Jen račte vstoupit dámy a pánové, račte dál. Můj druhý blogerský zápisek je právě na světě a je to na dlouhou dobu také poslední můj blogerský zářez na téma “Já bloguji”. Nastíním vám v něm nyní to, jakým směrem se na svém blog.idnesu chci ubírat, o čem se vás chystám informovat a jaké mám se svým “blogsajtem” plány. Tak se tedy pohodlně usaďte ve své lóži, show na téma “Já a blog” právě začíná…

Tak tedy, ač první můj zápisek mohl v někom evokovat, že bych se chtěl ve svém blogerském nepravidelném periodiku ubírat cestou osobního blogerství, v němž bych si vyléval své veliké srdce, opak je pravdou. Svůj osobní život a politické světonázory nechám prozatím, až na občasné výjimky, sobě samému, případně s jistou formou retuší pak svým kamarádům. Ano, chtěl bych zde psát spíše o světě výpočetní techniky, literatury, hudby či cestování. Přesněji tedy o tom, co mě ve světě zaujme. Nechci se však nyní na začátku své cesty limitovat okruhy témat. Je možné, že ke zmíněným třem oblastem brzy přibude spousta bratříčků a sestřiček ze zatím utajovaných vztahů. No a třeba si občas i ublognu něco z mého soukromí. Nikdy neříkej nikdy…

Ovšem nikdy taky neříkej navždy. Nemohu tedy slíbit, že u svého blog-psaní vydržím. Prostě jsem to chtěl zkusit. Budu díky tomu moci jednou říct, že jsem taky blogoval. Že jsem bloger. A pravidelnost? Pravidelnost je matka stereotypu. Nechci se do ničeho nutit za každou cenu a proto, pokud se mi bude chtít, budu psát. Pokud se mi chtít nebude, tak…

No a pak ještě netvrdím, že skončím svoji dráhu tady na IDnesu. Původní myšlenka totiž byla jiná, chtěl jsem si vytvořit blog mimo české zaběhlé blogerské služby. Třeba si systém naprogramovat či postavit na WordPressu nebo Nuke. Už třeba jen proto, že si zde jen tak nemohu zobrazovat reklamní bannery svých ostatních projektů, což mě mrzí, protože když už tomu blogování věnuji čas, mohl bych mít zpětnou vazbu i v podobě toho, že si moji potencionální čtenáři občas kliknout na můj banner a vlezou i na mé stránky. Chápu však, že to není v zájmu provozovatele serveru. Fakt, že se mi však tyto technologie nechtělo zkoumat zrovna o vánočních prázdninách, stejně jako hrabat se v učebnici PHP, mě dohnal až sem – na Idnes.cz. Pokud bych se ovšem přeci jen jednou dokopal k tomu vytvořit si něco více svého, je možné, že odsud uteču.

Někdo by možná namítl, proč jsem tedy na IDnesu, když jsou i jiné možnosti blogerských on-line služeb. Na to mohu říci jen, že prostě i přes různá ALE, se mi blog na idnes.cz jevil jako nejlepší alternativa.

PS:

Všechno má jedno úskalí a tím je fakt, že kde není výše zmíněná zpětná vazba, tam časem ani kuře nehrabe. Tedy česky řečeno – je sice fajn psát si sám pro sebe, ale místo toho bych mohl ve svém časovém nedostatku dělat jiné věci, k čemuž by časem mohlo dojít. Z tohoto velmi podstatného důvodu bych byl rád, kdyby jste, pokud vás mé zápisky kladně či negativně osloví, napsali mému já pod můj příspěvek váš příspěvek do soudružky diskuse. To je totiž ten nejlepší benzín pro mé koně. I love you!

Jsem si naprosto vědom toho, že nejsem v tomto směru sám a proto se vám s tímto svým stavem nebojím svěřit a doufám také, že moji důvěru ve vás vloženou nezklamete a budete tento blog brát se vší vážností a nikoliv pouze jako fun-site.

Ano, je to tak, nemám přítelkyni, ale ani blog – platno k dnešnímu dni – tedy 28. prosince 2012. Aktuální absence první z komodit mě, alespoň nyní 7 dní po dlouho avizovaném a nekonaném konci světa, příliš netrápí. Ovšem vědomí, že nevlastním svůj vlastní blog mě již nějaký čas budí ze spaní ve dne (což je dobře, protože přes den se má pracovat), tak i v noci (což není dobře, protože pak nemůžu usnout a usínám právě přes den, tudíž pracuji málo).

A jelikož už nad tímto svým nedostatkem přemýšlím hodně dlouho, rozhodl jsem se právě dnes, že je nutno tuto absenci řešit. Stanu se tedy mužem činu, stanu se blogerem. Fakt, že nyní čtete tyto řádky je pak jasným důkazem toho, že jsem proměnil slova ve skutečnost. (Budu-li chtít, příště zkusím udělat z vody zlato).

Vím, mohl bych se spokojit s krátkými výkřiky na sociálních sítích. Ovšem jsem rozený grafoman, píši již od dětství a krátké příspěvky, jak ostatní grafomani jistě tuší, mě uspokojí tedy jen krátkodobě. V životě jsem si vyzkoušel řadu různých literárních forem a psával jsem, což bych chtěl podotknout, pro různá periodika. Svého času i velmi kvantitativně, přitom si však drže kvalitu – což je vlastnost, které si na sobě nejvíce cením. A právě to, že nyní téměř nepublikuji – vyjma občasných článků ve vlastním hudebním magazínu, náhodných článků v odborných počítačových a herních magazínech, šuplíkové poezie a povídek končících v koši, je také tento objemně podstatný fakt jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl pustit do tohoto blogového projektu. Chci si tím zaplnit díru ve svém grafomanském srdci.

Vím také, že nadpis výše uvedený, je bičem, který jsem si na sebe upletl. Vím, že jestli díky svému blogu jednou skončím na Exotopedii, bude právě nadpis mého prvního blogového příspěvku tím, co bude oním důvodem, proč jsem tam byl zařazen. Na druhou stranu, nemělo by býti snem každého blogera jednou na Exotopedii skončit? Vždyť ono zařazení do zmíněného internetového bestiáře, je jasným potvrzením toho, že člověk svým psaným projevem zaujal, že se odlišil tak výrazně, že stojí za zapsání.

Všichni jsou blázni, jen já jsem letadlo… Právě začínáme, je nám fajn.