Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Den je dneska nějakej nostalgickej,
bledne, slunce už zapadá,
mlha de od úst, v hospodě se svítí,
za okny kvítí uvadá.

Letní známosti na pár nocí,
ztrácí se v panoptiku vzpomínek,
jen jedna mě budí v noci,
svírá mě ve svých okovech.

Stavím se za ní naposledy,
řeknout jí sbohem na věčnost,
však její tmavá silueta ve mě zachovává,
krom zmatku, lásky i smutek a posedlost

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Velikáni
=========
Jsem člověk! A jiní lidé mi do cesty stavějí barikády.
Ti co to dělají mi za vzor dávají velikány.
Ti co to dělají v prach se promění
hlínou přikryti v zapomnění.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Vejlet

Bylo to tak před deseti lety, krátce po revoluci. V té době mi bylo něco kolem patnácti let a chodil jsem do devítky. Blížil se závěr školního roku a my jsme jeli na školní výlet. Byl to poslední rok, kdy jsme byli pohromadě v oné sestavě a tak jsme si to chtěli užít. Výlet neměl být nějak zvláštní, až na to, že jsme jeli na Slovensko, ale tenkrát jsme ještě nebyli rozdělení, nýbrž jsme tvořili jeden stát nesoucí název Československo. Měli jsme být tři dny v nějakém polokempu s chatkami, kde jsme si mohli dělat co chceme, i když zase taková pravda to nebyla, protože to mělo být v mezích řádu slušného chování. Nebylo to tak špatné, chatky byli určeny pro pět lidí a tak jsme se hned po příjezdu s naší partou nasomrovali do té, co byla nejblíž. Ale už po třech hodinách jsme zjistily vážné nedostatky. Mezi ty menší patřily chybějící postele nebo myši, šváby a pavouci ve skříních. Mezi ty větší pak patřila rozpadající se střecha, která by při větší vichřici odlétla někam pryč. Shledali jsme, že to zase bude “vejlet” na který dlouho nezapomeneme. Celý tábor byl totiž už v dost dezolátním stavu a divím se, že tam v té době nevlétla nějaká hygiena, která by to zavřela, kvůli vážným nedostatkům. Když jsme první den leželi, dlouho jsme si povídali o všem možném – o životě, o holkách, o tom co budeme dělat v blížící se době, o tom co nás štve i o tom co nás naopak těší. Došlo i na povídání o duchách a strašidlech, o potvorách ze záhrobí, o mimozemšťanech, o lochnesce, o sněžném muži, o neznamých tvorech, o stopách ďábla, o záhadných únosech a úmrtích lidí, o neprobádaných možnostech lidského mozku i člověka samotného, o náhodách – protikladů smůla/štěstí, o prokletích, o mizících objektech, o hrobkách bez času, o neklidných mrtvích, o poselstvích odjinud, o rozplynutí se ve vzduchu, o neviditelných sadistech, neznámých zvířatech, monstrech, fantómech, skrytých silách,
záhadných obrazech, objektech, stěnách, sklech a pokračovalo by to tak dále, nebýt toho, že jsme se strachy nemohly ani hýbat a navíc začínala venku být silná bouřka a střecha vypadala jako když by jí vítr chtěl vzít sebou. Raději jsme jí několika hřebíky upevnily provazy k zemi. A rychle zalezli do našich spacáků. Leželi jsme, nemluvili jsme a dívali se z malého okna ven. Měsíc svítil velmi silně, ale nám to nevadilo, byl to celkem zajímavý pocit. Asi po čtvrt hodině jsme pak usnuli. Mohli být tak tři, čtyři hodiny ráno, když nás vzbudilo jakési světlo vycházející z okna. Celého zblblého ze včerejšího povídání o duchách a strašidlech mě napadlo, že je to něco nadpřirozeného. Dívali jsme se tiše oknem a rozpoznali jsme, že nejde o žádný létající talíř, nebo bludičky, ale o lidské bytosti svítící si baterkami. Trošku jsme si oddechli a dívali