Tento jistě šikovný autor se narodil v roce 1937 a svou první knihu vydal až v roce 1988. Vyšla v prestižním nakladatelství Random House v New Yorku a jmenovala se „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“ (All i Really Need to Know I Learned in Kindergarten).

Drobné příběhy, úvahy, povídky, zamyšlení a filozofické postřehy z každodenního života si střádal léta do šuplíku.

Nikdy by snad žádná jeho kniha nevyšla, kdyby se redaktorce z Random House nedostal do rukou leták s textem, který je na začátku jeho prvotiny. Ona redaktorka Fulghuma vybídla k sestavení celé knihy, učinil tak a stal se rázem slavným…

Jeho povídky nejsou jen obyčejné příběhy, často po krátkém vylíčení toho, co se stalo, začne autor onu věc podrobně rozebírat a přidávat k ní své vlastní filozofické úvahy. Řekl bych, že Robert Fulghum je spíše než spisovatelem filozofem a proč také ne, vždyť i Sokrates tvrdil, že filozofem může být každý, vždyť stačí jen trošku přemýšlet…

Kniha „Už hořela, když jsem si do ní lehal“ je plná příběhů, které člověka nutí přemýšlet spolu s autorem a snad proto si myslím, že mi kniha dala mnohem více, než kdybych si přečetl například dílo některého z antických filozofů, ač si nemyslím, že by jejich díla byla méně hodnotná, ba právě naopak.

Nejvíce mě zaujaly příběhy:

John Pierpont zemřel

 V době kdy žil, byl John Pierpont neúspěšný člověk. Na co sáhl, to se mu nepovedlo a že toho zkoušel hodně. Byl právníkem, učitelem, obchodníkem, pastorem i politikem. Od jeho smrti uplynulo více než sto let, hodnoty se změnily a tak lze dnes říci, že neúspěšný nebyl. I výčet povolání na jeho náhrobku to potvrzuje a navíc složil hit, který zná téměř celý svět. John Pierpont napsal „Rolničky“.

Jestli jste

 Podrobně popsaný autorův údiv nad nepochopitelnou nadmírou lásky lidí ke psům. Nad tím, kolik peněz je za ně vynaloženo.

 Uvádí, že Američané za psy utratí asi sedm miliard dolarů za rok, že devadesát procent psů v USA žije lépe než ¾ lidstva a že většina „hafanů“ se má a jí lépe než 23 % dětí v téže zemi.

Jsou to údaje, které nás nutí tak trochu souhlasit s tím, že nadměrná lidská láska ke psům je více než podivná.

Seď klidně

 Rosa Parksová jednoho běžného dne roku 1955 cestovala z práce domů. Byla unavená a tak usedla na volné místo. Autobus se zaplnil. Lidé na ni začali křičet, ať se zvedne a uvolní místo ostatním.

 Neučinila tak a byla zavolána policie, zavřeli ji. Proč se nezvedla proč to po ní vlastně chtěli?

Jen kvůli odlišné barvě pleti a ona nechtěla být dále „negrem“, který si nechá šlapat po své lidské důstojnosti.

 Svůj malý boj ale vyhrála a tak se opět po čase hodnoty i konvence společnosti otočily a ulice, v níž ji kdysi policisté vytáhli z autobusu, se dnes jmenuje po ní.