Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Trip
 Jak kdybys ujel na tripu,
rád nasral by sis do slipů
a nehty ryl bys do zdi.
A výplň vejlohy bys rozkopal,
za to, že to, cos milovat chtěl,
tu naději ti někdo vzal
a svět zdá se strašně prázdnej.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Tramvaj
 Musím chytit tramvaj do svýho světa,
nechci tě ráno zas spatřit,
a potkat tvý bezchybný kouzlo,
musím tě vykouřit z hlavy,
když mi to z přátelství,
k tobě nějak sklouzlo,

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Tvé přátelství je pro něj trest,
když toužil po tvém objetí,
on chtěl ti láskou hlavu plést,
i v tomhle divným století.
Musíš uznat, všechna čest,
smutné dnešní prokletí,
že v době mediálních hvězd,
romantika neletí.

Teď se toulá sám a sám,
že si jiná, prý se splet,
v době plné lehkých dam,
nebaví ho tenhle svět.
Ty oddáváš se dívčím hrám,
chceš ulovit velkej šek.
Jeho cit je další krám,
do tvé sbírky z diskoték.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

To chce klid – cesta do sna
Přišel jsem po náročném dni ze školy. Je toho na mě hodně – už několik dní. Každý den sedím do rána nad učebnicí a pak jdu unaven spát. Abych mohl v šest ráno zase vstát a jít na autobus, který mě odveze do školy. Dneska toho je na mě taky hodně, ale rozhodl jsem se, že dneska vypnu. Všechno nechám být, ať se stane, co stát se má. Lehl jsem si na postel a pustil si bednu. Počítám s tím, že se tak 15 hodin nezvednu. Po hodině ale usínám. Vracím se do říše snů, která je příjemnější než doba ve které žijeme. K čemu je vlastně škola ??? Sedmdesát procent vědění které se v ní naučíme zapomeneme. Dvacet procent nikdy v životě neupotřebíme. A zbylých deset procent nás bude otravovat celý život. Seru na to. Jdu domů, do snů – do idelů nelogičnosti, do řeči lidských sociálních případů, nad vědecké domněnky, povznést se nad nesplněná přání, zasunutá do šuplíku nočního stolku, stejně jako fotky vzdálených dívek, které si žijí ve vlastním, uměle vsugerovaném světě, který se točí podle toho, jak píská společnost a podle toho co hlásají názory většiny a naší vládní rádoby demokracie. Jsem v říši snů, vidím barevnou duhu, která se mění v tunel, na jehož konci je světlo. Světlo ale pohasíná, přichází šero, aby vystřídalo nekonečný koloběh tmy a světla, dne a noci, života a dámy v černém – slečny smrti. Smrt je ale překonána, vždy zase přijde světlo, které tmu vystřídá a hodí do odpadkového koše. Ve snu nemám žádné starosti, žádné učení, žádnou práci. Nejsou tu žádní lidé, žádné touhy… klid. Nekonečný, neměnný klid, který nechává rozum chladný. Přeji si, abych spal dlouho. Protože jak se probudím, je nový den a musím do školy, do které nemám hotové úkoly. TikTak čas je neúprosný, zlé a otravné slunce do mě koplo tak, až jsem spadl z postele a probudil se leknutím. Další den jsem to schytal – dvě kule.. ale stálo mi to zato. Jednou jsem se pořádně vyspal.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Tma a beznaděj