se dál. Všimnuli jsme si jak si s nějakými jinými lidmi vyměňují peníze za velké bedny, plné něčeho neznámého. Velké bedny mizeli v malé dodávce. Na bednách byl nějaký nápis, ale nešel přečíst byl rozmáčený, díky vydatnému dešti. Šli jsme si lehnout a spali jsme dále. Asi o půl šesté ráno jsme se šli jen tak ze zvědavosti podívat do velké neobydlené chaty, odkud brali ty bedny. V tu dobu ještě všichni spali a my jsme si dávali pozor, aby jsme někoho nevzbudily. Nešlo se tam dostat, protože byla zamčená, ale Miloš měl z drátu udělaný univerzální paklíč, díky němuž jsme se dovnitř dostali. Bylo tam ještě mnoho krabic, bylo na nich napsáno Z12, což byla v té době značka cigaret, které nebyly na trhu tak obvyklé a byly málo známé. Jednu krabici jsme otevřeli a zjistily, že je plná kartonů obsahujících cigarety. Otevřeli jsme další krabice a opět v nich byli kartony s cigaretami. Raději jsme krabice zavřeli, zamkli jsme a odešly jsme zpět do naší skoro rozpadlé chatky. Toho dne odpoledne jsme vyšli na obhlídku do blízké vesnice. Šli jsme s klukama do hospody, pro ci.. ehm vlastně pro limonády. V televizi, která tam v hospodě běžela jsme si všimly zprávy, že předchozího dne v časných ranních hodinách někdo z odstaveného kamiónu odcizil cigarety značky Z12. Aha. Napadlo nás to, co jste jistě už také pochopily. Tedy to, že ty cigarety co jsou zamčené v té velké chatce pocházejí z toho kamiónu. Vrátili jsme se do tábora a všechno jsme řekli zbytku naší třídy a domluvily se, že se na to večer připravíme a zloděje překvapíme. Jen učitelé o tom nevěděli, protože by nás to jistě nenechali vzít do vlastních rukou. Ten večer všichni sledovali ze svých chatek, co se bude dít. Dokonce jsme měli pootevřené chatky a dva kluci se schovali v houští, aby všechno slyšeli. Ve dvě hodiny ráno se ti lidé opět objevily u chatky a začali přenášet bedny s cigaretami. Kluci schovaní v houští se po chvilce vrátily a řekli, že ty muži mluvili o tom že ty cigarety jsou kradený, což znamenalo, že jsme se do nich mohli pustit. Měli jsme připraveno několik sítí a dalších pastí, podle několika příruček. Díky čemuž jsme dva z pěti zlodějů chytily. Ti tři zbývající se dali na útěk svým autem, ale ještě než stačily odjet jsem já a Petr vlezli dozadu mezi naložené cigarety. Bylo to dost riskantní. Když auto zastavilo, vylezli jsme rychle z auta a utíkali jsme pryč. Zjistily jsme, že jsme v jakémsi skladišti, které bylo plné různých věcí, které nejspíše byli asi také kradené. Zloději si nás ale asi všimnuly a utíkali za námi. Brzy nás chytili, dostali jsme pořádně na hubu a chtěli nás odvézt někam pryč. Byli jsme svázáni silnými provazy a tak jsme se vůbec nemohli hýbat. Začínali jsme mít strach co s náma bude, oni nás odvezli velikým náklaďákem do nějakého pro nás neznámého města (neznámého asi pro to, že jsme byli z čech a na slovensku jsme to doposud skoro neznali). V tom neznámém městě nás odvlekli do továrny na mražení všeho možného a zavřeli nás do velikého mrazícího boxu. Ale ještě předtím nám řekli, že než nás někdo najde, oni už budou pryč. Takže jsme byli zavření v chladícím boxu, kde to zrovna moc přívětivě nevypadalo. Tak, řekl jsem si a jsme v pr.. To jsme v letních tričkách přežít nemohli. Jenomže pak se otevřeli dveře a nějakej italsky mluvící chlap nám hodil dvě kožešinové bundy, mikiny, šály a čepice, které se používají na aljašce nebo na sibiři a pak za sebou zase dveře zavřel a zamkl. Rychle jsme se oblíkli, jelikož nám začínali