Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Nepokoj

Zdá se mi, že jsou všichni plní optimismu a tak jsem se rozhodl napsat Honzův depresivní myšlenkový pochod..
Doufám, že si to nikdo nepřehodnotí a neřekne si, že jsem to psal podle svých zážitků – i když některé shody s mými pocity tam jsou, jako v každém mém článku, recenzi, povídce nebo programu.
Popravdě řečeno, to přemýšlení o tom, proč se lidi chovají divně a myslí si, že se chovají normálně a proč jdou hlavou proti zdi a nikoliv s tím co cítí na srdci, ve svých duších a nebo ve své hlavě, mě provází pořád. Tak mi to prosím nemějte za zlé a berte mojí povídku jako jakýsi nepovedený slepenec mých i převzatých myšlenek, jako paskvil mého spisovatelského umění a jako paskvil který má něco do sebe.
Tahle povídka se jmenuje NEPOKOJ a doufám, že se Vám bude líbit, přestože není (nebo nemá být) veselá. Snažil jsem se ji psát tak, aby byla trochu bláznivá, trochu divná a při tom všem také trochu filozofická.

Nepokoj

Jmenuji se Jan a toto je můj příběh červnového zhroucení logického myšlení z roku 1996. Byl asi květen nebo červen. Začal jsem cítit jakýsi duševní nepokoj. Byl jsem přepracovaný, zamilovaný, zblblý, přeučený a přitom všem se mi chtělo udělat něco velkého, jenže nebyl čas. Tyhle pocity má občas každý člověk z dnešního, někdy krásného a někdy hnusného světa. Někdo tomu říká deprese, někdo si v tom libuje a některé šťastlivce to snad vůbec nepotká. A já jsem bohužel nepatřil ani mezi jednu z těchto skupin..
Škola je hrozná věc a ta střední někdy ještě víc. Ale to určitě znáte všichni. Kdysi jsem byl zarputilý (ale skoro nemluvící) optimista. Všechno mi šlo, všechno jsem měl, byl jsem bezproblémů. A když jsem se nudil? Zašel jsem se spolužáky a kamarády do klubu. Ale teď? Byl jsem plný pesimismu z toho všeho, co se dělo kolem mě. Nechala mě být má holka, jeden kámoš skončil na drogách, druhý má doma nějaké problémy (a zdá se, že jeho duševní nepokoj, začal překračovat i hodnoty, které do té doby uznával..) Škola, která mi doteď šla sama od sebe, na mě začala jen tak zničeho nic bezdůvodně útočit. Jsem oběť moderní doby. Nestíhal jsem tempo všeho, co se dělo kolem mě, vrávoral jsem za jedoucím vlakem. Začal jsem nad vším hodně filozofovat, nad vším jsem přemýšlel, aniž bych věděl proč nad tím přemýšlím. Před koncem školního roku, už jsem byl úplně zkleslý. Při vyučování jsem usínal a večer jsem nemohl spát. Všichni kamarádi to věděli, všichni se ptali proč ? Řekl bych jim to, kdybych věděl proč. Jednoho dne mi jedna z mnoha mých super kamarádek nabídla zajímavou věc. Ať se jí, pokud chci, svěřím se vším. Že mi to prej pomůže, člověk prý v sobě nemá držet negativní věci. Ale mě už se ani mluvit nechtělo. Nikdy jsem moc nemluvil, tak proč bych měl mluvit teď ??? Cítil jsem, že se se mnou děje něco divného a že tomu nedokážu zabránit. Marně jsem čekal na pomoc okolí, vždyť i ono bylo pod tlakem rychle jdoucí společnosti. Přes víkend jsem nevylezl z postele. Poslouchal jsem bigbít, protože bigbít mě vždy držel nad vodou. Myslel jsem na to, proč se to všechno kolem mě tak rychle valí a proč mám ze všeho divnej pocit ??? Zdálo se mi, že se všichni přestali smát. Jakoby bych byl blázen, že jdu a že se směju. A tak jsem se změnil, přestal jsem se smát. Jenže okolí se začalo smát tomu, že jsem smutný. Měl jsem proto špatný pocit z toho, že nejsem dost flexibilní. A že se nedokážu rychle přizpůsobit v danném časovém horizontu. Jenže tak to bývá, vy se přizpůsobíte a všichni se změní. Budu zase vysmátej, jako předtím. Ať si všichni říkaj, že