Archiv pro měsíc: Březen 2013

Miloslav Švandrlík: Pět sekyr poručíka Hamáčka

Miloslav Švandrlík dlouho těžil z oblíbenosti díla „Černí baroni“. Několik let po revoluci tak vznikla i kniha „Pět syker poručíka Hamáčka“. V ní se opět setkává Kefalín se svým bývalým poručíkem. Ten s opětovným příchodem kapitalismu začal podnikat, otevřel si ve stanici metra minibufet a prodává hamburgery.

Náhlé shledání je důvodem ke vzpomínání. Kefalín ale spíše naslouchá, a tak je kniha jakýmsi výpisem vzestupů i pádů PTPáckého vojáka průměrné šarže, prožitých za dob totality.
Dozvědět se lze o počátcích jeho kariéry, kdy jako čerstvý absolvent poddůstojnické školy začal sloužit lidu a přitom prožíval zklamání z nevydařené lásky ke krásné Andule. Jeho náhradní láskou se stal alkohol a tomu zůstal věrný i poté, co si za jeho pomoci našel ženu, když ji za temné noci znásilnil. Ač nedobrovolně, oženil se s ní a jeho život se dál houpal mezi dobrými a zlými časy. Vzhledem k povolání, které Hamáček měl, i častým průšvihům, stěhoval se i se svojí ženou z místa na místo jako cirkusová karavana.
S manželkou Jaruš si Václav Hamáček stále více nerozuměl. Následkem toho byla oboustranná nevěra, chycená kapavka a rozvod. Hamáček byl volný. Jednoho krásného dne mu pak přišlo z ministerstva národní obrany stručné oznámení, že jeho žádosti o převedení do zálohy bylo vyhověno. Hamáček se stal vedoucím masny a konečně dělal to, čím se kdysi vyučil. Později se opět setkal se svou láskou – Andulou. Kvůli ní Hamáček zapomněl na komunistickou ideologii a rázem se z něho stává lepší člověk. Ožení se s Andulou, stará se o děti a vede spokojený život.

Dnes začíná v Jihlavě Cirkus Humberto

Vůně pilin, blýskající se flitry, nasvícené šapitó, cukrová vata, artisté předvádějící nebezpečné kousky v manéži i pod kopulí stanu, cvičená exotická zvířata… Ano, přátelé, do Jihlavy, kde žiji, dorazil jeden z největších československých cirkusů současnosti a dnes zahajuje svým programem hostování ve zmíněném krajském městě.

V současné době se v naší republice pohybuje okolo čtyř desítek cirkusových podniků různé kvality, velikosti a úrovně. Jeden z těch největších, který je aktuálně možné v ČR spatřit, nese název Humberto a i přes letošní nepřízeň počasí postavil své šapitó v Jihlavě na Dolech. Je to tento rok již druhý cirkus, který v krajském městě Vysočiny hostuje. Zhruba před čtrnácti dny, zde bylo možno spatřit cirkus Bernes slavné a rozvětvené rodiny Berouskových.

Cirkus Humberto na svých plakátech inzeruje velkolepou show plnou napětí a zábavy a hlavně zvířátka z různých koutů světa jako například africké zebry, koně, medvědy, velbloudy, somálské lvy, kyperské a kamerunské kozy, asijské lamy, 3 indické slony, dromedáry, královské pudly a mnoho dalšího.

Cirkus Humberto vznikl původně pouze jako román Eduarda Basse. Ten měl cirkusové umění rád. Dokonce prý objížděl cirkusy a od osazenstva těchto podniků si nechával vyprávět příběhy, které si zapisoval a později některé motivy z oněch vyprávění použil ve svých slavných dílech Lidé z maringotek a Cirkus Humberto. Říká se také, že román Cirkus Humberto obsahuje mnoho z historie jiného slavného českého cirkusu – cirkusu Kludsky.

