Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Podzimní pohled a konstatování toho co vidím
Blíží se zima.. i když velmi pomalu, vždyť je teprv konec září. Je podzim, je sychravo. Je to však krásné, svět zdá se být tak smutně barevný, jako nebyl celý rok předtím. Ještě můžem chodit v klidu ven, bez toho, aby nám mrzly nohy a rampouchy se objevovaly na našich chodidlech. Je smutně, ale počasí dává kousek naděje, ještě zbývá alespoň kousek tepla z léta. Jak dlouho to krásně vesele smutné počasí potrvá, nevím, snad ještě celý říjen. V listopadu už to bude na nic, to už bude zima a navíc bude foukat opravdu silný a chladný vítr. Tady na vysočině se to jeví jinak, tady v těch kopcích je to jiné a krásnější než kdekoliv jinde, ale zima je tu dřív a pak tu zapadnem a vylezeme zase až příští rok na jaře.
Když odtáhnu žaluzie svého pokoje a podívám se skrz jeho čmouhy, vidím údolí a na sto metrů vzdálenou silnici, u ní několik, dnes již skoro kompletně opadaných a také většinou už podzimem promočených stromů kymácejících se větrem. Při tom pozorování poslouchám na třicet let starou českou bigbítovou klasiku – Petra Nováka, jeho staré, trošku pesimisticky smutné písničky o zvadlé lásce, jakoby se k podzimu hodily a tak ani nevnímám slova proudící z reproduktorů. Vidím potok tekoucí do nicoty v dáli, putující světem a čekající na to, až se bude moci vlít do říček a s nimi cestovat do řek a moří, do míst, které určitě v životě nenavštívím, třeba i proto, že je navštívit nechci. Za silnicí je statek, statek jiný než mnoho ostatních, skládající se z mnoha budov, které už vyhlížejí trošku schátrale, ale ještě stojí. Onen statek už něco pamatuje, má také svojí historii. Nejspíš kdysi patřil k místnímu zámku. Před takovými dvaceti lety, jak je patrno, potkal jednu jeho budovu požár a tak tam stojí neopravená a zničená doteď. Tak vypadá krutý zub času, je to jako piha na kráse, jinak obyčejné hospodářské budovy. V ostatních budovách tohoto statku má i dnes domov několik koní. Jednou odtud odváželi koně a protože se mu nechtělo nastpipit do připraveného náklaďáku, tak jim utekl a běhal tady po silnici. No a lidi běhali za ním. Takové rodeo tu je však málokdy.
Jinak je to klidný obzor, který vypadá ospale a ospalý také je. Když se kouknu trošku víc do prava je zde velký plácek (i když někdy se mohou zdát velké věci velmi malé), dnes je již posetý betonovou hmotou, která se na něj nalepila a nehodlá se ho pustit. Teď už slouží jako parkoviště, a však i v tuto chvíli na něm skoro nic nestojí, nepočítám-li jeden autobus. Není to tak dávno, stávali na něm cirkusy. Také tu stávají atrakce, přijíždějící na naší tradiční mrkvancovou pouť. Stojí tu, dokud je nepustí na náměstí, aby zde mohli několik dní zakotvit a rozdávat zábavu a potešení, aby mohli vytvořit na pár chvil zvláštní neopakovatelné prostředí, na které mají některé lidi veselé, usměvně zajímavé a někdy i smutné zážitky. Parkoviště se několikrát do roka zaplní mnoha auty, které sem dovezou lidi na koncerty a divadelní představení, konající se v místním sále zámku. Letos už tu však nic zajímavého nebude, nepočítám-li houslovou klasiku Jaroslava Svěceného a divadlo Járy Cimrmana.
Naproti parkovišti je staré kino, kino v němž jsem shlédl nejeden zajímavý film, včetně slavného a mrazivého Titanicu. Všechno, na co se podívám, vypadá v tom zamračeném počasí tak zvláštně, nostalgicky, sladkobolně a přitom tak živě. Není to jako v létě nebo v zimě. V létě, pokud si hodně nadsadím svůj názor, je vše moc suché a v zimě je naopak zase všechno bíle zmrzlé a neživé, až z toho jde mráz. Zvláštní je, že každý dnešní pohled je jiný, obloha má vždy jinou tvář a vzbuzuje jiné pocity i náladu, stromy jsou nyní den ode dne podzimnější a dřevěná prkna složená několik let (možná i desítek??) u silnice jsou starší a starší. Vítej podzime!