Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Zoom_bye
Tento příběh se stal u nás v tehdejším Československu, ale málokdo ho zná.
Odehrálo se to v polovině osmdesátých let, tuším v roce 1985, ale nejsem si příliš jistý, takže to tu nebudu rozvádět a půjdu dále.
Byl týden po letních prázdninách, přesněji druhé pondělí v měsíci a v jednom malinkatém městě, na jehož název si už dávno nevzpomínám, začala škola.
Děti vylítli ze školy tak rychle jak jen to šlo, utíkali od této budovy nejspíš domů či na oběd.
Ten týden měli do města najíždět atrakce na pouť jenž se v tomto městě konala vždy první víkend v měsíci, ale ten rok udělali výjimku a pouť se měla konat o týden později.
Mnoho dětí se scházelo v parku na náměstí blízko kašny, kde ostatně jako každý rok, čekali na najíždějící atrakce.
Mezi nima byla i jedna parta. Členové této malé party byli žáky šesté třídy.
Přesněji v té partě byli Pavel, Karolína, Mirek, Dáša, Honza a Patrik. Všichni přítomní
si to dlouhé čekání na pouť, zkracovalo povídáním vtipů, šikanováním mladších a podobně.
Mezi přítomnými bylo také několik starších chlapců z učiliště, jenž si čekání zkracovali kouřením a protože někteří žáci základky si od nich také vypůjčili cigára, ubíhalo to o trošku rychleji.
Asi tak v pět hodin se v uličce ústící na náměstí objevil veliký náklaďák s nápisem Lunapark, náklaďák táhl maringotku a za ní byla napojena konstrukce velkého řetězáku.
Vlek zakotvil před drogérií a z náklaďáku vyskočili tři chlapi, jenž rychle zmizeli v nedaleké hospodě U tří hroznů a do večera se už neobjevili. 
Přítomná mládež čekala dál až do devíti hodin a když už žádná atrakce nepřijela, začala se rozcházet do svých domovů. Další den se to celé opakovalo, jenomže žádná atrakce nepřijela.
Až ve středu asi o půl čtvrté se v té samé uličce jako v pondělí objevil nákladní vůz, který
měl za sebou obytnou maringotku, střelnici a karavan s občerstvením. O pět minut později přijel náklaďák Praga táhnoucí vůz s houpačkami, konstrukci Twisteru (atrakce známá pod názvem deštníky) a nějaký vůz na němž byli naházeny různé častí atrakci či potřeby na jejich stavbu. Byli tam například lana, žebříky, schody, části kasy, desky polepené starými plakáty na nichž byl nápis “Cirkus a Lunapark, brzy ve vašem městě” – ty plakáty byli staré přes deset let, pak tam bylo ještě mnoho jiných věcí, ale nebudu to tu vše vypisovat, vždyť si to dokážete domyslet.
To ale nebylo vše dvacet minut po tom přijela dodávka, táhnoucí za sebou složený dětský kolotoč a půl hodiny po tom přijel na náměstí veliký nákladní vůz táhnoucí složený autodrom, vůz s autíčkama, maringotku a vůz se základní konstrukcí Zvonkové dráhy. O půl šesté pak začali všechny atrakce skládat. V sedm hodin pak přijel na náměstí starý skoro rezavý náklaďák táhnoucí za sebou tři staré maringotky. A zajel mezi rozestavené atrakce. Vystoupil z něj starý šedivý muž a otevřel vrata na poslední maringotce a z ní vylezlo asi dvacet lidí.
Všichni byli zahalený do jakýchsi starých hadrů a do obličeje jim vidět nebylo, protože je zahalovali černé šátky. Ten šedivý muž jim něco řekl, jenomže to bylo polsky, takže nikdo z přítomných tomu nerozuměl. Samozřejmě že se na to dívala přítomná mládež, kterou zajímalo jak se staví atrakce, někteří dokonce pomáhali, ale co říkal ten muž nikdo nepochopil.
Ty lidi se zahalenou tváří měli všichni velmi divná čela, zdálo by se že jsou v rozkladu, jako
v nějakém filmovém hororu o mumiích či zombících. Pavel, Karolína, Mirek, Dáša, Honza a Patrik
se o této atrakci snažily vyzkoumat něco víc od stavěčů autodromu a zvonkové dráhy, ale nezjistily nic, tak se zeptali majitele střelnice, co to je vlastně zač, dozvěděli se však
pouze to, že to je Dům hrůzy a že je v Československu teprve tři měsíce a že přijel z Polska, víc o něm nikdo neví. Majitel tohoto domu hrůzy byl prý podivín, málo s kým mluvil, bydlel v zadní části nákladního vozu a atrakce vždy přijela do města jako poslední a jako poslední také odjela.
