Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Plyšák
Když sedím a píšu úkoly, dívá se přitom na mě ze skříně starý plyšák. Jaký plyšák? Medvědí plyšák. Je to plyšák veterán, druhově bych ho zařadil mezi brtníky. Jak na té skříni sedí dlouho, to už nikdo neví. Možná že je tam stejně dlouho, jako ty staré hodiny tikající na zdi. Tik Tak. Čas běží a plyšák se nezávisle na čase vesele usmívá (jak se usmívá? možná blbě, ale to napsat nemůžu, protože píšu školní subjektivně zabarvený popis). Jeho úsměv je neměnný a plyšový k tomu. A jak vypadá? Staře. Zdá se, že hlady netrpí – jeho břicho tomu nenasvědčuje. A na jeho postavě je vidět, že se ničeho nelekne. Ten medvěd nemá jméno, alespoň ho neznám. A nikdy jsem se o jeho jméno nezajímal. Je to prostě medvěd, ale vytvořil sem si s ním citový vztah, protože se na sebe neustále díváme – je to můj kamarád.