Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Nádraží 2002
Smutně sněží, čas běží a my s každou jeho setinou stárnem i když jsme mladí a máme se vcelku dobře (nebo to alespoň všechno dobře snášíme). Vypadalo to, že už bude jaro, ale co chcete v půlce února? Jeden den je patnáct stupňů nad nulou a druhý den je naopak mínus deset. Naštěstí se ty velké bílé vločky při dopadu ihned mění v kaluže. I když na druhou stranu, kdyby napadalo hodně sněhu tak nemusíme zítra do té podělané školy, protože by se do našeho zapadlého městečka na vysočině nedostal autobus.
A tak sedíme na starém, skoro opuštěném, nádraží, kde z jedné strany končí travou a plevelem zarostlé koleje a z druhé pak ty samé reznoucí koleje vedou někam pryč do nekonečna v dáli. Občas tu sice přijede nějaký nákladní vlak, ale to jen opravdu vzácně, jednou, dvakrát do roka.. A to se tady ještě v osmdesátým devátým vozily denně stovky lidi, mladí lidé do školy, staří do práce, nejstarší jen tak za svými příbuznými v nedalekém padesátitisicovém okresním městě. Je tu vidět, jak rychle pracuje čas, polorozpadající se areál zeje prázdnotou a všude kolem nás jsou připomínky toho, že tu před mnoha a mnoha lety někdo byl. Je zřejmé, že tu chodili lidé každodenně čekat na vlak, že semka přijížděly lidi každého pátečního večera na rockové zábavy (nebo na režimem tak nenáviděné punkové a metalové koncerty). Tenkrát těm mladým lidem bylo tolik let, jako je dneska nám 🙁 a teď jim je tolik, co nám bude za dvojnásobek našeho dosavadního života. Ty pátky sem vždy přijížděly partičky už napůl napitých teenagerů, zamilované páry a esembáci marně čekající na to, až se tady něco semele.
Na podlaze z rozpadajících kachliček leží desítky típnutých cigaret, přidáváme další. Legrace je v tom, že nám roky ve škole říkali, že kouření škodí zdraví. Myslím si, že kdyby to ty dementi neříkaly třikrát týdně, ušetřily by nám nejen stovky zbytečně prosezených hodin ve škole, ale také by mnoho lidí ani kouřit nezačalo, co vám totiž ve škole zakazují, to všichni dělají, třeba jen pro pocit protestu nebo odboje vůči onomu nedemokratickému školnímu zařízení.
Řeč se mezi námi stočila k tomu, kde brát prachy, přemýšlíme o tom, i ty blbý cigarety stojí padesát korun, k tomu si připočtěte kulečník, vstupné na různé kulturní akce, jako koncerty metalových a punkových virtuosů, kde tolik peněz vzít? Nikdo nemá nápad, brigády nejsou. O cigarety se vždycky dělíme, to už je tady mezi mládeží zvykem, skupinky a partičky naší věkové kategorie se flákají po městě, doma je to nebaví a tak se radši združují venku a prochází si zimně naladěným pěti tisícovým městečkem, všichni se známe a až na vyjímky se respektujeme. Málokdo ovšem zajde až sem na nádraží. A tak všechno, co tu je na žlutých, oprýskaných zdech napsáno patří k propadlišti dějin tohoto smutného nádraží. Některé z těch nápisů již nelze přečíst – jsou zašlé, jiné obsahují stručné zprávy typu “miluji tě”, “čekám lásko”, “chci tě kotě” a vypovídají o tom, že někdo někoho miloval, že někomu bylo smutně, nebo o tom, že ho ta dotyčná osoba odmítla a že to potřeboval někde napsat. I my dneska píšeme takové zprávy na zdi, tady se ovšem moc čmárat neodvážíme, bylo by to narušení jízdního řádu času.
Stmívá se a my probíráme naše plány do budoucna, kecáme o holkách, vychloubáme se, závidíme si, sníme. Láska se v tý rychlosti jakou se teď žene svět, jaxi vytráci z kontextu. Vztah se začíná a končí SMSkou, romantika je pozvat holku na chat a kdo nemá v záloze tři další partnerské oběti, není IN.
Co se takhle vrátit o patnáct, deset, pět let nazpět a být v našem současném věku a nebo se vrátit do svého mládí, navrhl někdo, myslím si, že by hodně věcí bylo jinak, lidi jsou dnes zbytečně omámeni konzumními výplody komerčních produkcí. Možná bychom se chtěli vrátit alespoň na základku, řekl jsem, tak do osmý nebo na začátek devátý třídy – krásný časy, já osobně jsem třeba přišel domů o půl druhý, aktovku sem hodil do rohu a další den jsem jí ráno ve tři čtvrtě na osm zvedl a šel jsem si lehnout do školy. Pak jsem se ale v listopadu přestěhoval, byl jsem v deváté třídě a to už šlo všechno nekontrolovatelně rychle. No a teď jsme všichni na středních školách, znuděni, zatěžkáni úkoly, s perspektivou intelektuálů zavřených v kancelářích nebo dělníků ve smradlavý fabrice. Já mám před sebou ještě tři a půl roku ve vzdělávacím ústavu, kde si odpykávám trest za mládí, někdo by měl těm bachařům říct, jak je jejich učivo nezábavný. Přál bych jim poslouchat každodenně sebe samotný, pak by možná většina změnila profesi nebo šla skočit z mostu. To jsou však bohužel jen blbý nápady, oni totiž vědí, jak je to nezábavný a nepotřebný pro náš normální život a právě proto nám ty kecy cpou do hlavy.
Pomalu se zvedáme, hodiny odbíjí jedenáct hodin, valíme domů. Let´s GO, sbohem nádraží, snad zase za rok.