Skutečný Cirkus Humberto však vznikl trošku jinak. V padesátých letech při znárodňování došlo bohužel také na cirkusy. Jedním z největších podniků, které do té doby u nás jezdil, byl i Cirkus Henry, rodiny Fialových. Protože na vozech i propagačních materiálech měl iniciály CH, přejmenovali komunističtí mocipáni znárodněný (státem ukradený) Cirkus Henry na Cirkus Humberto. Zneužili tak vlastně známé jméno Bassova díla. Díla, které se zrodilo z lásky k cirkusovému umění i prostředí. Cirkus Humberto pak jezdil jako jeden z cirkusů patřících pod státní podnik Československé cirkusy a varieté.

Po revoluci se značka cirkus Humberto dostala do správy rodiny Navrátilových a nutno říci, že cirkus dělají opravdu dobře. Přesvědčit se o tom lze od dnešního čtvrtka do neděle 7. dubna v Jihlavě. Přijďte se podívat.

humberto.jpg

 

Stránky cirkusu:

http://www.cirkushumberto.com/

 

Můj FB s fotkami cirkusových podniků:

http://www.facebook.com/cirkusovefotografie

Tip na “vejlet” – Modelové království Žďár

Jaro klepe na dveře a tak tu pro vás mám tip na zajímavý výlet. Vypravte se na Vysočinu do Ždáru nad Sázavou. Děti budou jistě nadšené, dospělí se mohou vrátit do dětství. Protože, kdo by neměl rád vláčky?

Ve Žďáře nad Sázavou v domě kultury se nachází jedno z největších modelových kolejišť v České Republice – Modelové království Žďár, za jehož provozem stojí nadšenci ze stejně se jmenujícího občanského sdružení a musím před jejich činností smeknout. Autoři tohoto kolejiště se rozhodli ve svém království vytvořit reálné stanice, budovy a krajinné prvky právě ze Žďáru nad Sázavou a okolí. Při vaší návštěvě je tak možné spatřit vlakové soupravy projíždějící pod kostelem na Zelené Hoře či hradem Pernštejn. Nebo se třeba můžete kouknout na křižující se vlakové soupravy na žďárském vlakovém nádraží nedaleko známých žďárských strojíren ŽĎAS. To je však jen chabý výčet věcí zde nabízených k vidění.

 

Kolejiště zabírá plochu 55 metrů čtverečních po níž se projíždí odhadem 50 vlakových souprav. Kromě toho je však možné spatřit na ploše jezdit i jiné dopravní prostředky. Zaujme i fakt, že v krásně vytvořené přírodní scenérii je mnoho výjevů ze života lidí. Je tak zde možné spatřit hasiče hasící požár, policisty vyšetřující nález utonulého člověka nebo třeba lidi jdoucí do práce. Nechybí zde zvířátka, mosty, tunely… no prostě nádhera. To musíte vidět.

 

Stránky projektu s řadou informací o něm se nachází na této adrese:

http://www.mkzdar.cz/

 

Modelové království Žďár je otevřeno v sobotu a v neděli v rozmezí 10-17 hodin.

 

P3160023.JPG

P3160030.JPG

P3160083.JPG

P3160084.JPG

P3160090.JPG

P3160119.JPG

Vladislav Vančura: povídka Moravské pole

Tento příběh z knihy “Obrazy z dějin národa českého” se zabývá střetem dvou znepřátelených vojsk mezi Dunajem a řekou Moravou. Ta dvě vojska se nemají, jak už to tak bývá, vůbec ráda, a tak nastupují proti sobě v boji tváří v tvář. Ta dvě vojska jsou velmi odlišná, stejně jako jejich zájmy.

