřák, který když se rozjede, udělá i dvě kráby za večer úplně sám, a pak se ráno zmítá v křečích s obrovským pingpongáčem v krku a přemýšlí, jestli už to není rakovina v posledním stádiu. “Od září přestanu,” ujišťoval jsem se. Jenže jsem věděl, že v září budu mluvit o říjnu, v říjnu o listopadu a tak dál až do soudného dne. Jsem já to ale vůl.
Alex měla na sobě přilehlé černé kalhoty. Nevyznám se v módě, ale myslím si, že to byla kvalita. Dále na sobě měla bílé přilehlé tričko s černým nápisem “DON´T TOUCH – IT´S MY”. Jak nápadné, že? Pod tričkem znatelně vystupovaly dvě hory, dva kopce ženskosti a kdyby jste se se mnou chtěli hádat, že to možná byly jen vycpávky, asi bych si mezi agresí a depresí vybral tu první možnost a jednu bych vám uvalil. I když s odstupem času, kdo ví? Z očí sejde, sejde z mysli každá, tak snad i tahle, ale nepředbíhejme a hezky popořadě, ať v tom nejsou zmatky. Alex měla zajímavé náušnice, takové velké výrazné stříbrné visací a objemné řetězy – nevím proč, ale něčím mně to připomínalo zvonkohru. Asi bych si fakt měl dát místo toho piva zase minerálku, napadlo mě a napil se z půllitru, abych držel krok s kamarády, které jsem v tu chvilku přestal téměř vnímat, omámen jejími lákadly. Svět je složitý a některý jeho části do sebe nezapadají, tak poraď bratránku, co s tím. Nebyla ani moc nalíčená, jen nějaké ty stíny a pusu šikovně obtaženou pomocí rtěnky, toť vše i když na druhou stranu, málo toho také nebylo, je to relativní, museli by jste jí vidět.
Abych to však shrnul – Alex byla dívka mých snů a ještě pořád je, jenže teď ležím v posteli, mám pekelnou rýmu, bolest v krku a při cestě na záchod mě tak bolely klouby, že jsem byl rád, když jsem se zachytil o kliku u dveří a přistál na prkýnku z porcelánu. Jestli se s ní ještě uvidím, to doopravdy vážně netuším. Každopádně je to pěkně v řiti, v háji a v kelu zároveň, jinak to prostě nevidím. Jak taky nazvat situaci, kdy přenecháte dívku, do který se zamilujete na první pohled, synovi šéfa místní fabriky na šroubováky všeho druhu a nedobrovolně místo toho ležíte v posteli a mazlíte se s nemocí, která se vás věrně drží a nechce se vás pustit ani náhodou. To je prostě smůla. Seděli jsme tam a já pozoroval neustále blikající jukebox, který z nudy sám hrál náhodně vybrané melodie. Byl to ten jukebox, který když vybíral písničku sám od sebe, vybral tu nejméně hranou. Takže z něho zněly pecky od Yvonne Přenosilové nebo orchestru československé televize. Pak mě zaujal forbes v rohu, do kterého nějaký chlapík házel bura za burem a neustále prohrával. Když mu drobné došly, vytáhl z peněženky kilčo, rozměnil ho a šel dál krmit blikající obludu. Už jsem viděl sebe, jak za dvacet let takhle stojím v nějaký herně na Žižkově a prohrávám peníze za prodané hračky, který jsem potají odnesl svým dětem a za svatební prsten, který jsem si strhl z ruky a prodal ho zlatníkovi. “Jsi krásná,” sklonil asi po půl hodině Béďa poklonu Alex. “Zdá se mi to nebo se ten uhrovitej kretén o něco pokouší?” ptal jsem se sám sebe a doplnil ho: “Jo, má pravdu, máš nádherný oči.” “Jé, kluci díky, co na to říct? Jste milí,” řekla Alex.
