Archiv pro měsíc: Leden 2013

Blokketiblok aneb zabíjení zzepallepů v praxi

Počítačové hry

Kdo má rád osmibitové arkádové hry, toho možná potěším mnou zde dnes prezentovanou gamesou. Rozhodl jsem se o ní napsat proto, že se k ní občasně již několik let vracím a stejně tak i někteří moji přátelé, kterým jsem tuto jistě zajímavou hru představil. A možná právě proto by mohl Blokketiblok  potěšit i některé hráče z řad čtenářské obce mého blogu. Tedy třeba i vás.

Blokketiblok je barevná a volně šiřitelná počítačová windows hra italského původu od společnosti Saleo, jejíž vznik se datuje někdy kolem roku 2003. Ač zpracováním jednoduchá, disponuje obrovskou herní návykovostí. A tak často po nezdařené hře následuje spousta dalších pokusů o to ve hře uspět. Alespoň tomu tak bylo dříve a je v mém případě i dodnes.

A o co tedy ve hře jde? Vžijete se v ní do role jakési růžové potvůrky, která musí všechny ostatní červené tvory kulatého tvaru známé jako Zzepallepa, kteří se hýbou po herní ploše, pozabíjet dříve, než to samé udělají oni vám, tím, že do vás narazí. V každém z levelů je předem určený počet nepřátel, kterých je nutné se zbavit, aby jste se dostali do dalšího kola. Na začátku se jich však nachází na herní obrazovce jen několik, další se líhnou až poté, co se zbavíte jejich kolegů.

Se svým hlavním hrdinou se pohybujete po herní ploše, na níž se nachází řada různobarevných kostiček. A na odstraňování nepřátel – tedy zzepallepů – lze použít několik způsobů. Ten asi nejzásadnější je zabít soupeře strčením do některé ze zmíněných kostiček. Když totiž postrčíte některou z všudypřítomných kostek, ona kostka se rozjede a nezastaví, dokud nenarazí do jiné kostky či do okraje herní obrazovky. Pokud se jí zrovna do cesty, když letí, připlete některý ze zzepallepů, je po něm.
Dále lze aktivovat výbušninu, pokud se nachází na obrazovce, která výbuchem zabije vše ve svém okolí. Je nutné však od ní utéct, protože explozí může zničit i vás. Ve hře jsou i další různé vychytávky, kterými můžete nepřátele na chvíli paralyzovat, aby se nehýbali, a vy se jich tak mohli zbavit.

Hlavním cílem, jak už to někdy v počítačových hrách bývá, je nahrát, co možná nejvíce bodů. Toho lze docílit tak, že zabíjíte nepřátele, ale také za pomocí toho, že spojujete bloky stejné barvy tím, že je postrčíte a oni si dojedou k jiným. Dále lze sbírat různé bonusy, případně se můžete pokusit splnit úkol v některém z bonusových levelů.

Ano, zní to jednoduše, ale gameska je to fakt povedená a tak mi nezbývá již nic jiného, než vás přestat zdržovat a popřát vám příjemné hraní, pokud se rozhodnete můj herní tip – tedy freewarovku Blokketiblok – vyzkoušet. Good luck!

 

Blokketiblok lze stáhnout na herních webech u těchto recenzí hry:
http://plnehry.idnes.cz/blokketiblok-8211-napadita-a-roztomila-hra-fdw-/Clanek.aspx?c=A040918_094847_bw-plneHry-logicke_bw

http://www.freegame.cz/hry-ke-stazeni/zdarma/akcni/blokketiblok/15436

http://www.hernisvet.cz/free-hra-0000000703-Blokketiblok

Případně třeba zde:
http://www.toggle.com/lv/group/view/kl40851/Blokketiblok.htm

 

 

středa 23.1.2013 0:23 | karma článku: 4.86 | přečteno  412 x

Ahasver Pavla Vrby

Já čtenář

Pavel Vrba byl nejen významný český publicita a textař, který za život napsal okolo 2000 písňových textů pro celou plejádu interpretů československé populární muziky, ale také velmi zdatný básník. Z autorovy “básňotvorby” mě dosud zaujaly dvě sbírky. Jedna z nich nese název Medvědí knížka a druhá se jmenuje tajemně – Můj Ahasver. Právě knihu Můj Ahasver bych vám zde nyní rád představil a tak se do toho samozřejmě ihned pustím.

