Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku.  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Ach jo

“Ach jo,” řekl si Lukáš a zapálil si cigaretu, kterou včera dostal od kamaráda. Chvilku si s ní hrál v ruce, jednou si z ní popotáhl a pak ji zahodil s tím, že už nebude kouřit, “stejně je to svinstvo” Další krásná holka (jmenovala se Andrea) se mu ztratila mezi prsty a on jen stál a díval se jak tančí, už pátý ploužák, s Emilem, místním diskžokejem pochybné kvality. “Jo, holky jsou dnes spíš na disko, než na starej dobrej metal,” řekl si. Lukášovi to vadilo, jeho progresivní poetická beatová kapela byla sice mnohem kulturně přínosnějším zážitkem než muzika pouštěná ze stříbrných cédéček na diskotéce, přesto však na koncerty jeho středoškolské kapely skoro nikdo nechodil a komercí protkaná diskotéka jeho steroidama zdegenerovaného soka v lásce praskala ve švech. “Na holky, teď seru, ale v tej muzice musíme sakra už prorazit,” řekl si a o týden později se s kamarády z kapely šíleně ožral a za bílého dne společně natahali aparaturu na střechu nevelkého obchodního domu nacházejícího se na náměstí malého městečka. Na střeše se zabednili, tak aby se tam nikdo nedostal. Byly čtyři hodiny odpoledne a Lukáš dal kepele povel, aby se začalo. Ozval se řev, na který místní důchodci připraveni nebyli.
Některé mládeži se muzika začala zamlouvat a tak se kolem obchodního domu brzy začali tvořit hloučky lidí. Pro tohle pětitisícové městečko bylo sebemenší vybočení z každodeních konvencí parného léta velkou událostí a tak se informace o této show brzy roznesla a lidi se začali scházet k místu konání této jistě zajímavé akce. Kapela nevadila ani majiteli obchoďáku, kterému lehce vzrostly tržby tak se rozhodl nevolat příslušné “orgány”. Zanedlouho stála před Lukášovou kapelou asi tisícovka lidí, někteří z nich popíjeli z lahváčů, jiní seděli únavou na zemi, kluci s holkami se líbali a objímali, důchodcům se zvyšoval krevní tlak. Za chvilku Lukáš spatřil Andreu, jak se jí leskly oči v davu. Stále ji miloval a tak spustil sólo písničku, kterou před nedávnem napsal jenom pro ni. Sotva ji však dohrál, přijela policie a hasiči -> některý z “pohoršených” občanů je zavolal (ve městě bylo vysoké procento komunistů). Lukášova kapela odmítla přestat hrát a tak pro ně museli hasiči vylézt a sundat je. Když policisté odváděli členy kapely do policejního taxíku, přiběhla ještě Andrea, políbila ho se slovy: “Miluji tě.”
A i když ho právě odváželi na policejní stanici, věděl, že hrát s beatovou kapelou je tisíckrát lepší než dělat taneční muziku… nakonec přece získal i přízeň dívky, kterou miloval a to je vlastně hlavní důvod, proč všechno dělal. Lukáš byl spokojen.