“Taky máš krásně dlouhé vlasy,” pravil jsem očarován její černou hřívou a všiml si, že má jeden pramínek obarvený nahnědo. Asi cítila, že na to musí něco říct a tak nás informovala “že by to někdy nejradši shodila,” což mi přišlo tak trochu líto a tak jsem ji upozornil na to, že “to by byla škoda” a ona jen “já vím” a Béďa si rýpl, že by to byl docela zajímavý experiment, který by chtěl vidět. Je to dneska docela parchant, co vám budu povídat. Zatímco jsme tam od hlavy až k patě probírali Alexiiny klady a ona se tomu vůbec nebránila, jen se smála a říkala “už toho nechte kluci, nebo budu namyšlená,” tak se zbytek naší výpravy bavil s pivními tácky. Nejprve je vyhazovali a chytali pomocí ruky, poté sesbírali tácky z ostatních stolků a stavěli z nich pyramidu, která se neustále bortila a vrchol všeho byl, když zkoušeli kolik tácků nacpe Mirek do úst mezi rty. Povedlo se jich mu tam naskládat čtyřicet, pak přišel barman a povídá: “Zklidněte se mládeži nebo už vám nenaleju,” a tácky odebral ze stolu.
Řeč se pak stočila na nechutnosti a dodržování hygieny v restauracích. To třeba tam u babky na vsi je hospoda a tam naklepávali řízky botou, protože neměli paličku,” vyprávěl Mirek. “Jo, tak to můj brácha zase dělá v restauraci u Galského druida. Jeho kolega měl rýmu a z nosu mu to teklo rovnou do omáček,” dodal Radek. A já jsem zase vyprávěl, jak můj spolužák vařil na školním táboře a plival kantorům do polívky. Pomalu jsme přecházeli od restauračních zařízení přímo k průmyslovým závodům a tak nechyběla ani historka o myši zapečené v kuse chleba, mouchách v salámu, zubu v čokoládě nebo o tom, jak okousané kusy sýra od myší posílají na přetavení do tavených sýrů. Měl jsem před tím trochu hlad, ale nějak mě to přešlo. Mluvilo se o všem možném a i já se chtěl blýsknout, a tak jsem spustil plejádu svých naučených historek a příběhů pro dlouhé chvíle, recitoval jsem recesistickou poezii, parodie básní, vyprávěl Cimrmana, napodoboval Špidlu a vyprávěl hromadu vtipů. Jsou chvíle, kdy si nevybavím ani jeden vtip, ale včera to šlo samo. Anekdoty mi jakoby sami lezly na jazyk a lidi mě kupodivu poslouchali, což se mi stává málokdy, proto se už taky tak hrozně málo zapojuji do hovorů. “Jak si to jen můžeš pamatovat?” chtěla vědět Gábina, na kterou jsem během té chvilky změnil názor.
Můj první dojem byl, že je to další namyšlená fiflena, ale chovala se jako opravdu milá holka. Byly obě hodně milé, jak bývá nezvyklé u dnešních krásek. “Buď je to kurva nebo kráva,” tvrdil nám vedoucí kroužku programování, když mu přišla stará udělat scénu přímo do probíhající lekce a oznámit mu, že s ním končí, protože není žádnej jeho majetek.” On odešel z hodiny, ale ještě před tím prohlásil tuhle věta, která mi z jakéhosi podivného důvodu utkvěla v paměti a až nyní jsem si na ní vzpomněl. Taky by mě zajímalo, proč si ty různé historky a básničky vlastně pamatuji, ale něco mě nutilo Alex odpovědět a tak jsem flegmaticky oznámil: “To nic není.” “Jsi skromnej,” řekla Alex. Nechápu, kde se ve mně vzala ta chuť tolik mluvit, byl jsem vždycky něco mezi flegmoušem a melancholikem, ale tohle mé chování tomu nenasvědčovalo.