To  první vojsko, které je složeno převážně ze slovanských bojovníků (ale i německých), plní v této povídce roli těch hodných a hrdinných, jde bojovat po boku českého krále. Jejich boj bude tvrdý, jdou bojovat na život a na smrt. Druhé vojsko, které jde proti nim, je vojsko krále Rudolfa Habsburského. Toto vojsko je velmi silné a dobře vybavené ve všech detailech tehdejšího zbrojního průmyslu, jde bojovat za pomstu, kořist, výboj a slávu. S tímto vojskem se táhne i armáda Uhrů. Již předem se zdálo, že Přemyslova vojska budou (bohužel) poražena. Tak se také stalo. Boj byl tvrdý, Rudolfovo vojsko však vyhrávalo už zpočátku. Přemyslova vojska sice porazila druhý Rudolfův šik, dokonce se jim podařilo vniknout mezi šik třetí a srazit Rudolfova koně, ale to bylo bohužel všechno. Rudolfova bojová záloha totiž svého vojevůdce zachránila a poté zásadně změnila výsledek celé bitvy. Povedlo se jim od sebe oddělit části českého vojska, zajmout krále a následně ho zabít. Bohužel pro náš národ a hlavně pro všechny lidi té doby, kteří vkládali do Přemyslových vojsk naděje. Král umírá a s ním končí další z kapitol českého národa.

 

Autor: Vladislav Vančura

Narodil se roku 1891, byl popraven 1. Června 1942.

Byl lékařem ve Zbraslavi, slohový virtuos a provazolezec nad propastmi života a osudů.

 

Díla:

Například Poslední soud či Markéta Lazarová

Třeba to nebude tak zlý…

Zřejmě se na daňové změny, které sociální demokracie chystá, já a valná část blogerů tady na IDnesu koukáme příliš skepticky a tak jsem se rozhodl, že se zamyslím a zkusím na nich najít některá pozitiva pro zlepšení stavu naší země. Výsledky mého bádání vám předkládám právě v tomto článku.

Tady jsou:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

18

 

 

 

 

 

18

18

O ráji na Zemi pod vedením socdemu

Pokud si někdo myslel, že nemůže být horší vláda než tato, bude se ještě asi divit. Do čela se bohužel dere populistická strana, která se snaží zlikvidovat střední stav. Těch pár přeživších, kteří jsou schopni ještě se nějak sami živit a nejsou již dávno na pracovních úřadech nebo závislí na libovůli svého zaměstnavatele, označuje tato strana za parazity a mluví o nich rétorikou hodnou komunistických moci pánů z let padesátých. Ruku v ruce s Milošem Zemanem a komunistickou stranou nám všem ještě ukáží, jak vypadá skutečná bída. Apokalypsa se blíží.

ČSSD má jednu odpornou vlastnost. Do svého čela generovala vždy odpornější a strašidelnější populisty, kterými nahrazovala ty předchozí. Bohouš sice zůstal, ale jsem si jistej, že to není dobře. Tento hlavní kindermanažer komunistické sociální demokracie, kariérní politik, který s prací, tak jak ji známe, na rozdíl od většiny obyvatelstva nepřišel nikdy do styku, se sice nyní účelově snaží mírnit slova svého stínového ministra financí ex-komunisty a dle některých indicií na FB i spolupracovníka STB – parazita Mládka. I ten se nyní již také účelově omlouvá. Přesto je již dlouho jasné, že ČSSD si vybrala své třídní nepřátele. Ano, jsou jimi živnostníci. Vždyť již dlouhé roky se socdem snaží rozvášnit třídní boj mezi zaměstnanými a živnostníky. A tato úporná dlouholetá snaha začíná sklízet své ovoce na vysokých preferencích strany, ruku v ruce s neschopností vlády současné. ČSSD, Sobotka, Mládek i další komunisticky se projevující socdemáci cílí ve svých projevech i kampaních na nejprimitivnější pudy člověka a uměle vyvolávají závist první skupiny k těm druhým. Sama strana ČSSD totiž dobře ví, že živnostníci nebudou nikdy jejich hlavními voliči. Ty si musí nejprve vyrobit. Tedy udělat z lidí nezaměstnané, nemajetné a pak jim slibovat, že jim dá na sociálních dávkách to, co jiným vezme. Rozumějte – těm, kteří ještě mají tu drzost pracovat sami za sebe, je potřeba zakroutit krky.

