Pamatujete si časy, kdy měl blog skoro každý? Kdy každá třináctiletá slečna či vesnický jouda psali své postřehy ze života na svém blogu. Udělali pár zápisků a skončili, protože se jim nedostávalo zpětné vazby v podobě dostatečné odezvy čtenářů, případně odezva nebyla tak kladná, jak si představovali? Tak ta doba je zřejmě dávno pryč. Většina méně kreativních lidí toužících po internetové interakci s okolím přesedlala jen na sociální sítě, kde místo vytváření složitých vlastních autorských textů stačí vzít cizí výtvor, hodit si ho na zeď a čekat na “lajky” a “komenty”.
Já se přiznám k tomu, že já to vlastně dělám pro zpětnou vazbu a chci, aby se o mně a mém výtvoru vědělo. Mám v sobě sice od mládí tvůrčí přetlak, který se u mě projevoval již od dětství tím, že jsem psal a tvořil poezii i povídky, později recenze, vlastní počítačové programy a mnohá další svá díla, ale dokud mi to leželo někde na disku či ve stolní zásuvce nebylo to ono. Počítačové technologie mi (jako mnoha jiným lidem) umožnily své výtvory nabídnout okolí, podělit se a diskutovat o mých názorech s jinými. Až možnost publikovat svá sepsaná slova dávala oné tvořivosti další přidanou hodnotu. Ale dokud se tato přidaná hodnota neprojevuje reakcí okolí, je to stejné, jakoby článek ležel u mě v šuplíku nebo na HDD nepublikován.
A proto si dovolím na závěr takovou moji malou osobní myšlenku, že blogování na nějakém hojně navštěvovaném blogovacím systému jako je například Idnes.cz, je dnes pro člověka toužícím po reakcích okolí efektivnější, než postování statusu na sociální síti, které samozřejmě také využívám. Pokud ovšem nemáte tisíce přátel třeba na Facebooku, reakce jsou mizivé a většinou ani nejsou. Maximálně v podobě pár lajků nebo jedno řádkových komentů. Ale tady na Idnesu, ať vydám sebevětší blbost, hned tam během pár chvil je několik set přečtení, občas i nějaký koment a i ta karma jede nahoru. A navíc jej můžu nasdílet i na té zmíněné sociální síti…