Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Večer
Tak jako je nejkrásnější dobou dne ráno, je nejsmutnější denní chvílí v přírodě večer. Smutný, ale krásný. Příroda a vše co k ní patří, se jako mávnutím kouzelného proutku mění, slunce jde spát, do říše vesmírných snů a příroda kreslí na oblohu své černé touhy a přání. Zvířata ulehají, stejně jako rostliny, aby se další den vydaly na putování životem. Vyprahlá zemina z letního odpoledne prožívá krásnou chvíli, když si v chladnu večera odpočině od svého nepřítele i kamaráda – od věčného slunce. Měsíc vyplouvá na tmavý oceán a hvězdy ho doprovází, aby se v té temnotě mystičnosti a dávných záhad neztratil. Když hvězdy i měsíc na půli své noční cesty jsou, probouzí se noční život. Je plný strachu, hrůzy a překvapení, kde kdo se ho bojí, někdy právem, někdy neprávem. I voda, která celý den hlasitě bublala, utichá, aby nerušila noční klid. Pomalu končí jeden z dlouhých příběhů lesa. Další den však brzy přijde, aby se lesní kronika dobrala nových krás.