 

Sbírka poezie s názvem Můj Ahasver vyšla v roce 2003 v nakladatelství Primus. Já jsem byl v době jejího vydání studentem střední školy a tuto knížku mi půjčila jedna má milá spolužačka, za což ji dodnes jistě patří můj dík, protože i díky ní jsem pro sebe objevil Vrbovu poezii. Ačkoliv jsem totiž už od dětství znal jeho texty, k jeho poezii jsem se až do té doby nedostal.

Můj Ahasver je vlastně jedna dlouhá báseň, která je rozfragmentovaná na menší kousky. A tato báseň popisuje, dá se říci, autorův život. Život, poznamenaný syndromem Ahasvera, kterým jistě trpí mnoho lidí i umělců.

Vysvětlím nyní proč. Ahasver byl původně židovský poutník, ale v přeneseném významu je to něco, co máme v sobě a způsobuje to, že majitel onoho Ahasvera, nedokáže stát či vydržet na jednom místě, v jedné práci, v jedné hospodě. Může to být ten, koho nebaví jednotvárnost, stereotyp. Ten, kdo trpí, když se nemůže hýbnout, koho dusí nuda a šeď všednosti. Kdo nezvládá být celý život věrný. Ten, kdo má neochvějnou potřebu bohémského života. Je to ten, kdo má v sobě vnitřní pnutí neustále hledat nové vjemy. A možná proto, že i já jsem se v tom našel, sbírka se mi líbí. Protože i já jsem ten, kdo má v sobě Ahasvera.

Autor ve své sbírce popisuje, jak mu Ahasver, ať byl ukrytý v něm, či na něj jen dohlížel z nějaké výšiny, okořenil život a zamíchal vždy karty tak, že si nikdy neužil svého klidu.

 

Jen malý nástin, co na vás ve sbírce čeká:

Slyšel jsem pubertu, klepala na dveře

Autora si získala hudba…

Pavel Vrba se v době dospívání dostává ke kytaře a jiným hudebním nástrojům. Je založením rocker a ve svém životě napsal mnoho textů právě pro bigbítová tělesa všeho druhu. Především pak pro Olympic Petra Jandy…

Báseň je výčtem vzpomínek na autorovu první kapelu, na hudbu, která se tenkrát hrála (jazz, blues), na atmosféru tehdejších tancovaček i koncertů a na pocity, které má muzikant stojící na pódiu.

Jenže vše krásné jednou končí, a tak jako většina autorových básní, i tato má závěr se slzou pod usmáním.

„Dočasná pohádka končívá zvoncem, my jsme se rozpadli kvůli holce.“

 

První láska v paměti mi neutkvěla

Báseň vypráví o autorových láskách a o tom, že první dívkou, která ho dostala, byla jakási „Květa“. Snad proto, že autor má v sobě Ahasvera, nezůstal u ní a bloudil dál po moři složeném z různých vztahů a citových vzplanutí. Ženil se i rozváděl, ale pak přišla jedna a ta se mu navždy vryla do paměti. Dalo by se říci, že byla jeho životní láskou, ale to co zdálo se na začátku tak silné, vyprchalo a zbyla jen hromada vzpomínek.

„Tak ještě řekni ty slova hnusný,

tak hnusný jako úbytě,

já klidně pudu, ty klidně usni,

tak ještě řekni: „Nechci tě!“

 

Hrůza nedělních procházek

Autor se vrací zpět do dětství a vypráví, jak se nikdy nechtěl nechat spoutat a svázat společenskými konvencemi  i jak mu později neseděl svět školních řádů. Částečně prozrazuje i to, v co věřil a co ho táhlo dále.

Všem, kdo mají rádi retrospektivní autobiografickou poezii s nadhledem i životními zkušenostmi, nechť si tuto krásnou sbírku pořídí, já ji vřele doporučuji. Dá se přečíst jedním dechem. Vždyť celá kniha se rozkládá jen na 46 stránkách. Ovšem, člověk se k ní jistě rád, po čase zase vrátí a přečte si ji znovu, protože se čte krásně. Pavel Vrba byl mistr slova.

