Archiv pro měsíc: Leden 2014

Dědictví aneb Jak Helena ke štěstí přišla

Knihy C.D.Payna si získali moji oblibu v dobách mého dospívání. Tehdy mezi mladými kolovaly první díly jeho dnes již kultovní série Mládí v hajzlu a neminuly ani moje já. Od té doby si rád přečtu i další příběhy tohoto jistě zajímavého autora, který, ač není zrovna nejmladší, umí se nejen vcítit do role vzdorujícího pubescenta (viz Mládí v hajzlu), ale jak dokládá v mnou právě dočtené knize i do života matky tří téměř dospělých dětí a manželky, která se snaží dostat z okovů nefungujícího manželství.

 

 

 

Chřipka je sice nepříjemně věrná přítelkyně, ale mně jednou za čas umožňuje přečíst si knihy, na které bych jinak neměl čas a to i přestože jsem se rozhodl věnovat čtení více chvil svého života nežli dříve tím, že ukrojím z doby, kterou jinak trávím trénováním svých jater v hospodském prostředí.

 

U knihy Dědictví je tomu nejinak. Aktuálně ležím s chřipkou v posteli a tak přelouskávám jednu knihu za druhou. Tento knižní titul jsem si dovezl jako jeden z úlovků loňského knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě a nutno říci, že jsem jím byl mile překvapen.

 

Kniha totiž nejen obsahuje můj oblíbený Paynovský humor, ale mám takový pocit, že je ho v této publikaci přesně tak akorát, aby to bylo únosné a tudíž byl děj, ač s lehkou nadsázkou, uvěřitelný a přirozený. Zároveň je ale protkán tajuplným příběhem, v němž hlavní hrdinka hledá svoje rodové kořeny a pravdu o spojení jejích předků s autorkou jí oblíbených románů.

 

V knize Dědictví, jak jsem již výše uvedl, se seznámíte s deníkem ženy v domácnosti jménem Helena, žijící poměrné fádní a průměrný život americké ženy setrvávající v manželství se suchým právníkem, který sex vyměnil za golf. Helena je zároveň matkou tří poměrně nesnesitelných polodospělých a dospělých potomků. Jednoho dne ale zdědí dům po zesnulé tetičce a to jí změní zásadně život.

 

Když se tuto nemovitost totiž rozhodne připravit a zvelebit pro případný prodej získá možnost jak utéci z okovů otroka domácnosti. A tak během těchto zvelebovacích prací tráví čas především čtením teenagerovských románů svého mládí od své oblíbené autorky a užíváním si nově nabitého volna, což ji kompletně promění život, umožní ji seznámit se s novými i starými muži jejího života a následně tak dospět k rozvodovému řízení a realizování nového vztahu. Celým příběhem se pak prolíná jakýsi téměř detektivní příběh, v němž Helena zjistí jistou spojitost své rodiny a zděděného domu s tajnůstkářským životem autorky zmíněných románů a snaží se dopátrat pomocí svého nového přítele a dalších osob, jak to vlastně všechno bylo. Tento fakt tak dělá z knihy velmi čtivou publikaci, která dle mého patří k těm lepším věcem, které C.D.Payne napsal.

 

PS:

Nebavily mě jeho Americké krásky…

 

 

Profil knihy:

http://www.databazeknih.cz/knihy/dedictvi-aneb-jak-helena-ke-stesti-prisla-149764

 

Rockmag.cz – končíme s bleskovkami

Lidé, kteří mě znají, vědí, že provozuji řadu internetových portálů a webů. Jedním z nich je od roku 2005 také hudební portál, který byl v roce 2006 rozšířen o hudební magazín a nese název “Rockmag.cz”. Podoba magazínu prošla na začátku roku zjednodušením, pokusím se nyní vysvětlit proč.

Práce na takovém webu je pro mě jako šéfredaktora rutinní záležitost. A každá rutina přestane po čase bavit. Přestane tedy bavit i práce na hudebním magazínu, pokud klesá zpětná vazba. Tedy odezva návštěvníků, chcete-li – čtenářů. Je sice hezké, že si na Toplistu přečtete, že na vaše stránky přišlo za určité období určité množství lidí, ale pokud nikdo nepřidává komentáře pod napsané články nebo vám nechodí reakce na e-mail či přes některý z kanálů sociálních sítí, přestane vás takováto strojová práce bavit, protože vám chybí kontakt s lidmi.Počet komentářů a reakcí lidí na Rockmag.cz začal ubývat cca někdy v roce 2009, lidé přesunuli svoje aktivity na FB, články četlo méně lidí. Bandzone.cz lidi lákal na možnost si hudbu pouštět, my na to si o ní číst. Je jasné, že jsme s těmito kartami museli jít nutně dolů a oproti konkurenci prohrávat, ale od jisté doby nám chybí programátor, takže jsme se technologicky dále nerozvíjeli. Naše chyba, ale nechtěli jsme jít cestou Bandzone.czDokud ale Rockmag.cz pomocí reklamy generoval určité množství peněz, byl jsem ochoten věnovat čas práci na webu i přes neveliké reakce čtenářské obce. A nutno říci, že čas strávený pracemi na webu Rockmag.cz nebyl ani tak adekvátně zaplacen.