“A taky dobrej,” dodala ještě Alex. S “díky” jsem se vznášel slastí, že mě pochválila taková miss, ale Béďa se do mě zase pustil: “Vždyť je to debil, machruje tady s nějakými básničkami,” řekl, “já vám ukážu, co je to umění” a vypravil se k parketu, aby předvedl několik pracně našprtaných tanečních kreací, o kterých se nám snažil namluvit, že je to break. Nevím, o co se snažil, každopádně mě ale chtěl shodit. Toužil totiž Alex také sbalit, nyní už mi to bylo jasné. Poetové, jako já, to bohužel mívají vždycky těžší, než tito podivní sportovci. Bylo mi jasné, že musím něco udělat, abych u ní získal bod a tak jsem se zeptal, zda ji můžu pozvat na drákulu. Souhlasila – whou. Na chvíli jsem u ní zvítězil. Jenže, jak ta chvíle bude dlouhá, jsem netušil. Byli jsme u baru, ona se usmívala a vyprávěla mi o Košicích a já poslouchal, protože to jsou pro mě už docela exotické východní kraje. A já jí vyprávěl o Mansonovi a Sepultuře. Dozvěděl jsem se, že to není zrovna to, co by poslouchala, že poslouchá nekomerční trance a nebo se jí líbí muzika jako jazz, jazz-rock nebo swing. Tuhle muziku zase osobně nemusím já, ale jsem schopný respektovat to, že se tenhle druh hudby může někomu líbit. Nejsem z těch, co pro jednoho interpreta zavrhuje ty ostatní a vždycky jsem tvrdil, že přesto, že každý z nás má jiný vkus, dokážeme my lidi žít v míru a pokoji spolu na jedné společné planetě – snad. Mluvili jsme spolu o všem možném, zatímco Béďa asi deset metrů od nás předváděl, jak nemá vypadat break, až z něj tekl pot proudem a tudíž asi začínal i trošku smrdět, což mu na chvíli zabránilo v další produkci, naneštěstí pro mě a Alex, protože si to namířil potom rovnou k nám k baru. Teda jí nevadilo, že jde k nám, ale mně ano. To prase jí začalo vyprávět nějaké historky, jak jsme stavěli sněhuláka. Nevím jak k tomu v srpnu došel, jenže co naplat, odvedl jí zpět ke stolu a mě nechali samotného sedět na barové stoličce. Jak jsem se v tu chvilku cítil si asi dovedete představit, jenže věřte mi, bylo to mnohem horší. Odpádloval jsem zpět k našemu společnému stolu a usadil jsem se na své místo v očekávání věcí příštích. Mé pozornosti neuniklo, že Béďa, ten tancující kripl, objímá mojí Angelinu kříženou s Demi kolem pasu a své prsty se jí snaží dostat čím dál níže, zatímco se na mě šklebí s výrazem: “To koukáš kámo, jak jsem rychlej.” Koukal jsem, uznávám. Co koukal? Já čuměl. Jen několik málo chvil mu stačilo, aby pronikla jeho ruka k jejímu pasu a objala ho jako had. Čas běžel a téma hovoru se plynule měnilo od jednoho k druhému. Bavili jsme se o muzice, o zvířatech i o našich rodičích, o škole, autech, a plánovali jsme, že se musíme zase někdy všichni takhle někde sejít. Opět jsem vyprávěl spousty různých veselých blbin a dokonce jsem jim tam všem předvedl kouzlo, které mě naučil jeden starý vysloužilý varietní kouzelník. Myslím, že se jmenoval Keller, byl to známý mého dědy z vojny, a když jsem byl minulý rok na podzim u něj na návštěvě, vzal mě děda do hospody a tam jsme se potkali s tím chlápkem – kouzelníkem, který nám předvedl pár manipulátorských kousků, vytáhl mi z ucha cigárko a u dědy v kapse našel můj zapalovač, no a pak mi ukázal to kouzlo, u kterého zůstává rozum stát. Divák si vybere z balíčku karet jednu, kterou si pak zapamatuje, vloží ji zpět do karetní sady a pečlivě ji zamíchá. Kouzelník pak onu sadu 32 karet rozdělí na dvě hromádky a diváka nechá jednu z hromádek odebrat, zbylých 16 karet je rozloženo opět na dvě hromádky a divák opět jednu z nich smí odebrat. To se opakuje tak dlouho, až na stole zbudou dvě poslední karty, divák jednu z karet odebere a tu zbylou smí otočit. Úžasem úplně oněmí, když zjišťuje, že karta, kterou drží v ruce si před chvilkou sám vybral a že je to ta karta, kterou si měl zapamatovat.