 

Stránky autora: http://www.pavelvrba.cz

Knihu lze koupit například zde: http://www.knihydobra.cz/muj-ahasver-9742 či http://www.zameckeknihkupectvi.cz/muj-ahasver.htm

 

O štěstí v novém roce

Já, já, já, Názory

Na Nový i nový rok jsem se těšil. Vkládal jsem v něj mnoho nadějí. Jenže 1. ledna jsem se probudil po bujarých oslavách předchozího dne blíže k večeru, než-li k ránu a v ústech jsem měl něco, co tam evidentně nepatří. Poté, co jsem ono nehezké něco našmátral jazykem, zjistil jsem, že to má zhruba tvar národní knihovny pana Kaplického a že to celkem bolí. Zbavoval jsem se toho pracně až do včerejšího dne.

 Často, když se se na něco těšíme a očekáváme od toho mnoho, dopadne to takhle nehezky. A tak se mnozí z nás časem naučí od života neočekávat mnoho dobrého, aby to náhodou nezakřikli. Výsledky však nebývají nijak lepší, jen máme nedobrou náladu předem, nedobrou potom. Ony “věci” se totiž dějí bez ohledu na to, jaké máme od nich očekávání. Některé věci jsou z velké části tím, jaké si je uděláme a pak je určuje náhoda, kterou ovlivnit nemůžeme.

Pocit štěstí je stav mysli, neurčuje ho ani bohatství, ani úspěch. Je z velké části o pozitivním myšlení. Moje předsevzetí tedy je, snažit se dělat maximum proto, abych byl šťastný a zároveň se učit radovat z maličkosti… Ačkoliv se to může zdát jako protiklad, obě snahy mohou vést ke společnému cíli, který bude jejich protknutím.

Vypuštěný zvěřinec

Názory, Politika

Učitel vzdělává své studenty a tomuto úsilí věnuje jistě nemálo času.  Věřím také, že většinu učitelů, stejně jako spousty lidí, práce do jisté míry celkem baví, a těší se tak i z výsledku své činnosti. Jak by se asi takový pedagog cítil, kdyby většinu jeho studentů po skončení onoho vzdělávání postříleli? Jak by se cítil pokrývač, kdyby po skončení jeho práce dům s čerstvě pokrytou střechou zbourali a s ním ještě několik dalších, na nichž pracoval? Mohl bych takto pokračovat déle, ale… 

 Jak se mají cítit policisté, státní žalobci a soudci, když práce, kterou vykonali na případech amnestovaných, přišla v niveč? Věřím, že spousty z nich ono prezidentské gesto minimálně zamrzelo. A zamrzelo jistě i spousty obětí trestných činů, které oni amnestovaní udělali a nebyli za to náležitě potrestáni. Slýchám, že každý má právo na druhou šanci. Což by ji ale nedostali po skončení vyměřeného trestu? A jak se mají cítit slušní lidé, kteří pracují, starají se o rodinu a snaží se chovat tak, aby se do kriminálu nedostali? Jak se máme cítit my všichni? Do ulic nám věznice chrlí tisíce amnestovaných. Přitom kriminalita v naší zemi byla vysoká ještě před tímto vypuštěným “zvěřincem”. A nyní slýcháme v televizi, že propuštění opět řádí a neváží si čerstvě nabyté svobody. Proč?

Zamrzí i fakt, že tuto amnestii podepsal předseda vlády, která “bojuje s korupcí” a výsledkem této amnestie je, že zločinci spojení s velikými aférami jsou volní… Sliby, chyby. Na to jsme si ale už všichni zvykli, národ se oklepe. Politici už to dobře vědí.

Nechápu to, je mi z toho smutno. A jak ukazují průzkumy, je nás spousta. Co tím asi pan Václav Klaus sledoval? Proč takto rozsáhlá amnestie bez hlubšího předběžného prozkoumání jejích dopadů i prozkoumání jednotlivých případů?

Prezidenti amnestie, pokud vím, vyhlašují na začátku či v průběhu svého volebního období. V řadě zemí pak mají tuto pravomoc omezenou a o jejím vyhlášení do určité míry rozhoduje i parlament.

Ano, proběhlou amnestii již nelze vrátit zpět, neměla by však být otevřena hlubší debata právě na téma, zda má mít prezident nadále právo udílet si amnestie, jak se mu zlíbí, i nadále garantované ústavou?