V plynojemu na sjezdu ČSSD mimo jiné zaznělo, že druhá sazba daně z příjmu fyzických osob bude 38 procent z hrubé mzdy, daň z příjmu firem se zvýší na 21 procent a druhá sazba pro banky, telekomunikační a energetické firmy bude 30 procent. Navíc socdemáci chtějí zvýšit odvody ZP a SP, zavést registrační pokladny. Ostatní daně, proti kterým dosud brojili, ovšem rušit či snižovat nehodlají. Proboha? Kdo bude dělat jen proto, aby na konec všechno odevzdal státu – tedy politikům a oni jeho peníze z velké části při přerozdělování rozkradli? A velkohubí žvanilové ze socdem ještě mají tu drzost tvrdit, že se těmito kroky snaží zvýšit zaměstnanost? Chce se mi blejt!

Půjde to tu jednoduše a logicky k šípku. Většina živnostníků prostě neutáhne náklady a živnost sami položí. Ti, co někoho zaměstnávají, nejprve asi začnou propouštět, protože prostě na své zaměstnance nebudou mít. A jelikož nebude práce, protože ani sociální demokracie kooperující s komunistickou zločineckou organizací KSČM nová pracovní místa pro ty masy nezaměstnaných nevytvoří, budou na konec všichni odkázání na sociální dávky. A aby bylo z čeho ty dávky vyplácet, určitě si na to Sobotka a pan budoucí ministr financí někde půjčí. Samozřejmě klesne spotřeba, protože kde nic není, ani kuře nehrabe a tudíž, kdo nebude mít příjem a bude odkázán na nevelikou almužnu od státu, asi nebude utrácet za zbytečnosti.

Ti šťastnější z nás si pořídí párek slepic a budou je pěstovat na zahradě. Pokud nám je však taky socialisti nezdaní a neseberou,…

Bože, chraň nás!

PS: Předpokládám v diskusi pod článkem i osočování mé osoby toho nejhoršího kalibru. Věřím totiž, že se moje reakce na jejich výroky některým sociálním demokratům prostě nehodí do krámu. Ovšem jak již víte, přesvědčeného komunistu o realitě nelze zpravit, nejde to ani léčit. Proto na případné poznámky pod článkem nehodlám reagovat. Děkuji za pochopení a přeji hezký den.

6 ženichů a 1 navíc

Je to sice již nějaký čas, co tato jistě povedená adventure hra vyšla, ale proč si ji nepřipomenout? Vždyť opakování je matka moudrosti a často kvalitní díla bez onoho opakovaní upadají zbytečně v zapomnění…  Je to pěkná hra na nedělní odpoledne.

Takže ještě jednou. Co to je vlastně za hru?

Byl to kdysi dlouho očekávaný projekt Illusion Softworks, což jsou autoři populární a světově úspěšné hry Mafia, vytvořený týmem Enteron – ten stojí naopak za kvalitními adventurami Becherův sen, Zázračný lék nebo Zlatý kalich. Hra vyšla v roce 2003.