Kouzlo samozřejmě zapůsobilo a Alex si pomalu zase odsedla od Béďy a zajímala se, jak jsem to udělal. Zatímco Béďa se na mě pochopitelně nepříjemně šklebil. Neprozradil jsem jí to, dobrá kouzla se neprozrazují, za žádnou cenu. Chtěla tedy, abych jí ho předvedl ještě jednou, chvilku jsem dělal záhadného a odmítal jsem s tím “že dvakrát za sebou se tohle kouzlo nepředvádí”, ale s tím jsem u ní nepochopil, takže jsem musel pro velký úspěch opakovat. Líbilo se jí to, ale jaká je šance, že se mnou začne chodit, alespoň proto, aby se dozvěděla, jak to je udělané? Myslím, že nulová. Každopádně děkuji té náhodě, díky které mi bylo umožněno, se tohle kouzlo naučit.
Trumfů v rukávu už jsem měl málo, ještě nějaké jsem si však v rezervě ponechával.
“Budu už muset jít,” oznámila Alex ke zděšení obou – mě i Béďy.
“Vždyť je jen deset,” namítl Béďa.
“To je škoda,” posmutněl jsem, “proč proboha?”
“Mám nemocného brášku,” odpověděla. Představa této krásky, jak se stará o malého nemocného bratříčka byl skutečně výjev idyly.
“Tak já tě půjdu doprovodit,” nabídl jsem se.
“Omyl, půjdeme tě doprovodit,” opravil mě Béďa a vsunul se mezi nás.
Nic nenamítala, a tak jsem jí pomohl do její kožené bundy a nechal tam na stole klukům a Gabče peníze na mojí útratu a vydali jsme se pryč.
Byla už docela zima, bylo chladno a my jsme se pomalu šourali směrem k jejímu domovu.
Komická situace, dva soci v lásce se svou dívkou ji jdou společně doprovodit domů a snaží se u ní vybarvit v co nejlepším světle i když to dost dobře nejde, když se vzájemně shazují a vypráví o tom druhém ty nejstupidnější historky, skáčou si do řeči a snaží se komunikovat s dívkou tak, aby její pozornost byla zaměřena jen na ně. Mluvili jsme po cestě o různých věcech, ale byla v tom křeč, protože jeden hledal ve vyprávění toho druhého skulinku tak, aby mohl říct “ale tak to přeci není.” Šli jsme kolem nějaké diskotéky a tam jsme se míjeli se třemi půvabnými holkami a všechny mě pozdravili – bodejť, když to byly moje sestřenice, o tom však Béďa, natož Alex neměli ani páru, takže jsem si alespoň vychutnal pocit více cennosti. “A jak se vlastně jmenuješ? Zeptala se mě po chvilce, což jsem pocítil jako totální podpásovku, při které nechybělo moc a skočil jsem pod první jedoucí náklaďák. Žádnej nejel. Řekl jsem tedy své jméno a ona na to: “Hmm, mám špatnou paměť na jména, teď už si to snad budu pamatovat.” To bych ti radil děvče, tedy vlastně, to bych si moc přál. Došli jsme k cíli. Bydlela v paneláku nedaleko od stadiónu. Chtěli jsme se s ní rozloučit, ale pozvala nás dál s tím, že její rodiče nejsou doma. Neváhali jsme a svezli jsme se s ní výtahem. Odemkla a zavedla nás do upraidth=93% al Ü€center cellpadding=3 cellspacing=0 height=”1″>
Wečer