Hodně času taky zabralo vydávání tiskových zpráv. Kapely i pořadatelé nám posílali tiskové zprávy v různých formátech a já je musel vzít, otagovat a nahodit do systému k vydání a to včetně úpravy fotek, z čehož jsme neměli nic. Měsíčně to bylo až 240 článků. Často se nám bohužel stalo, že když jsme potom například po pořadateli žádali akreditaci pro redaktory za to, že jim takovéto tiskové zprávy vydáváme, vysmáli se nám.

Vzhledem k tomu, že počet inzerentů na webu Rockmag.cz se po krizi roku 2008 propadl a reklamám za klik na FB, Google Adwords a dalších systémech se těžko konkuruje, rozhodl jsem se snížit množství práce na projektu a tedy změnit koncepci tak, aby se mi práce na webu alespoň částečně zaplatily. Již léta totiž není pro mě, jak z výše uvedených důvodů vyplývá, Rockmag.cz tak velkým koníčkem, abych na něm téměř zadarmo trávil veškeré večery. Hlavní bodem změny je tedy v magazínu na Rockmag.cz přestat vydávat tiskové zprávy zdarma – u nás byly takové tiskové zprávy prezentované jako bleskovky.

Aktuálně se tedy budeme zabývat pouze vydáváním vlastních původních článků, tiskové zprávy lze vydávat jen ojediněle. Například pokud se chystáme napsat reportáž z nějaké akce, můžeme vydat tiskovou zprávu o akci výměnou za poskytnutí akreditace.

Pro mě je to aktuálně obrovská úleva, protože věnuji Rockmagu tolik času, kolik mu věnovat chci, nevydávám ničí předem napsanou sebepropagaci a čas mohu věnovat jiným aktivitám. A hlavně Rockmag.cz pořád jede. Nemusím se trápit tím, že nestíháme vydat něčí tiskovou zprávu. A tak mě Rockmag.cz a práce na něm zase tak nějak baví 🙂 což v poslední době nebylo tak úplně zvykem. Někdy se opravdu člověk musí rozhodnout na co vy***t, aby se mohl posunout dále.

Stránky hudebního portálu:

http://www.rockmag.cz

Ivan Ringel: Můj život s tygry

Ivan Ringel je jedním z předních českých chovatelů a drezérů exotických zvířat a divokých šelem, který od konce šedesátých let se svými čtyřnohými svěřenci udivoval diváky nejen v ČR a SR, ale také v mnoha zemích Evropy. V současné době se věnuje především provozování rodiného zookoutku Ringelland. O svém celoživotním působení mezi zvířaty a lásce k nim i o cestách po světě nyní vznikla krásná kniha doplněná řadou fotografií.

Dnes přes noc jsem nespal. O půlnoci jsem totiž začal číst tuto publikaci a do rána ji celou přelouskal. Jak tedy patrno, četla se mi dobře.

Jě to pěkná životopisná kniha. Ivan Ringel v ní popisuje, jak šel za svým snem stát se drezérem divokých šelem. Což, jak jistě uznáte, není zrovna standartní přání mladého kluka. O to těžší je jeho realizace, ale postupnými krůčky a tvrdou píli se ke splnění svého snu dopracoval.

Ivan Ringel se svoji rodinou pracoval v českých zoologických zahradách i cirkusových manéžích v zemích bývalého Československa a dalších státech, tehdy především bývalého východního bloku.

V knize je popisováno téměř detailně, jak vznikaly jednotlivé drezůry. Často i smíšené – například lvy, tygři, jaguár či levhart. Nebo drezůra tygrů s hrochem. Drezůry vznikaly postupným učením bez bití, využitím přirozenosti a hravosti zvířat. Ivan Ringel dokonce bič nahradil jen taktovkou. Kniha tak vyvrací tvrzení českých rádoby ochránců přírody o tom, že drezůry nutně musí vznikat pod nátlakem a ubližováním němým tvorům. Opak je pravdou, láska a hraní se zvířaty je správná cesta.

Kniha vyšla v nakladatelství Městké knihy s.r.o.

ISBN: 978-80-86699-74-5

K objednání je kniha například zde:
http:///www.mestskeknihy.cz
http://www.srovname.cz/ivan-ringel-muj-zivot-s-tygry/srovnani-cen/k.2693754

Stránky zookoutku Ringelland:
http://www.ringelland.cz