Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

To chce klid – cesta do sna
Přišel jsem po náročném dni ze školy. Je toho na mě hodně – už několik dní. Každý den sedím do rána nad učebnicí a pak jdu unaven spát. Abych mohl v šest ráno zase vstát a jít na autobus, který mě odveze do školy. Dneska toho je na mě taky hodně, ale rozhodl jsem se, že dneska vypnu. Všechno nechám být, ať se stane, co stát se má. Lehl jsem si na postel a pustil si bednu. Počítám s tím, že se tak 15 hodin nezvednu. Po hodině ale usínám. Vracím se do říše snů, která je příjemnější než doba ve které žijeme. K čemu je vlastně škola ??? Sedmdesát procent vědění které se v ní naučíme zapomeneme. Dvacet procent nikdy v životě neupotřebíme. A zbylých deset procent nás bude otravovat celý život. Seru na to. Jdu domů, do snů – do idelů nelogičnosti, do řeči lidských sociálních případů, nad vědecké domněnky, povznést se nad nesplněná přání, zasunutá do šuplíku nočního stolku, stejně jako fotky vzdálených dívek, které si žijí ve vlastním, uměle vsugerovaném světě, který se točí podle toho, jak píská společnost a podle toho co hlásají názory většiny a naší vládní rádoby demokracie. Jsem v říši snů, vidím barevnou duhu, která se mění v tunel, na jehož konci je světlo. Světlo ale pohasíná, přichází šero, aby vystřídalo nekonečný koloběh tmy a světla, dne a noci, života a dámy v černém – slečny smrti. Smrt je ale překonána, vždy zase přijde světlo, které tmu vystřídá a hodí do odpadkového koše. Ve snu nemám žádné starosti, žádné učení, žádnou práci. Nejsou tu žádní lidé, žádné touhy… klid. Nekonečný, neměnný klid, který nechává rozum chladný. Přeji si, abych spal dlouho. Protože jak se probudím, je nový den a musím do školy, do které nemám hotové úkoly. TikTak čas je neúprosný, zlé a otravné slunce do mě koplo tak, až jsem spadl z postele a probudil se leknutím. Další den jsem to schytal – dvě kule.. ale stálo mi to zato. Jednou jsem se pořádně vyspal.