Ráno, hrozné probuzení a nečekané pálení v krku, tak mě přivítal nový den. Vždyť je teprve sedm! To jsem spal jen čtyři hodiny? Tak tomu fakt nemůžu uvěřit. “Co jsem včera jen dělal?” snažil jsem se rozpomenout. “Proč mě tolik bolí v krku a ne hlava? Měl bych mít přeci opici,” divil jsem se svému podivnému stavu a co je to za divné nutkání neustále smrkat, teď v srpnu? Že by senná rýma, tak to je hovadina, když není pylové období , tak silný alergik nejsem.” Pravda je, že jsem si zapomněl vzít prášek na alergii, ale co na tom sejde, když se mi to stává pravidelně a prášek si vezmu jen občasně. “Musím se z toho rychle dostat,” řekl jsem si, “musím se z toho dostat do dvou hodin odpoledne.” Jenže tenhle pocit už jsem znal, věděl jsem, že je to jen přání a že realita je hodně krutá a že se z téhle šlamastiky jen tak nevyhrabu, že si prostě budu muset nějaký čas poležet v posteli s touhle hnusnou nemocí o které nevím ani, co je zač. Pfuj! Včera jsem se vypravil s kamarády po dlouhé době do hospody. Nechodil jsem tam. Měl jsem něco s játry a skoro rok jsem nemohl chlastat alkohol. No a sedět v hospodě a pít minerálku, zatímco ostatní cinkají s půllitry o sebe, slastně zpívají “bílá pěna, láhev orosená” a s alkoholem unavenýma očima si vypráví ty nejroztodivnější historky, je skutečně nadmíru nelidský úděl. Jenže teď už jsem pít mohl a tak jsem se do hospody těšil. Sraz byl sjednán s přáteli o půl osmé. Přišel jsem ve tři čtvrtě a oni v osm. Opravdu je na ně spoleh, jen co je pravda. Vymluvili se na to, že u nich nejezdily trolejbusy. Nevěřil jsem jim tuhle lacinou historku, kterou denně oblbovali učitele při svých pozdních příchodech, nevěřil jsem jim, že u nich do drátů narazil bagr se zdviženým rypadlem, strhl je a že tam pak museli zavést místo trolejbusů náhradní autobusové spojení, ale nešťoural jsem se v tom. Jednak to mohla být pravda a jednak jsem nechtěl narušit naší přátelskou, mírumilovnou náladu s níž jsme se protloukali večerním padesátitisícovým městečkem a hledali lokál kam zapadnout. Našli jsme ho. Jmenoval se jednoduše “NON-STOP BAR” a ten název zaručoval, že tam budeme moci nějaký čas zůstat a že za námi v deset nepřijde výčepní se slovy: “Musíme končit mládeži, zavíráme.” Při vstupu jsem si přečetl, že zavírají v šest ráno a v sedm, že otvírají. “Prý nonstop bar, jo? Ha, ha.” Pod tím bylo miniaturním písmem napsáno: “Odpovědný vedoucí: Sergej Votrávil.” Otřáslo mnou, že někdo s tak drsně vyhlížejícím jménem může být odpovědný za to, co mi nalejou, ale koneckonců je to jen jméno, nebo ne? Na několika stolcích byly rezervačky s dalšími zajímavými jmény – pan Bureš, Voslář, Hynků a paní Krysařiková. “Paní Krysaříková? Sakra, tak se jmenuje naše třídní,” problesklo mi hlavou. Je to strašná dogmatistka, která v prváku seřvala jednu spolužačku jen za to, že ji viděla v kavárně popíjet šálek kávy. Obyčejný blbý šálek přeslazeného kafe okomentovala ta naše ježibaba, která jinak kouřila jak fabrika, slovy: “Taková malá holka a už pije kafe, myslela jsem si o tobě, že jsi slušnější.” Jak by se asi tenkrát tvářila, kdyby jí někdo sdělil krutou pravdu o tom, že devadesát procent třídy pije