Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Neoblíbený člověk
Když jsem býval malý, potkával jsem na ulici téměř každé ráno cestou do školy podivného chlápka s typicky nesympatickým pohledem. Ten pohled už předem varoval před tím, aby onoho nesympaťáka někdo kontaktoval. Býl to už starší prošedivělý pán s očima kriminálníka v ošoupaném huberťáku. Byl menšího tělesného vzrůstu, trošku shrbený a malátně se pohybující po chodníku ze strany na stranu. Občas si pro sebe něco mumlal, jindy nadával nesouvislými větami kolemjdoucím. Byl to přesně ten typ člověka, co utkví v paměti lidí pro své podivínství a co se o něm šíří historky mezi všude přítomnými žvanily a drbači.
Možná by ho svět litoval, kdyby o to stál a hlavně kdyby za to stál. Patřil mezi neoblíbené vyvrhele, kteří si svůj osud zaslouží a kterým se ani odpustit nedá i když by si lidé měli umět odpouštět. Jenže on se k lidem, které kdysi potkával cestou nahoru choval jako bestie a oni mu to prostě jen při jeho cestě dolů vrátili. Býval to prý chlápek, před kterým se každý třásl a který vždycky dokázal co chtěl. Měl vlivné, správné známé a plánovitě si vybudoval kariéru, která padla s bolševickou érou pro kterou žil a ve kterou, budiž ji země těžká, snad i věřil. No a teď bloudí světem sám, nemá přátelé a kvílí nad malou penzí, když čeká na konec svého života. Když za oknem prší, sedí za ním a nostalgicky vzpomíná na časy hojnosti, kdy se ho každý bál a kdy býval “přesmrtvolochodič”, který vždy věděl za jaký provázek má zatáhnout, aby z dané situace vytěžil maximum.
Jenže všechno jednou končí a on zanevřel na svět, možná si sám připadal jako “zrůda”, možná se litoval a snad by žil jinak, dostat ještě jednou šanci žít, ale to bohužel není možné a co člověk jednou udělá není možné zpětně vymazat. I myšlenky lze zpronevěřit, tak se nelze divit lidským činům.
A pak jednoho dne zmizel z naší ulice a už jsem ho nikdy neviděl. Nikdo neplakal, nikdo se nesmál, všem to bylo jedno. I tak smutný někdy může být osud člověka.