No nic parta dětí se vrátila zpět k domu hrůzy a společně s dalšíma klukama a s holkama pozorovali ty záhadné lidi, jak vlastníma rukama táhnou maringotku na své místo.
Pak ti záhadní lidé vlastníma rukama dotlačili druhou maringotku za tu první a tu třetí dopravili do parku.
Potom ti lidé začali stavět bez jediného slova zbytek atrakce, na maringotkách vyrostlo další patro domu hrůzy. Ti lidé mezi sebou vůbec nekomunikovali, což bylo velmi divné a nezdálo se to jen Pavlovi, Karolíně, Mirkovi, Dáše, Honzovi a Patrikovi, atrakce byla dostavěna velmi rychle a ti divní stavěči zalezli zpět do té třetí maringotky, jenž stála v parku.
Bylo deset hodin a na náměstí už nebyla ani noha, pokud nepočítám stavěče od velkého řetězáku a alkoholem zničené osoby vracející se z hospody U tří hroznů ke svým domovům.
Pavel, Karolína, Mirek, Dáša, Honza a Patrik už byli také doma, ale nemohli usnout pořád přemýšleli, co je to asi za lidi.
Patrikovi to nedalo, vytratil se z domova a šel v té tmě na náměstí. Když došel na náměstí namířil si to rovnou k té maringotce v parku, zkusil otevřít její zadní vrata, ale nebyl to problém, vrata byla jen přivřená. Když je rozevřel, vlezl do maringotky, jenomže tam byla tma, posvítil si baterkou. Zářivé světlo osvítilo několik beden, nebo beden… ony to byli rakve, což po chvilce došlo i Patrikovi, jenomže kde pak byli ti divní lidi, když nejsou tady.
Zajímalo ho, co je v těch rakvích, jestli hadroví panáci, nebo obludy z laminátu.
Otevřel tedy jednu rakev a velmi se lekl, v rakvi nebyl ani hadroví panák ani obluda z laminátu či plastu, nýbrž jeden ze stavěčů, nebyla na něm však ani známka života.
Patrikovým tělem projel chlad, zůstal stát, jako když do něj udeří blesk, ale po chvilce si dodal odvahy a stáhl stavěči z obličeje černý šátek.
Patrikem projel trojnásobný mráz jako minule, stavěč měl tak zohavený obličej, že se na to nedalo dívat, lépe řečeno obličej byl úplně vyžraný, stavěči dokonce chyběl nos.
Rozhodl se rychle opustit maringotku, ale když se otočil spatřil majitele stojícího naproti němu. To by zase tolik nevadilo, jenomže ten majitel měl nůž. Patrik neváhal, došlo mu o co
asi tak jde. Rozběhl se ke dveřím, ale majitel ho chytl a něco zařval, ale v polštině, takže mu Patrik nerozuměl. Rakve se začali otevírat a z nich začali vylézat ti divní stavěči, tři z nich došli k bránícímu se Patrikovi a pevným stiskem ho uchopili. Dotáhli ho k malé rakvičce na druhém konci maringotky a svázali mu ruce. 
Položili ho do rakve a jeden z nich do rakve vysypal kbelík v němž bylo několik stovek brouků a pavouků, několika desítek druhů.
Hmyz se pomalu rozlézal po rakvi i po Patrikově těle a začal ho rozkládat. Patrik se všemi silami snažil dostat ven, nebo uhodit ty divné lidi, ale nepovedlo se mu to.
Ti divní lidé rakev zavřeli a zapečetili a bylo to. Patrik byl ožírán brouky a pavouky za živa, z rakve se ozívalo kvílení, bědování i brečení nebohého chlapce.
Atrakce z města přes noc zmizela a nikdo už jí v Evropě nikdy neviděl.
Chlapec nebyl nikdy nalezen i přesto že byl hledán po mnoho let. Parta dětí přišla o jednoho člena, ale kamarádili spolu dál, za Patrika si brzy našli nového člena a tím končí tento trochu prapodivný příběh.