alkohol, pět lidí z dvaadvaceti kouří krábu denně a jediná panna ve třídě je ona. Asi by se zhroutila. Tahle učitelka žila jako většina jejích kolegyň v umělém vsugerovaném nereálném světě plnění osnov, známkování a oprav nekonečného množství písemek. Obával jsem se však zbytečně, přišla taková docela upravená blondýnka s vlasy vyčesanými do objemného drdolu a s nějakým chlápkem v saku, který byl evidentně hromotluk tělem i duší. Jo, to byl určitě pan Krysařík. Třeba to byl příbuzný naší milé paní učitelky, kdo ví? Tak nebo tak, mě stejně neznal. Když usedali ke stolu s rezervačkou znějícím na příjmení “paní Krysaříková,” křikla ta blondýnka na barmana: “Sergi, hoď nám sem dvě vodky.” V tu chvilku už jsme seděli u jednoho rohového stolu a před na naopak španělská vesnice. Určitě to znáte, když se dva baví o něčem, o čem nemáte páru a tak se na ně jen přiblble díváte a suplujete kývacího plyšového psa. A pokud jste ten pocit ještě nezažili, určitě si to vyzkoušejte, moc prima to tedy rozhodně není. Vyprávěl o různých směrech – reflexologii, behaviorismu, humanismu a psychoanalýze, rozebíral osobnost, vyprávěl o Rogersovi, Jungovi, Freudovi, nakousl Aristotela i planktóna Platona, dotkl se okrajově ontogeneze, poučil nás o stresu a mně doporučil psychohygienu, no a když se dostal k psychopatologii,” byla už Alex úplně zmámená, protože jí to evidentně dost zajímalo. Když skončil, hodiny ve tvaru kokosového ořechu nad dveřmi upletenými z exotického větvoví ukazovaly jednu ráno. Usoudili jsme oba, že by jsme už mohli jít a nezdržovat Alex, které se už klížila víčka a zřejmě už chtěla zalézt do postýlky. Když jsme odcházeli, vytáhl Béďa mobil a požádal ji o číslo, dala mu ho a on jí slíbil, že jí napíše. Bylo mi blbé chtít po ní číslo jako druhý v pořadí, navíc jsem neměl mobil u sebe, a žádat jí o to, aby si moje číslo, které možná ani nechtěla, poznamenala, se mi zdálo trochu nedůstojné. Dnes vím, že jsem si to číslo měl alespoň poznamenat na ruku, co naplat, neudělal jsem to. Polibky na rozloučenou a odebrali jsme se pryč. Měl jsem za ní v plánu zajít další den, věděl jsem, že nemá kredit, řekla mi to, když jsem s ní popíjel drákulu, ale teď ležím v posteli a nejradši bych klel, protože to vidím minimálně na týden a ona si během té doby kredit určitě koupí. Zase jsem ustoupil než abych šel do střetu. Myslím, že až jednou načapám manželku při nevěře, pozdravím jejího milence “tě bůh, kámo,” vezmu si zubní kartáček a navždycky odejdu z jejího života. Jo, jsem asi blázen. I když, kdo ví, třeba bych vzal sekeru a oby bych je naskládal do ledničky. Vraceli jsme se s Béďou zpátky do baru a téměř jsme se nebavili. Myslím, že tu skončilo naše přátelství, ale ať, i když toho třeba budu s odstupem času litovat. Přišla mu SMS, že kluci a Gábina jsou na diskotéce “EXTRÉM”, tak jsme to otočili a šli tam. Ve městě jsou asi tři diskotéky a tahle byla nejnovější, nejzapadlejší a své návštěvníky teprve hledala.
