Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Tak a máme tu zase nefalšovaný tvrdý středoevropský podzim. Takový ten “skoro přelom” mezi králem barev, podzimem, a paní zimou. Venku fouká už poměrně silný větřík a někdy už padá dokonce mokrý sníh, který se při dopadu na zem proměňuje opět v kapky deště. Z komínů baráků i z komínu nedaleké hospody se kouří, kytky už jsou zvadlé, stromy opadaný. Jen občas vystoupne mžouravé slunce a trošku vysuší všude přítomné bahno a v těch chvílích je můj čas. Protože já mám podzim rád. Dokonce raději než zimu, která se mi líbí tak do Silvestra a pak už jí nemohu ani vidět.
Zatímco všichni ostatní trpí na podzim depresemi, mně se podzim docela zamlouvá. A tak se občas seberu a sám, aby mě nikdo neotravoval, se vydávám do přírody s walkmanem na uších. Pustím si nějaké ty nostalgické balady, něco metalového nebo rockového od Olympicu, Scorpionů, Black Sabathu a ploužím se cestičkami kolem rybníků, kde už dávno přestali posedávat rybáři, protože by se v tom chladnu zřejmě velmi rychle nachladli, a rochním si v tom zajímavém nepopsatelném světě, který uvadá proto, aby mohl na jaře zase ožít.
Všude kolem je nádherně, nikde nikdo a obzor je tak krásně barevný, všechno jiné než v létě. A ten pocit, že člověk pak zaleze zpět někam do tepla, tak ten mě vždycky dokáže dojmout téměř k slzám. A proto chci říct jen: “Podzim je krásnej!” i když pravda někdy může působit na první pohled trochu smutně.