narůstat na prstech rampouchy. Najednou se v mrazáku zaslo a bylo to. Šance na to že to přežijem, byla mrazivá, chci říci mizivá.. Seděli jsme v té zimě na bednách od něčeho zmraženého (jak jinak) a volali jsme o pomoc. Pomóc, pomóc ozývala se ozvěna náší železné chladivé cely. Asi tak po hodině jsme to vzdali, protože už jsme stejně nemohli, když v tom se na chodbě ozvali jakési silné kroky, které spíše připomínali jedoucí tank, ty kroky by jsme poznali všude, byla to naše spolužačka Reva, přezdívaná mamut (že neuhodnete proč – její rozměry 2x3x3 by nepřehlédl asi nikdo). Najednou se ozvala rána a v naší cele se rozsvítilo. Najednou se ozvala další rána a titanové dveře o půlmetrovém průměru vylítly z pantů.
Ve dveřích byla vidět část Revího těla (celé by se samozřejmě do dveří nevešlo). Ozvala se další rána a Reva prošla zdí, která takový tlak nemohla vydržet, Reva vzala do jedné ruky mě a do druhé
Petra, zděšeni a přitom štastni jsme úplně oněměli. Donesla nás před továrnu a tam nás svázala a položila na zem. Pak donesla ty tři zbývající zloděje svázané silnými lany. Všichni tři volali o pomoc a tak jim Reva malíčkem zacpala ústa. Všechny nás společně vzala a položila na slona. Nevěděli jsme sice, kde se tam ten slon vzal, ale v tu chvíli nám to bylo jedno. Pak Reva vzala Petra a políbila ho tak, že ho div nespolkla. Poté tiše pravila (tiše znamenalo u Revy asi to samé jako nálet F16tek na Hirošimu), Petře já jsem Ti tak šťastná, že jsem tě našla, já tě vlastně celou dobu miluju. Petr zakoktal Aaaanno i když v duchu si přál, aby byl zpět v mrazícím boxu a aby ho nikdo nikdy nenašel. Ale už nic dělat nemohl. Reva ho objala ukázováčkem kolem krku – a tomu nešťastníkovy vykloubila krční páteř.
Konečně slon zastavil v našem táboře. Reva seskočila ze slona, sundala nás i zbývající zloděje a slona hodila jednou rukou tam kde ho vzala – do cirkusu, který ten den hostoval v nedalekém městě. Naši učitelé zavolali policii, ta si zloděje odvezla, Petra odvezli do nemocnice a on pak musel kvůli vykloubené krční páteři ještě půl roku nosit sádru na krku, Reva dostala všelijaká vyznamenání a 50 kartonů cigaret Z12 pro otce, ovšem vykouřila je všechny sama ještě než přijela domů, já jsem byl šťastnej, že se Reva nezamilovala do mě, ale do Petra, který chudák časem emigroval do Somálska, kde se před ní dodnes schovává. Cirkus, který tou dobou hostoval blízko našeho tábora nabídl angažmá Revě, ale jelikož panoptikum už moc dneska nevydělává, rozhodla se Reva raději pro to, že se proslaví jinak a to tak, že se stane mistryní světa v hodu velrybou do dálky, přičemž současným držitelem titulu je již 2400 let bájný Hercules.
Reva musela všem vysvětlit jak nás našla, ale nebylo to těžké – zamilovaná Reva celou noc pozorovala škvírou ve střeše spícího Petra a když ho pak odvezli skočila do cirkusu a vybrala si tam slona, který by jí unesl, čtyři slony rozsedla, ale ten pátej jí udržel a tak se vrátila a sledovala Petra až ke skladišti. Ale proč tak dlouho trvalo Revě než se dostala k mrazícímu boxu ? Bylo to proto, že slonovy u skladiště došel benzín a ona musela dojít pro novej. Do 30 km vzdálené Nitry.
A to je asi tak všechno.. pokud Vás zajímá co dělá Reva dnes tak vězte, že se její rozměry zdvojnásobily a tak sedí/leží/spí u televize a prázdný čas vyplňuje tréninkem na překonání rekordu v hodu velrybou do dálky. A jak vydělává peníze, pracuje ve fabrice na ekologickou likvidaci nebezpečného odpadu jako hlavní drtič…