Psal se rok 1957
Byl velmi krásný letní den a Paul letěl, jako ostatně každý den na ostrov Haiti, kde vždy smlouval s místními obchodníky o zboží, které jim tam také vozíval svým malým, ale zato celkem výkonným dvouplošníkem Hary 2170B.
Voda moře se třpitila, slunce svítilo a nikde nebyl ani náznak toho, že by se to mělo změnit.
Což bylo jaksi divné v těchto končinách, ale nebyl to zas takový zázrak.
Nebe bylo bez mraků a Paul občas v dáli zahlédl obrys nějakého letícího ptáka.
Měl za sebou už půlku cesty a najednou si povšiml jakési změny vzhledu oblohy.
Jakoby se zhoršovalo počasí, cítil jak se letadlo v lehkých závanech větru kymácí, ale
Paul byl celkem zkušený letec a tak ho to, příliš z míry nevyvedlo.
Jenomže…
Počasí se i nadále zhoršovalo, jak přibývali mráčky tak stoupal i vítr a letadlo se
kymácelo ze strany na stranu, čím dál více.
Paul se snažil udržet let letadla rovně a také se mu to zdá se dařilo, ale za malou chvíli zjistil, že ho letadlo zrovna moc neposlouchá, zavolal tedy radiovysílačem na svojí základnu.
Ale nikdo se neozýval. Zkoušel to tedy znovu a znovu, pořád dokola, ale nešlo to.
Vysílačka byla nejspíše rozbitá, ozývalo se z ní, jen lehké, tiché šumění, které však přehlučil
chod motoru a šum moře.
Nebe začínalo pomalu černat a začalo také velmi silně pršet.
Paulovi se zdálo, že se zvuk motoru jaksi vykyvuje stálému drnčení.
Jeho zlé myšlenky se potvrdily motor čas od času vynechával a letadlo za 5 minut kleslo asi o
20 metrů, což mělo za následek i silnější kývání letadla.
Paul měl sice trochu zlé předtuchy, ale na smrt nemyslel.
Zdálo se mu, že se z toho dostane, že bouřka přejde, v tom však zjistil, že nebe je úplně
černé a že díky silnému a vydatnému dešti není vidět víc jak na dvacet stop.
Letěl dál, kompas mu ukazoval pořád stejný směr a Paul si ještě myslel, že z bouřky vyletí,
ale bouřka neustupovala.
V tom mu v hlavě bleskla jakási nedomyšlená myšlenka, kterých má člověk denně tisíce nebo
desetisíce.
Po chvilce přemýšlení, co ta myšlenka udávala si rozpoměl.
Ta myšlenka byla velmi strašidelná, při vzpomínce na ní, ho zamrazilo v zádech, ta myšlenka
byla smrt.
Paul si však dodal odvahy a letěl i nadále stejným směrem.
Motor přestal vynechávat, ale po chvilce zpozoroval že se vrtule netočí, letadlo klesalo
k hladině rozběsněného moře, blížila se jistá záhuba.
Paulovi proběhl před očima celý jeho život.
Rozpoměl se na rodiče, na své učitele, kamarády i nepřátele. Na své lásky i na dívky se
kterými kdysi chodil (a bylo mu celkem líto toho, že se neoženil).
Vzpoměl si i na to co v životě nestihl a bylo mu z toho smutno.
To vše a ještě mnohem více proletělo jeho hlavou za pár sekund.
Letadlo se přiblížilo k hladině moře, narazilo do vody a rozlétlo se na několik kousků,
díky silnému výbuchu.
Zdálo-by se že byl KONEC, ale….

Když se Paul probudil zjistil, že se nachází v prostoru, který neviděl, byla tam všude velká
tma, neviděl vůbec nic. Všude tma. Cítil však zem – tvrdou, silnou, chladnou, vlhkou zem,
která byla jakoby z kamene. Rukama jí nahmatal. Pokušel si nahmatat tělo, ale jak se zdálo,
žádné neměl. Ani chvilku nezapochyboval o tom co se děje – “Byl po smrti.”
Jeho tělem, prošel chlad, jenomže on vlastně žádné tělo nenahmatal, takže vlastně jím
chlad projít nemohl, když si to uvědomil, udělalo se mu velmi špatně a zůstal stát ztuhlý na
místě.
Po chvilce skusil nahmatat nějakou zeď, nejaký objekt okolo sebe, ale nenahmatal, tak šel
a hledal nějaký předmět, něco hmatatelného.
Musel jít, protože cítil, jak hýbe nohama, ale necítil žádný odpor vzduchu.
Cítil i ruce a tělo, ale nemohl se ho dotknout, šel a šel a šel.
Stále rovně.
Podlaha, po které se pohyboval neměnila tvar, teplotu, ani tvrdost, byla stále stejná, zdálo se mu, že je jednotvárná a také byla.
Šel pořád dále, stejně, rovně, dále.
Síly mu neubývali, hlad ani žízeň necítil, necítil ani opotřebení nohou.
Neboleli ho ani záda (které sice nahmatat nemohl), ale věřil, že je má, alespoň v psychické
formě.
Udělal mnoho kroků, možná ušel i více jak kilometr, ale nenarazil na žádný objekt, na žádnou
zeď, ani překážku.
Podlaha byla pořád stejná, chladná – NEMĚNNÁ.
Necítil teplo, ani zimu.
Měl jen veliký strach z té nicoty a prázdnoty, která byla horší než před vznikem vesmíru.
Šel dále a dále. Pořád nic, nic a nic.
Chtěl si sednout, nebo lehnout, ale nešlo to. Nevyrovnal se tomu, žádný hrozný sen, ani
jakýkoliv horor v biografu či strašidelný příběh v knize.
Ten pocit byl nepopsatelný, ani tak složitý jazyk, jako čeština pro takovýto pocit nemá
slovo, označení.
Mohl pouze stát či jít a nebo pohybovat rukama a nohama, které se však nikdy nedotkli,
jakoby je neměl.
Čas byl stálý, zdálo by se, že neubíhal.
Tento čas měl název, svůj vlastní název: VĚČNOST, ta velká hrozná, strašidelná věčnost, kterou strávil,tráví a stráví Paul Hilbertines v nekonečně neměnném prostoru.
Hrůzostrašném prostoru, prostoru, který se jen stěží dá popsat, v prostoru bez hranic.