6 ženichů a 1 navíc v podstatě navazuje na legendu a jednu z prvních českých adventure her z dob 286ek, na lechtivě komediální hru 7 dní a 7 nocí, která vyšla v roce 1994 pod hlavičkou Vochozka Trading a byla vyvinutá týmem Pterodon Software. Zde jste se ocitli v roli soukromého detektiva, jehož jméno bylo Venca Záhyb a vaším úkolem bylo postarat se na týden o sedm dcer místního boháče.
Ve hře “6 ženichů a 1 navíc” se Venca Záhyb střetává s tvrdou realitou. Sedm křesťanských dcer boháče Smitha totiž bylo v prvním díle oplodněno při sexu s Vencou a teď má každá z nich jedno dítě. Smith postaví Vencu ve svém Cadillacu před hotovou věc: “Buď najdeš do týdne každé dceři po jednom ženichovi, nebo je po tobě.” Venca je vyhozen v lehce podivném městě Teplý Týnec před hospodu U Sladkého Toníka v Periferní ulici a nezbývá mu nic jiného, než co nejrychleji hledat ženichy. Což o to, některé z dcer jsou hezké (například Trampolína), ale najdou se i takové, o které by si nikdo neopřel ani kolo (např. Filoména), takže úkol je skutečně nadlidský. Navíc Venca Záhyb není žádný superman, ale spíše takový ten klasický český adventurní hrdina, kterému holky říkaj rambo a kluci kreténe – nebo, že by to bylo naopak:-)
Celá hra běží ve full-screen režimu, je profesionálně nadabována, ozvučena i ohudebněna, setkáte se s velkým množstvím postav v ještě větším množství lokací a hlavně se velmi dobře pobavíte. Grafika i animace jsou ve stylu klasických tuzemských adventur ALÁ Horké léto, Polda nebo Tajemství oslího ostrova. Hra si dělá srandu ze slepých, ošklivých i nemocných, z teplých, z hezkých, z namakaných i ze starých. A to jsem jmenoval jen pár postav ze hry. Dělá si legraci dokonce i z faráře. No považte – přijdete k farářovi, na stole má hody jak po týdnu pořádné žranice, v posteli podprsenku a na posteli čárky, které zřejmě počítají s kolika krasavicemi strávil společnou noc, chlípník jeden ošklivej!
Hru doporučuji všem, kteří máte rádi český a slovenský humor, české a slovenské adventury. Je určena těm, co se rádi zasmějí a rádi odbočí od stereotypních konvencí reálného života… Hře dávám 8 bodů ze 4. GO!

Hru si lze stáhnout z této adresy:
http://www.slunecnice.cz/sw/6-zenichu-a-1-navic/
Web tvůrců hry:
http://www.enteron.cz

 

01.jpg

02.jpg

03.jpg

Kdo pracuje, je od nynějška podle ČSSD parazit?

ČSSD v podstatě říká jediné – zvýšení daní vlád předchozích ponecháváme a další daně i jejich navýšení zavedeme. Hádejte, co z toho však bude mít občan? Komunisté a socialisti zas vylézají z popelnic a vystrkují rohy…

Stínový ministr financí Jan Mládek představil na sjezdu daňové plány extrémně levicové ČSSD. Aktuální sazby DPH, proti kterým Socdem na oko tolik bojovala, budou ponechány. Ovšem podnikatelské prostředí je potřeba ještě trošku více vyždímat. Druhá sazba daně z příjmu fyzických osob bude 38 procent z hrubé mzdy, daň z příjmu firem se zvýší na 21 procent a druhá sazba pro banky, telekomunikační a energetické firmy bude 30 procent. Dílo Gottwalda, Stalina a Lenina nepřišlo v niveč. Žije!

Stav v ČR je takový, že na trhu práce je pro výraznou část populace nabídek opravdu velmi málo, všichni prostě nemohou dělat cokoliv. Pracovní úřady dávají tak snad dnes práci už jen svým zaměstnancům a pokud se nechcete smířit se stavem známým jako “nezaměstnaný” můžete se zkusit postavit na své vlastní nohy a podnikat. Ale není to snadné.

