někdy v letech 2001-2004 jsme měli v plánu udělat jednoduchou klikací adventuru s názvem Zikmund. Někde se možná zachovaly i kousky hry, někdy je sem dodám. Zajímavé ovšem je, co sem dnes našel– ani sem nevěděl, že něco takového vzniklo.
Ano, dámy a pánové, nalezl jsem úvodní příběh hry, není celý, ale i tak je to dost dlouhé… Datum poslední úpravy je 23.11.2003
Zikmund Story
Ještě foukal silný vítr, když Zikmund dopaloval u školy poslední cigáro. Stál u zdi pod okapem, aby ho nebylo možno spatřit některým z ústavních oken. Hodina dávno začala a navíc by ho mohli klidně vyrazit ze školy, protože trojku z chování už má jistou, ale on toho nedbal. Myšlenky na nebezpečí zaplašil při prvním nikotinovém nádechu a pak už si jen říkal, že tudy žádný pedouš (rozumějte – pedagog) nepůjde. Kdyby ho tu přeci náhodou někdo viděl, dobré by to nebylo. Ne snad proto, že kouří, ale proto že se často vyhýbá výuce. Tu trojku má však z jiného důvodu – prostě řekl jedné učitelce svůj názor na její předmět a jak už víme, za zdmi škol končí demokracie, takže říkat si co chceme, prostě ve škole jen tak nejde. Zikmundova snížená známka z chování toho byla důkazem.
Vítr fičel a podzim, ta mrcha hnusná, trhal ze stromů poslední listí, aby ukázal, že plně převzal vládu nad zbytky léta. Kaluže v silničních výmolech byly dokladem toho, že v noci pršelo, takže co člověk mohl čekat od rána, které po takové ohyzdné noci následovalo?
Zikmund se pomalu vydal k vratům své střední školy, cigáro típl o jejich okno a pak vzal za kliku a ač nerad vydal se ke své třídě vymýšlejíc jakou výmluvu použít dnes pro pozdní příchod. Na nic nepřišel a tak si ještě skočil vykonat potřebu a tam ho napadlo říct klasicky jako vždy, že byl u doktora. Jakýkoliv vybočení ze stereotypu, by totiž mohlo u profesorů vzbudit podezření.
Pak se vydal do říše nudy a vytrpěl si tam čtyři páteční hodiny – matematiku, účetnictví, chemii a německý jazyk. Věčně poléhaval na lavici a jediné na co se těšil bylo, že zazvoní a začne mu pořádný den, reálný život… pátek, páteční odpoledne, páteční večer, volno… domů, zkušebna, hospoda. Prostě úplně něco jiného, než když vám někdo do hlavy hustí například diskriminant rovnic se sinem a cosinem. Jako většina spolužáků si říkal, k čemu tohle jednou někomu může být dobré? Proč se ve škole učí takovéhle kraviny a jiné věci mnohem důležitější nebo potřebnější pro život tam člověka nenaučí?
Bylo třičtvrtě na dvanáct a Zikmund vypaloval svý odpolední žváro s partou přátel. Tentokrát však stál u východu ze školy otočen zády k davu, který vybíhal z neveliké budovy k nově zbudované jídelně. Když vtom mu někdo zezadu zakryl oči a za jejími slovy “hádej kdo” poznal Andreu, jediné jemu sympatické stvoření široko daleko. Pár normálních holek na škole sice ještě bylo, ale většinu spíše nesnášel – byly to jen fifleny, holky který si hrály na paničky už na střední, každá z nich se snažila dělat dámu i když na to prostě neměla a rozhodně to nebyly holky do nepohody, ba právě spíš na rozvod. Ale Andreu, tu měl rád. Většinu těch normálnějších slečen znal, buď sem chodili kouřit, nebo je potkával ve spojovačce, kde sedávaly na schodech u jednoho z oken i přes nekonečné vyhanění profesory.
“Ahoj,” pravila Andrea.
– “čau.”
