Archiv pro měsíc: Květen 2014

Napsat či nenapsat knihu? To je otázka…

Mám takový dar. Sednu si k PC, zapnu textový editor a ještě ani nevím, co budu psát. Začnu něco ťukat do klávesnice a slova i věty mi naskakují sami od sebe a ještě k tomu docela rychle. Téma psaného článku mě napadne až během onoho psaní. Výsledek je ovšem většinou poměrně slušnej a když už nic, často to má alespoň hlavu i patu. A nepíšu vám to tu jen proto, že bych se chtěl chlubit. Samozřejmě, můj psací dar nefunguje vždycky, zažil jsem mockrát, že moje můza na mě z vysoka kálela, zřejmě někde obtahovala jiného psavce, ale většinou mi je věrná. Někdy si říkám, zda bych ji neměl využít lépe.

 

A tak poslední dobou uvažuji, jestli by už nebylo na čase zkusit napsat nějakou knihu, třeba jen sbírku povídek. Kdo ví, jak tu na světě budu dlouho a jak dlouho ještě bude fungovat svoboda slova? Týdně napsat jednu, dvě povídky a za dva roky z nich něco málo vybrat a sestavit knížku. To by nebylo špatné, třeba by z toho kápla i nějaká kačka, ale hlavně bych se mohl chlubit, že mám vydanou svoji knihu. Nápady ke mně přicházejí velmi často. Bohužel je zase nechávám v klidu odplout do ztracena, protože si nikde nepoznamenám motiv, nemaje u sebe tužku ani papír. Ovšem pár takových scénáristických držáků mám v hlavě už dlouho, takže by jistě bylo o čem psát.

 

Nebo stvořit nějakou knihu s jedním přímočarým příběhem – román, novelu. Jen stvořit pár postav, vymyslet zápletku a vyplnit to nějakým hezkým balastem mezi tím. To by byla cesta. A vlastně proč si nevytvořit nějaký virtuální svět s vlastními postavami a nechat ho žít podle svých pravidel? Spisovatel je takový Bůh, který může své hrdiny nechat stoupat až k výšinám, nebo je nechat válet v bahně lidské bídy. Komu by se to nelíbilo?

 

Jo, je to tak, uvažuji, že budu spisovatel, teda pokud se jedna kniha může počítat za počátek spisovatelství. Živit bych se tím asi nechtěl. Pár měsíců jsem psal denně 6-8 hodin reklamní články a vězte, že už po týdnu máte pocit, že jste všechno napsali minimálně stokrát. A druhý týden už hledáte cestu k jiné práci. Ale sem tam něco napsat, proč by ne? Měl bych na to? Co myslíte?

 

Možná jsem si tou otázkou naběhl, ale aspoň se ukáže charakter zdejší čtenářské komunity…

Blogování, sociální sítě a zpětná vazba

Pamatujete si časy, kdy měl blog skoro každý? Kdy každá třináctiletá slečna či vesnický jouda psali své postřehy ze života na svém blogu. Udělali pár zápisků a skončili, protože se jim nedostávalo zpětné vazby v podobě dostatečné odezvy čtenářů, případně odezva nebyla tak kladná, jak si představovali? Tak ta doba je zřejmě dávno pryč. Většina méně kreativních lidí toužících po internetové interakci s okolím přesedlala jen na sociální sítě, kde místo vytváření složitých vlastních autorských textů stačí vzít cizí výtvor, hodit si ho na zeď a čekat na “lajky” a “komenty”.

A tak jsme tu na blogovacích systémech zbyli zase jen my, grafomanští mohykáni, kterým nestačí jen sdílet s cizími lidmi vytvořené texty, ale sami světu předáváme své názory, postřehy, které rozepíšeme do celých článků, třeba jen proto, že se nespokojíme s krátkým dvouřádkovým výštěkem. Ano, blogovací prostředí se očistilo od těch, kteří chtěli být jen IN v době, kdy se prostě “blogovalo” o všem a všude, ale blogování pro ně bylo zbytečnou a namáhavou prací. Teď mají tito bývalí blogeři možná množství reakcí na facebookovém profilu na dvou řádkový status stejně veliký, jako měli dříve za dvou stránkový blogový příspěvek. A tak se ptám? Blogujeme – respektive – blogujete proto, aby někdo na vaše zápisky reagoval? Stojíte o to? Stojíte o zpětnou vazbu od čtenářstva? Chcete, aby vás za vaše texty pochválili nebo vám případně i nadávali? Trollujete (či trollíte) svými blogovými zápisky jiné tvory?