Zkuste být běžným průměrným českým živnostníkem, pracujícím často mnohem déle, nežli je běžná pracovní doba průměrného zaměstnance. Všechno stojí na vás, stát vám nepomůže, rizika nesete na bedrech jenom vy, vkládáte do podnikání své úspory nebo dokonce si na toto konání musíte vypůjčit peníze za nemalý úrok. V dnešním tvrdém konkurenčním boji s velkými nadnárodními řetězci a obrovskými společnostmi živnostníci nepatří bohužel mezi vítěze. Vleklá mezinárodní i interní finanční krize českému živnostníkovi na hrubém zisku také moc nepřidá a stát vám soustavně hází klacky pod nohy, ať je u vesla pravice či levice. Majoritní společnost chodící do zaměstnání, ať už ve státním nebo soukromém sektoru, na vás často kouká jako na ty zloděje – protože někteří to mají zafixované ještě z dob hrůzovlády stalinisticky orientované KSČ(M). Těm ostatním stejné bludy hlásají dlouhá léta i soudruzi schovávají se pod oranžovou barvou. A čas od času, co je ještě horší, zazní podobné výroky i od zástupců stran pravicových.

Jakoby si majoritní společnost neuvědomovala jednu věc. Státní podniky již téměř neexistují a pokud ano, jsou spíše ve ztrátě než v zisku – od ČD, přes České Lesy až po Českou Poštu. Nebýt soukromých společností a živnostníků, nekoupíte si rohlík, nezajdete si ke kadeřníkovi nebo vám nikdo neopraví auto. A pozor – jen OSVČ, pokud jsem dobře pátral na internetu, je v ČR okolo jednoho milionu, což by měla být cca jedna čtvrtina všech pracujících lidí. A tento milion lidí, kteří nechtějí nic od státu a naopak se snaží sami živit, nyní komunista Mládek schovávající se pod vlajkou Sobotkova estrádního uskupení ČSSD označil za parazity. Úplně stejně jako to dělají všichni totalitáři, vyberou si menšinu, která je výrazně odlišná od majority – je schopná vytvářet hodnoty nebo tyto hodnoty vlastní. Označí tuto menšinu za původce všeho zla, následně jim sebere částečně nebo celkově jejich výdobytky a zotročí je. Ano, jsme svědky toho, jak extrémně levicová socdem se snaží vyvolat třídní nenávist.

Výroky komunisty Mládka z ČSSD o tom, že OSVČ jsou paraziti považuji za nestoudné. Ač je to pro něj asi novinka – OSVČ pracují, vytváří produkty a služby, tedy podílí se na výkonu ekonomiky a tvorbě HDP. Zatímco on jako politik, je živen právě z hodnot, které například OSVČ vytvoří a jsou systémem přerozděleny tak, aby i on, nevytvářející hmotné a nehmotné statky vyčíslitelné hodnoty a obchodovatelné na trhu, mohl pobírat plat právě třeba za výroky proti svým živitelům.

PS: Předpokládám v diskusi pod článkem i osočování mé osoby toho nejhoršího kalibru. Věřím totiž, že se moje reakce na jejich výroky některým sociálním demokratům prostě nehodí do krámu. Ovšem jak již víte, přesvědčeného komunistu o realitě nelze zpravit, nejde to ani léčit. Proto na případné poznámky pod článkem nehodlám reagovat. Děkuji za pochopení a přeji hezký den.

Dílo Jiřího Wolkera: Pohádka o listonošovi

Za devatero nížinami, devatero řekami, devatero lesy a velikým kopcem v zapadlém městě v horách žil mladý listonoš. Rodiče již neměl a jeho jedinými společníky byla modrá kabela, žlutá čepice a červený úsměv, nosil je vždy s sebou, když rozdával lidem radost. Byl to veselý člověk a lidi ho měli rádi, protože jim nosil jen veselé zprávy.

V tom samém městě bydlel stařeček, jehož syn byl zlatokopem v Americe. Dopisy od syna, které listonoš stařečkovi nosil a předčítal, byly stařečkovou jedinou radostí. Stařečka těšilo, že má někoho, s kým by mohl rozprávět o svém synovi, a tak mu navrhl, aby se k němu přestěhoval. Listonoš souhlasil.

Ve vedlejším domě bydlela dívenka – Helenka, byla nevlastní, navíc sedmé dítě, ale měla tak krásné oči, že všichni zlí lidé zaraženě říkali: “Té holce z očí nekouká nic dobrého.” A tahle dívenka si listonoše zamilovala.