Hudba hrála už zdaleka a tak jsem se trošku podivil tomu, že si už nějaký důležitý důchodce nestěžoval, že ho to ruší při spaní, protože musí brzy ráno vstávat na výprodej sušenek do supermarketu a navíc se chce svézt zadarmo tramvají na hřbitov. Kupodivu tam bylo totálně našláplo, doslova hlava na hlavě. Možná to bylo díky tomu, že ten den byl vstup zdarma, možná to bylo tím, že dcera majitele dělala obsluhu bez. Každopádně tah to byl geniální, protože tam byly davy. Snad každý měl cigárko, takže tam nebylo díky kouři vidět na krok, k tomu všemu všude haldy alkoholu, lidi se milovali na stolech, místy se nedalo hnout, byla tam spousta lesbiček, kapacita byla překonána dvojnásobně, kdyby tam přišla nějaká kontrola, asi by to tam zavřeli na místě. Nesnáším diskotéky a trpím klaustrofóbií, takže se mi tam opravdu nelíbilo. Zbytek naší výpravy jsme našli asi po půl hodince. Když se z davu tanečníků vynořil Radek, táhl za ruku opravdu zajímavou, doslova šílenou, holku, měla na sobě jen podprsenku a přilehlou minisukni, na očích žluté brýle, v pupíku pearsing, cvočkové náušnice v nose i v obočí, propíchnutou pusu, pearsing na jazyku, uši taky dokonale prošpikované stříbrnými nejtky. Na ruce vytetovaného motýla, hlavu vyholenou, jen vzadu dlouhé afrocopánky až po zadek. Tvarově pěkná to jo, ale jinak opravdu nezvykle vypadající dívka. Napadala mě jen jedna otázka: “Kdes to Radku zase vyhrabal? Co to je a na který planetě to žije?” “To je Tina,” představil nás. Evidentně jsem se Tině líbil, protože když Radek vyslovil mé jméno, přistoupila ke mně a chtěla mě políbit, ustoupil jsem o krok dozadu a zasekl se o zeď, šla za mnou a tu pusu mi stejně dala, voněla trávou a do úst mi vdechla takovou hromadu kouře, že jsem se dusil asi ještě půl hodiny. Mluvila sice česky, ale přesto jsem přemýšlel o nějaké rychlé desinfekci, a doufal, že jsem od ní nic nechytil. Radek ji láskyplně objal a poté ji zatáhl zpět někam na parket. Vypadalo to, že tam brzy vypukne rvačka, všichni byli totiž strašně nakalený – jak hovada. Stačilo by do někoho strčit a rvačka by se rozjela na plné obrátky, jak když strčím do kostky domina. A z těchto důvodů jsem se raději držel východu. Pak přišel Radek s tou svojí Tinou, rozloučil se s ní, a šlo se na bar. Protlačili jsme se obrovským davem a když už jsme se konečně dostali na řadu, objednali jsme si rovnou metr piv. Pro ty neznalé vysvětlím – jedná se o to, že se půllitry vyrovnají vedle sebe, takže tvoří asi jeden metr. Všechno to pití jsme vykalili asi během půlhodinky, to už jsem neměl zábrany, líbal jsem každou, co kolem prošla, tancoval jsem na stolech a svlékal si tričko (možná i kraťasy). Koupil jsem si další krábu a kouřil jednu za druhou. To nenadálé množství dívek v mé přítomnosti mi pomohlo se rychle vyrovnat se skutečností, že Béďa má díky svým psycho-znalostem u Alex mnohem větší šanci a navíc má k tomu ještě její číslo. Pomohlo mi to, ale pouze na ten večer, dneska už si z toho množství večerních krásek nepamatuji žádnou. Jen jedna dívka mi nejde z hlavy a svírá mé srdce ve svých okovech. Hádáte správně – je to Alex, ta nádherná slovenská bohyně, která tou dobou byla doma a možná už spinkala ve své postýlce. Měl jsem v plánu za ní dneska jít a říct jí “tak jdeme do té zoologické”. Asi by se mě zeptala, do který? A já bych řekl “do té, jak jsme se domlouvali,” asi by namítala, že o ničem neví, že si nepamatuje, že by jsme se na něčem takovém domlouvali. V tom případě bych jí do té ZOO pozval, myslím, že by šla. Dneska by to bylo úplně ideální, nemá doma rodiče, odpadla by hromada zbytečného vysvětlování, prostě ráj. Bohužel tahle možnost padla a příští týden už bude všechno jiné. Ležím v posteli a nevím, co mi je, to je asi nejhorší, to nevědomí a nejistota, kdy to přejde. Béďa si ji během toho týdne získá řečmi o psyché a já příští týden budu už jen známý z jednoho všedního večera, někde z baru. Pokud si na mě vůbec bude pamatovat. Přestože mě právě teď bolí v krku, mám rýmu a cítím klouby, nejvíc mám zraněné srdce.
Jirka