Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

O čem psát?
O čem psát? Ležím ve svém pelechu se sešitem formátu A4 – do něhož občas napíšu, co mě zrovna leze hlavou a to, co mě napadá – kousky básniček, rýmy, poznámky nebo celé povídky. Prostě je to jen takovej neobyčejně obyčejný sešit s vytrhanými listy, plný škrtanců a myšlenek, který se mnou bydlí už alespoň dva roky. Poslední dobou ze mě však žádné velké texty nelezou a nebo pokud lezou, tak jim chybí nápad -> a tak si zoufám.
Přemýšlím, proč to nejde, tak jako dřív, sednout si a z fleku napsat tří stránkovou sladkobolnou úvahu o tom, jak bloudím podzimní přírodou plnou draků, zmrzlých rybářů u nedalekého rybníka, kouřících komínů chalup a nostalgických vzpomínek.
Inspirace té mám dost, třeba zrovna včera jsem sužován rýmou zdrhl z prodloužené tanečního kurzu o tři hodinky dříve. Nikdy se v sále lokomotivního depa, kde taneční máme netopilo tolik, jako zatopili včerejší den. Možná proto, že tam přišly mraky rodičů a zodpovědní vedoucí nechtěli mít průser. Ovšem to není důležité pro to, co chci vyprávět. Vzhledem k teplotě v sále se nelze divit, že po dvou hodinách tancování jsem byl celkem uštvaný. No a v tomto uříceným stavu jsem taneční opustil. Pochopitelně mi tedy byla venku ještě větší zima, než tam skutečně byla.
Jdu si klidně volným tempem na zastávku MHD, počkat si na autobus, který by mě odvezl do centra Jihlavy. Taneční se totiž jako na potvoru konají na samém okraji města a pro nás “přespolní” to není zrovna příliš pohodlné a jednoduché se sem dostat. No, a jak si tak jdu, najednou vidím, že mi jede autobus a nenamáhá se ani zastavit, skočil jsem proto před něj, aby zabrzdil. Učinil tak, já vlezl do otevírajících se dveří a z kapsy jsem vytáhl jízdenku. Jízdenka byla v dezolátním stavu, ale i přesto jsem jí strčil do “píchaček”. Avšak zpět jsem vytáhl pouze půlku, druhá zůstala v mašince. Rychle jsem se snažil opatřit si u někoho ze spolucestujících novou. Spolucestující ale nebyli z nejochotnějších, ba právě naopak, byli milí jak učitelka chemie. Nakonec jsem donucen okolnostmi zakoupil jízdenku s příplatkem u řidiče a protože se mi nechtělo jít na autobusák pěšky, rozhodl jsem se, že pojedu na náměstí a tam si počkám na trolejbus, který mě odveze k autobusáku. Jenže čekat jsem ani nemusel, přijel jsem na náměstí, vystoupil a jen tak, tak jsem doběhl můj vysněný trolejbus. A opět pro změnu jsem si s příplatkem zakoupil jízdenku u řidiče. V trolejbuse byla celkem nuda – pár důchodců a nějací mladí znudění stereotypem padesátitisícového krajského města. Naproti mně seděl jeden párek dvou lidiček – kluk a holka, mohlo jim být tak sedmnáct, tedy asi jako mně.
U řidiče hrála nějaká muzika, ale strašně potichu. A jak jsme se tak s trolejbusem prodírali listopadovou šedí tmavých večerních ulic, začali najednou v řidičově rádiu hrát nějakej ploužák, byl to pomaláč jak z nějakého filmu osmdesátých let. Řidičovi se ta písnička zřejmě zalíbila, protože hudbu osolil na plný koule přes celý trolejbus. A pak přišel zajímavý výjev. Ten kluk naproti objal vedle sedící holku a začali se tam líbat. Bylo to super. Fakt zajímavý pohled -> mimochodem docela jsem tomu klukovi tu holku záviděl, protože já měl v onu chvíli pouze strašnou rýmu, spocená záda a igelitku s botama do tanečních. Ale ještě víc než jsem jim to záviděl, jsem jim to láskyplné splanutí přál -> tak romantickej výjev jsem už dlouho nikde na svý oči neviděl, doopravdy to bylo pěkný.
Pak ale trolejbus zabočil a já onen večerní “koráb lásky” opustil a vlezl do malé haly autobusáku. Bylo tam opět jen několik lidiček, nikdo známý, jen pár bezdomovců, pro něž byla ta hala zrovna jediným domovem. Skoro všichni houmlesáci spali, nebo spánek předstírali a čekali na to, až je z haly vyhodí při jejím večerním uzavírání. Zaujal mě však jeden bezdomovec, který si četl knížku i přes nepříliš silné osvětlení. Zajímavý paradox. Byl zarostlý a nebylo mu vidět do tváře. U sebe měl nějaké ešusy a igelitku s oblečením. Kdoví, jaký je jeho životní příběh? Jenže jak se dají řešit tyhlety patologické jevy společnosti?
Na autobus jsem čekal asi hodinu. Naštěstí se během této doby objevili človíčci z intru, který se nachází ve městečku v němž bydlím a tak jsem autobusem nejel sám. S těmi “intráky” se znám, takže to byla pohodová jízda. No a tak bych asi tento příběh zakončil.
Whou, nevěděl jsem o čem psát a najednou jsem napsal skoro čtyři a půl tisíce znaků, no pohoda, tak ahoj, …