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Večer
Tak jako je nejkrásnější dobou dne ráno, je nejsmutnější denní chvílí v přírodě večer. Smutný, ale krásný. Příroda a vše co k ní patří, se jako mávnutím kouzelného proutku mění, slunce jde spát, do říše vesmírných snů a příroda kreslí na oblohu své černé touhy a přání. Zvířata ulehají, stejně jako rostliny, aby se další den vydaly na putování životem. Vyprahlá zemina z letního odpoledne prožívá krásnou chvíli, když si v chladnu večera odpočině od svého nepřítele i kamaráda – od věčného slunce. Měsíc vyplouvá na tmavý oceán a hvězdy ho doprovází, aby se v té temnotě mystičnosti a dávných záhad neztratil. Když hvězdy i měsíc na půli své noční cesty jsou, probouzí se noční život. Je plný strachu, hrůzy a překvapení, kde kdo se ho bojí, někdy právem, někdy neprávem. I voda, která celý den hlasitě bublala, utichá, aby nerušila noční klid. Pomalu končí jeden z dlouhých příběhů lesa. Další den však brzy přijde, aby se lesní kronika dobrala nových krás.

Úpadek
V dekadentním úpadku,
bydlí balík odpadků.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Tohle měl být text naší death-metalový kapely….

Učitel
=========

Občas se mi v noci zdá,
jak řežu dětem ruce,
hlava se mi točí,
je to extáze.
A pak strunou od kytary,
uříznu jim hlavy,
a tam kde měli oči,
vytejká jim krev.