Jednoho dne se stařečkovi zdálo, že jeho syn v Americe zemřel. Listonoš se ho snažil utěšit, ale marně. Den nato dostal listonoš na poště další psaní pro stařečka. Psaní vypadalo už na pohled strašidelně. Bylo veliké, šedivé, s pěti rudými pečetěmi a velkou černou známkou. Pod adresou navíc stálo: “Do vlastních rukou adresátovi!”

Listonoš si z toho vydedukoval, že psaní oznamuje smrt stařečkova syna, a rozhodl se, že tentokrát psaní neodevzdá. Nechtěl sice porušit listovní tajemství, ale na druhou stranu ho nesmírně zajímalo, co je obsahem dopisu. Dopis se stával den ode dne těžší a listonoš byl čím dál více bezradnější. Nakonec si to všechno listonoš přece jen rozmyslel a rozhodl se, že dopis odevzdá. Jenže ať dělal, co chtěl, nemohl psaní uzvednout.

Toho dne se vrátil stařečkův syn z Ameriky. Když ho dědeček spatřil, jeho tělo pocítilo takový příval radosti, že to srdce nevydrželo a on zemřel.

Za smrt stařečka, byl obviněn listonoš, protože mu nepředal dopis, který nejenže ho měl zpravit o návratu syna, aby nedostal z jeho náhlého příchodu smrt, ale dopis obsahoval navíc i peníze a všichni si mysleli, že je listonoš chtěl ukrást pro sebe. Nikdo mu nevěřil.

Nadešel den veřejné popravy, a když naposled listonoš dostal možnost promluvit k lidem a zeptal se davu, kdo věří v jeho nevinu, nikdo se neozval. Ticho přerušil až hlas Helenky: “Věřím ti!”

Její hypnotické oči jí pomohly odvést listonoše pryč, zatímco dav jim jako na povel ustupoval. Když se lidé vzpamatovali, už je nedostihli. Listonoš s Helenkou zmizeli a pohádky je konec. Zvonec.

Postel – nejkrásnější místo na světě

Jelikož jsem opět nějaký čas nepřidal na svůj blog žádný článek. A protože se již blíží půlnoc a já se těším do postele, rozhodl jsem se sáhnout do archívu a vložit zde pro odlehčení moje vyznání své posteli, které jsem napsal jako slohovku někdy na základce. Omluvte proto úsměvnost onoho počinu i styl, kterým je to celé psáno, chtěl jsem zachovat autentičnost mého tehdejšího pisatelského umu. A slibuji, že nyní se už budu zase nějaký čas snažit blogovat častěji… Ano, už budu zase hodnej.

A nyní již ten slíbený text o posteli:

Jsem unaven po náročném dni, ulehám do své postele, jenže nejde mi spát. Přemítám v myšlenkách, které jsou nové, současné, minulé i dávné. V myšlenkách, jež jsou veselé i šťastné a bohužel někdy také smutné. Má postel je pro mě krajinou, v níž nalézám moudrost v myšlenkách a myšlenky nalézají moudrost ve mně. Má postel si pamatuje, jak jsem byl malý a jak jsem rostl.

Pamatuje si, kdy jsem byl nešťastný a kdy jsem s úsměvem usínal nad úspěchy včerejška i zítřka. Ví o mně mnoho, já o ní přitom nevím skoro nic, ale vážím si jí, znám jí už dlouho, stejně jako ona mě. Povedlo se mi usnout a pluji korábem do říše snů a fantazie, plíživé vzpomínky se rozlézají myslí, aby naplnily rozum nereáliemi. V posteli, ve své skrýši před příšerami zvenčí, nabírám nových sil, abych se v klidu další den mohl vydat do života této uspěchané doby. Mám postel rád, je mi v ní dobře, když zde usínám a když spím jinde, na svou postel, jenž sedí doma u okna, se slzou v oku vzpomínám.