“Dáš mi cígo? Jsem o velký dojela poslední,…”
Zikmund jí podal krabičku stařen. Andrea jedno vytáhla a řekla: “Díky!” Víc si nepověděli, nějak měli ten den prázdná ústa. Dívka chvilku postávala poblíž Zikmunda a bavila se s jednou z kamarádek stojících v hloučku. Když se k ní po chvilce Zikmund otočil, už tam nebyla, zahlédl ji v dáli – na cestě k jídelně s ostatními spolužačkami. Zikmund neměl už asi dva měsíce na holky náladu, ale s touhle černovláskou se teď objevoval dost často a všude a tak si kdekdo myslel, že spolu něco mají. Nebylo tomu tak. Zikmund byl poslední dobou nějak otupělý a dívčí společnost bral jako opruz a tuhle dívku snášel jen proto, že měla dobrý smysl pro humor a dalo se s ní bavit bez zábran téměř o čemkoliv.
Ze školy odcházela právě skupinka dalších dívek. Opravdu krásnejch dívek. “Čau!” zdravili ho. Zikmund na ně jen lakonicky mávl rukou v níž neměl žváro. To, co se stalo, mu ale vyrazilo dech. Jedna z nich se u něj zastavila a zeptala se ho, jestli nejede v jednu vlakem domů. Zrovna u téhle slečny by to fakt nečekal. Co by byl v prváku dal za to, kdyby mu jen jednou kývla na pozvání do cukrárny, hospody nebo pro společnou cestu na zábavu. Co by dal ve druháku za to, kdyby jí dokázal říct to, co k ní cítil. Neměl na to odvahu a měl pocit, že by to bylo zbytečné, protože ona ho jen přehlížela. Jezdil kvůli ní vlakem, přestože to měl blíž autobusem. Poslouchal kvůli ní muziku, která se jí líbila, aby si s ní měl o čem pokecat a dokonce kvůli ní i začal kouřit. Jenže postupem času měl pocit, že se dívka baví jen tím, jak ji ten blázen chce být nablízku a neví jak. Později mu došlo, že si spolu nemají o čem pokecat, zvlášť když ona se nesnaží ani o nějakou konverzaci a když už spolu mají společnou cestu, tak se baví jen tak, aby řeč nestála.
Jenže s ní komunikovat vlastně ani nebylo možné. Měli oba příliš odlišné zájmy a popravdě Zikmunda přitahovala spíše nespornými fyzickými půvaby nežli něčím jiným. Byla to holka, která mu, přestože s ní každý den ráno seděl ve vlaku, ani neodpověděla na pozdrav, když šla se staršími kluky. Ona se vůbec nějak rozdávala, sedávala s nimi po barech a přitom čekala na to, až si jí odvede nějaký bohatý starší princ. Třeba se ho jednou na výpadovce dočká… Na její otázku ohledně jízdy vlakem tedy odpověděl, že ne.
“Tak zatím,” pravila kráska pro kterou byl kdysi Zikmund ochotný napsat třeba celej referát a odkráčela s ostatními půvabkami. “Jsem slaboch,” pomyslel si, “vzdal jsem to, aniž bych jí někdy řekl ajlavjů, ale určitě nejsem jediný kdo to zabalil v půli cesty, stejně by to nemělo cenu…”
Nyní už kvůli ní Zikmund vlakem nejezdil, začal jezdit zase autobusem a úspěšně na sobě praktikoval odvykací kůru, která spočívala v tom, že se jí snažil vyhýbat. Věděl totiž, že čím více jí bude vídat, tím více na ní bude muset myslet, což je kruh více než začarovaný, protože jak na ní bude muset myslet, tak jí zase bude chtít vidět…
Zikmund to pro dnešek zabalil, rozloučil se s přáteli a odkvačil si to na autobusák, sám a spokojen. Na zastávce už čekal dav lidí, některé znal, jiné ne. Ale od nich z vesnice jich bylo asi jen pět a naštěstí to byly vrstevníci, takže s nimi v autobuse zabral pětku (zadní sedačky).