Tenhle rok nezačal úplně šťastně. V hospodách večer nikdo, až na výjimky, není. Na ulicích přes den je také polozprázdno. Byl jsem minulý týden na obědě v jedné místní restauraci a neseděl tam nikdo, přičemž jindy tam sedí vždy alespoň pár dělníků. Lidi necestují a ven z baráku prostě nechodí – až na pár šílenců, co milují zimní sporty a prohání se na běžkách.
Už je skoro 24. ledna a já se nemůžu nějak nahodit do toho nového roku a jak to tak vypadá, asi ani nikdo jiný, protože kšefty se nehýbou (jako ostatně každý rok touto dobou) a podle slov mých kamarádů a známých podnikajících , mají to většinou podobně.
Tma je brzo. Venku kvanta zmrzlých sraček, takže jak jsem se tu před časem radoval ze sněhu a zakládal facebookovou skupinu na sdílení sněhuláků – nezbývá mi než tu radost vzít zpět a zvolat: “Zimo, táhni už do píče!”
Ahoj Davide,Můžu taky báseň?
Báseň železničněpohádková mírně radostná
Jednou ráno za svítání
prvním vlakem jedu
koho vezu Dámy Páni
kouzelnýho dědu
Na čepici půlměsíce
a na botách přezky
jízdenku měl do Lužnice
tváře se mu leskly
Dobré ráno povídá mi
když tu slyším tiše
jak mu s toho jeho pláště
hlady kručí v břiše
Tak jsem mu dal
vše co jsem měl
jednu suchou housku
dědeček ji jedním zubem posnídal po kousku
Když vystupoval poděkoval
za tu trochu jídla
hochu milý za odměnu
narostou ti křídla
Až narostou tak dechovkama
dám si píseň zahrát
na podzim pak s vlaštovkama
posadím se na drát
Představím se,pokecáme
o dalekých krajích
až se všichni spočítáme
odletíme na Jih.
Jarní vyznání
Zapletl jsem ti do dlaní
kytičku jarních květů
dříve než přijde svítání
řeknu celému světu
že
zapletl jsem ti do vlásků
kouzelné pírko ptačí
mé srdce k tobě pro lásku
rychlými kroky kráčí
já
vím že se to nedělá
až jednou přijdu do nebe
kdykoli potkám anděla
vždycky si vzpomenu na tebe.