Rec:
A pak se probudím,
musím zase do školy,
učit ty malý fakany.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Tulení láska
Ta je krásná, řekl jsem si.. a jaké má krásné oči. Ta musí bejt má. S takovou krásnou tulenicí jsem ještě nechodil, ale jak jí to říct. Jak oslovit někoho, kdo se mi líbí, když ho neznám. Co když je to ta pravá, co když je, to ta, kterou mám hledat a co když tomu osud chce, abych se s ní seznámil – to mně problesklo hlavou a tak jsem se vydal tulením pohybem k ní. Ahoj ! začal jsem tichým hlasem, trochu vyděšen z toho jak zareaguje. Ona řekla: Ahoj, co potřebuješ ? Co potřebuju ? Co potřebuju ? Jí, přece… ale jak to mám říct. Zlato, pojď na to – to se asi nehodí, že jo ? Tak to musím zkusit jinak a tak jsem spustil. “Můžu tě pozvat na něco dobrýho, třeba na ferneta. Ona souhlasila. Ups. Trochu se mi chvěly ploutve, jak se mi líbila. Měl jsem strach. Ale zdálo se. Že sem se jí alespoň trochu zalíbil jinak by se mnou nešla. Nebo jo ? Vešli jsme do iglu s nápisem bar a objednali si dvakrát ferneta, přiběhli dva tučnáci, jeden nesl ferneta mě a jeden jí. Položili nám je na stůl a já jsem chtěl začít něco říkat. Ale nevěděl jsem co.. Co mám říct ? V hlavě mi probíhali tisíce vět, ale žádná se nehodila, některé byly i vulgární, ale najít správnou větu bylo těžké. Nakonec jsem nic nevymyslel a tak jsem začal svým osvědčeným – Ahoj, já jsem Tuleň Lojza! A ona krásným něžným ženským hlasem řekla, já jsem tulenice Katka. Ups. Katka, to je krásné jméno, pomyslel jsem si. Oproti mému Lojza se mi to zdálo dost rozdílné, doufám, že se na mě teď ostatní Lojzové nebudou zlobit, je to krásné staročeské jméno, ale pro tuleně se prostě nehodí. Trochu jsem se zakoktal a řekl. Hele řeknu Ti to rovnou, prostě se mi líbíš, padla si mi do oka a chtěl bych se s tebou seznámit, pokud si volná. Ona se na chvilku odmlčela. Možná jí procházely hlavou tisíce myšlenek, jako předtím mně. Tisíce myšlenek, slov a vět – a ani jedna se nehodila. A když hlava nic nevymyslí, musí to vymyslet srdce. A to tulení srdce je oproti tomu vašemu lidskému silnější, odolnější, protože mi tuleni jsme zvyklí na drsný život, proto se také dá to naše srdce hůř zlomit. A tak když mi řekla, že se právě s někým rozešla a že je jí velmi smutno a nechce to zažít znovu, alespoň né tak brzo, nenechal jsem se odradit a pokračoval jsem sám za pomoci svého tuleního srdíčka. “Tak promiň, to jsem nevěděl.” A protože jsem se před nedávnem také se svojí holkou rozešel, dodal jsem “Před nedávnem jsem zažil něco podobného, opustila mě moje holka, chodil jsem s ní 2 roky a pak odjela pryč a už sem jí neviděl, zkoušel jsem jí hledat, nevím kde je, napsala mi akorát, že láska je jako voda, že jednou prostě odteče.” Pak jsem Katce řekl “Podle mě jde ale Katko život dál, nesmíme se přece nechat odradit špatnou, zlou zkušeností.” Ona ale trvala na svém, že chce být teď spíš sama. Říkala, že stejně není odsud, že je ze západní Antarktidy a že je tady jakorát na prázdninách (jenomže na Antarktidě jsou prázdniny pořád – a divte se nebo ne, ty prázdniny jsou pořád jen zimní a to je votrava). Trochu jsem jí začínal chápat a začalo mi být také trochu smutno po mé staré holce, nevím co se stalo, že prostě zmizela před úsvitem a já mám strach projít vlastním bytem sám 🙂
Řekl jsem Katce, že jí chcu alespoň poznat. Že můžeme být alespoň přátelé (nic víc než přátelé – alespoň zatím (snad to časem dojde dál 🙂 ). Ona řekla že to by možná šlo, ale dodala, že budeme fakt jen přátelé. A objednala dva další fernety. Líbilo se mi, jak to udělala, prostě odchytila jdoucího tučňáka a něco mu zašeptala do ucha a po chvilce se tady objevil tučňák se dvěma fernetama. Pokecali jsme, řekl jsem jí něco o sobě a ona něco o sobě zase řekla mě. Ale co, to Vám nepovím, protože to jsou celkem osobní věci a mi tuleni je neradi vytahujem na povrch.
Přece jenom jsme trochu rozdílní jak lidé, nelišíme se jenom ploutvema. Když jsme dopili fernety navrhl jsem jí, že bych jí dal svůj telefon oplátkou za její. Dala mi tedy svůj telefon a já jí dal svůj a ona zůstala v těhle končinách ještě půl roku, postupně z ní odpadl strach, ze znovuzklamání, z toho že jí někdo zase opustí, a stali jsme se ještě bližšími práteli.. a pak těmi úplně nejbližšími. Odjel jsem s ní na západ, na svojí bejvalou holku jsem zapoměl a nikdy už sem jí neviděl. Nelitoval jsem nikdy toho, že už sem jí pak nehledal. Opustila mě sama. A navíc s Katkou jsme si rozuměli ohodně lépe a žijeme spolu dodnes.
A tady je moje rada – rada tuleňe Lojzy: nebojte se oslovit někoho kdo se Vám líbí, je to težké, ale pokud najdete správnou zámiňku, může to dobře dopadnout. Oslovená osoba může cítit k Vám to samé a může se také bát toho čeho se bojíte vy, třeba po vás taky kouká a neví jak Vám to říct.
Ovšem je to opravdu těžké. Kdybych to neudělal, nikdy bych se s Katkou neseznámil…