 

Já se přiznám k tomu, že já to vlastně dělám pro zpětnou vazbu a chci, aby se o mně a mém výtvoru vědělo. Mám v sobě sice od mládí tvůrčí přetlak, který se u mě projevoval již od dětství tím, že jsem psal a tvořil poezii i povídky, později recenze, vlastní počítačové programy a mnohá další svá díla, ale dokud mi to leželo někde na disku či ve stolní zásuvce nebylo to ono. Počítačové technologie mi (jako mnoha jiným lidem) umožnily své výtvory nabídnout okolí, podělit se a diskutovat o mých názorech s jinými. Až možnost publikovat svá sepsaná slova dávala oné tvořivosti další přidanou hodnotu. Ale dokud se tato přidaná hodnota neprojevuje reakcí okolí, je to stejné, jakoby článek ležel u mě v šuplíku nebo na HDD nepublikován.

 

A proto si dovolím na závěr takovou moji malou osobní myšlenku, že blogování na nějakém hojně navštěvovaném blogovacím systému jako je například Idnes.cz, je dnes pro člověka toužícím po reakcích okolí efektivnější, než postování statusu na sociální síti, které samozřejmě také využívám. Pokud ovšem nemáte tisíce přátel třeba na Facebooku, reakce jsou mizivé a většinou ani nejsou. Maximálně v podobě pár lajků nebo jedno řádkových komentů. Ale tady na Idnesu, ať vydám sebevětší blbost, hned tam během pár chvil je několik set přečtení, občas i nějaký koment a i ta karma jede nahoru. A navíc jej můžu nasdílet i na té zmíněné sociální síti…

Návštěva jihlavské Laser Game Arény

Abych dělal i něco jiného, než vysedával u PC nebo v hospodě a učinil tak něco pro své zdraví, inicioval jsem nedávno mezi přáteli výlet do jihlavské Laser Game Areny. Souhlasili. A my jej včera realizovali. Můj poznatek: Kdyby přišla válka, tak nepřežiju.

V jihlavské Laser Game aréně jsem byl již po druhé v životě. Letos z jara se mi také hráčsky nedařilo a umístil jsem se mezi posledními. Tehdy jsem to ale přičítal začínající angíně, druhý den jsem s ní totiž ulehl a 14 dní se nezvedl z postele.Včera jsem ovšem žádnou nemocí netrpěl a rozstříleli mě na hadry jako bych byl invalida. Hráli jsme dvě hry. První mač jsem skončil dokonce v záporných číslech, umístěn na krásném šestém místě ze sedmi. V druhé hře sem se sice zlepšil na počet zásahů a bodů, ale moji soupeři také a já skončil na čestné poslední pozici.

Nejsem a nikdy jsem nebyl militaristicky založený. Pacifistický postoj ve mně je ukotven snad již od dětství. Armádu, válku a zbraně nesnáším. Z vojenské zelené dostávám osypky. A do Laser Game Arény nejezdím kvůli lásce ke zbraním či válce, nýbrž kvůli možnosti se vyblbnout a trošku sám se sebou zahýbat. Na druhou stranu, umisťovat se takto nedobře není pro mě dobrá vizitka, ale to není ten hlavní problém.

Až přijde nějaká válka, mojí jedinou naději je zdrhnout někam hodně daleko, protože se zbraní bych stejně neměl šanci na přežití. A za tento poznatek musím návštěvě jihlavské LGA poděkovat. Je dobré vědět, kde máme své hranice…

Stránky Laser Game Arény v Jihlavě:
http://lasergamejihlava.cz/

Facebookový profil mojí antimilitaristické a pacifistické skupiny na Facebooku:
https://www.facebook.com/pages/Stop-odvod%C5%AFm-povinn%C3%A9-z%C3%A1kladn%C3%AD-vojensk%C3%A9-slu%C5%BEb%C4%9B-a-v%C3%A1lce-NO-MILITARY/165829440162726

Schválnosti počasí

Je sice super, že je konečně hezky, ale já se z toho počasí raduji jen na půl. Nejvíce se totiž vždycky těším na víkend, kdy vyjíždím, nekoliduje-li mi to s něčím jiným, prodávat se svým stánkem na trhy, poutě či jiné podobné akce do blízkého i širokého okolí. Ale všichni víme, jak bylo o předešlém víkendu, že?