jsem divnej – Mají pravdu, jsem blázen. Jenže jsem na to opravdu hrdej, vždyť kdo má dnes šanci a vůbec i to štěstí být veselým bláznem ??? Navíc je to lepší, než být vychytralým blbečkem a smutným intelektuálem. Nesnáším lidskou přetvářku, jak se na mě všichni dívaj divně, jen proto že se chci vymykat běžnostem nebo se jim vymykám. Všichni mě proto pomlouvají a ve skrytu duše mi závidí, protože to nikdy nedokážou a budou pořád jen průměr a béčka. Skoro nikdo si nedokáže udělat srandu ze sebe, všichni si jí dělají jen z někoho jiného a když na ně dojde, tak se cítí ukřivdění. Když něco ztrácíte, také něco získáváte a naopak, když se vydáte snadnou cestou nic nedokážete. Když jdete cestou velkého odporu, něco dokázat můžete. A jak se zpívá v jedné písni, kdo se bojí vodou jít, ten podle tónů faraónů musí žít. Takže se mějte vy, kteří se nechcete vymykat a radši půjdete kolem potoka, než aby jste ho překročili. Ztratil jsem holku, co jsem tím získal a co jsem ztratil? Je to pozitivní negativita? Nebo negativní pozitivita? Kámoš fetuje, ale aspoň mu chutná. Já nefetuju a jíst mi nechutná, protože jsem zamilovaný. Ale to přejde. Ono je to jedno, já ji mám rád, ona mě ne. Možná by to bylo horší naopak. Být v pozici milovaného, ale nemilujícího by mě postavilo do pozice ubližujícího a bezcitného. Takhle alespoň cítím. Všechno má svá pozitiva a negativa. Nic není ani černé ani bílé. Jednou jsi dole a jednou nahoře. Láska je krásná, ale svoboda a volnost také není k zahození, pokud máš kolem sebe kamarády. Je těžké brát svět tak, jaký je, protože jinak to nejde. A proč se nade mě povyšuješ ty, člověče? Že máš lepší vzdělání než já? No a co, člověk není více člověkem, tím že má vyšší vzdělání. Člověk ve škole pouze přebírá informace. Dobrá a užiteční věc se také může stát ve špatných rukou špatnou a nebezpečnou. Ale platí to i obráceně. A že jsem naštvaný a neustále proti něčemu protestuju a na něco nadávám? Jsem nespokojený s tím, co se kolem mě děje. Všechno nejde vyřešit inteligentně a někdy na to ani není čas. Nesnáším škatulkování lidí, ale při tom i já sám je škatulkuji. Dělám i to, co se mi nelíbí. Musím, jako každý člověk. Nesnáším pohled na mrtvá zvířata na jatkách a při tom sám jím maso. Nesnáším šprty, ale přitom se i já ve škole snažím. Nesnáším některé lidi, ale přesto je musím pozdravit a musím s nimi spolupracovat. Nesnáším pokrytce a doufám, že jím nejsem a nikdy nebudu. Forever in Memory. Navždy v paměti??? Na co mi to bude, ovšem není špatné, když si Vás lidi pamatují a Ví o vás. Jenže jsem línej přehodnotit své myšlenky. Jsem línej, ale aspoň něco dělám. Znám lenochy, kteří nic nedělají a vystačí si s tím. Je mnoho otázek, jejichž odpověď nikdy neuslyším. A jen z pomyšlení na to, se mi dělá špatně. Jaký je význam člověka? Co zmůže jeden člověk? Nic. Jeden člověk nedokáže změnit celý svět. Jeden udělá málo a všichni dohromady udělají něco. Ale co to bude? Zničíme sami život na Zemi nebo nás zničí srážka s vesmírem ???
Co je vlastně láska? A proč to někdy bolí a někdy ne? Je to tak a ne jinak ??? Rád bych to věděl, jenže vědecké řeči mě neuspokojují, i když jim věřím. Je ve mně nějaký logický rozpor, nebo nesrovnalost, ale proč to tak je, to nevím?
A pak přišel konec víkendu, v němž jsem přehodnocoval hodnoty, některé zanechával a jiné získával. A pak už to bylo zase všechno jen krásný, ani nevím proč. Ale jsem šťastnej že to je tak a ne jinak. Lets´go.

David Havlíček (dhm@centrum.cz)

PS:
Při psaní tohoto textu jsem poslouchal perfektní muziku Daniela Landy a skupiny Mňágy a Žďorp