Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Jak jsem se k někomu ošklivě zachoval
„Půjčil by si mi to CéDéčko s těma Olympicama,” zeptal se mě jednoho dne můj spolužák, když se dozvěděl, že jsem si pořídil nový hudební nosič. Snad proto, že jsem dobrák od kosti, souhlasil jsem a další den už jsem mu nesl kompakt do školy. „Dík” pravil a dal moje cédéčko do aktovky. Dalšího dne mě hned ve škole řekl, že jsem mu dal jen prázdný obal, že v tom žádné cédéčko nebylo. Toto tvrzení jsem odmítl. Prohlédl jsem dvakrát celý byt od shora až dolů, ale Olympicy jsem prostě nikde nenašel. Vím, že se o tomto člověku říkalo, že krade, tak jsem ho obvinil: „Ty sketo, tys mi ten kompakt šlohl.” On se ihned ohradil tím, že včera také všechno prohledal a nic nenašel. Těsně před hodinou za mnou přišel, že nemá úkol a že ho potřebuje opsat. Nedal jsem mu ho, byl jsem na něj naštvaný. Toho dne za to dostal pětku. Ale co, zasloužil si to, šlohl mi cédo, řekl jsem si. Jenomže pak jsem našel pohřešované cédéčko v počítači. Zapomněl jsem ho vyndat. Měl jsem z toho blbej pocit. Onomu člověku jsem se omluvil, ale od té doby už jsme moc velcí kamarádi nebyli. Ani se nedivím. Byla to moje blbost.. Tak co. I to se někdy stane.