Ano, celý týden sice hlásili, že o víkendu nebude hezky. Ale vzhledem k tomu, že meteorologům se nedá věřit, jsem tajně doufal, že se spletli i tentokrát. Ovšem jako na potvoru se trefili. Chcalo jako z konve a já byl doma. Což mě nebaví možná ještě více, než “nestánkaře”…Bylo to však prozíravé, protože bych stejně vydělal kulový a ještě teď bych se sušil někde v koutě. Ve městě Žďár nad Sázavou, nedaleko mého bydliště se konala o víkendu tradiční žďárská pouť, jedna z největších v naší malinkaté republice. Jel jsem se tam podívat. A vida, i tam pršelo. Moji známí prodejci i kolotočáři nebyli z tohoto faktu nijak nadšeni. Vždyť, kdo by také byl? Lidí, respektive – návštěvníků pouti, se na place procházelo výrazně méně, než když se počasí vyvede. Kolotoče s mokrými sedačkami zely prázdnotou, zatímco provozovatelé lidově technické zábavy a stánkaři pokuřovali a čekali alespoň na nějaký závan kšeftování. Prožil jsem “na place” od dětství podobných nešvárů počasí řádně mnoho, tak jsem chápal jejich pocity. A mrzelo mě, že ani já se tento víkend nevydám do světa, …

O to více mě vlastně štve to, jak se počasí vysmívá mému pouťáckému lidu. Vždyť, jak si má člověk vyložit fakt, že v neděli večer se začne po promáčeném víkendu dělat hezky? Je to schválnost od přírody? Nebo Murphyho zákon v praxi? Nebo jen blbá náhoda pramenící z toho, že když se něco podělat má, tak se tak i stane? Dnes je nádherně a má to vydržet i do pátku. Na víkend už hlásí bouřky. Tak jak to dopadne?

Restart

Začátkem roku jsem měl docela slušně nakročeno k tomu žít zdravěji a možná i plnohodnotněji. Můj předposlední článek zde na Idnesu se jmenoval 20 dní bez cigaret a já se v něm radoval, že 20 dní nekouřím. Jenže to se psal leden a od tý doby už to dávno není pravda. Jsem v tomto směru celkem ho**do – když mi není úplně nejlíp, chci žít zdravě a zpytuji svědomí, ale jakmile se “spravím” jedu znovu na plný koule. Dnes se mi dokonce povedlo přijít v osm ráno z hospody a věřte, že jsem nejenom dost kouřil, ale i pil. A jak jistě chápete, můj dnešek nebyl zrovna nejšťastnější a energií jsem taky neoplýval.

A jelikož plánů, cílů i práce mám před sebou dost a moje ambice rozhodně chtějí jít dál než do místní putiky, potřebuji k tomu celkem dost zmíněné energie. Bez energie se vpřed jít nedá a já chci jít vpřed. Potíž je však v tom, že můj životní styl vylučuje, abych se cítil plný sil k oné cestě za lepšími zítřky – k onomu plnému a kreativnímu způsobu života, protože jakmile nějaké takové síly mám, věnuji je bujarým oslavím svého bytí v některém z našich místních nočních podniků.A nejen to. Nesportuju, žeru, dlouho spím, nemám řád. Jsem skoro reklama na to, jak nežít správně. Nejhorší je, že vím, co je pro mě dobré, dokonce jsem si vyzkoušel žít po nějaký čas “tak jak se má” a po nějaké době jsem se pak opravdu cítil skvěle, měl jsem tu zmiňovanou energii, v pohodě jsem vstával, dostavoval se u mě jakýsi pocit radosti z toho, že jsem to dokázal. A pak jsem to zase vzdal a probudil v sobě hospodskýho draka.A tak jsem zase na začátku – zase chci žít líp a zase chci přestat kouřit,… přemýšlím o tom pořád, ale musím se do toho pustit a to nejlépe hned. Ano, chce to další restart. Třeba se to konečně povede. Jen mě děsí ten počet mých podobných pokusů…

A co vy? Míváte to taky? Přemýšlíte někdy o tom, že máte dost špatný životní styl a že jej změníte? A jak se vám to daří? A míváte někdy výčitky z toho, že to nezvládáte? Jestli se vám chce, dejte vědět do diskuse, jak jste na tom… a držte mi palce 🙂