Kdo mě zná blíže, tak ví, že již odmalička jsem často k vidění na poutích, trzích, festivalech a různých akcích u stánku, respektive s prodejními stánky. Jelikož jsem před týdnem absolvoval jednu takovou prodejní akci a efektivita byla spíše špatná, než-li dobrá a navíc byla poměrně zima, rozhodl jsem se, ač nerad, vzhledem k předpovědi počasí, prodávání o velikonočním víkendu vynechat.
Včera mi to ale nedalo a tak jsem se rozhodl, že se pojedu na pouť alespoň podívat. A tak jsme s kamarádem a kamarádkou, kterou jsme po cestě vyzvedli, vyrazili do nedaleké Kutné Hory na tradiční Sedleckou pouť, která se každoročně koná právě v období Velikonoc.
Nestává se často, že bych si pouť prošel jako návštěvník. Navíc, pokud se tak stává, trpívám podivným pocitem, že bych měl být na druhé straně a něco dělat. Tentokrát jsem se ale rozhodl, že si pouť užiji a nebude se tím stresovat. A povedlo se.
Navštívili jsme tamní kostnici, kde jsem se byl poprvé a naposledy podívat v roce 1999. Kupodivu, je to tam pořád stejné 🙂 nic moc pocit, pokud si uvědomíme, že každá ta lebka, patřila nějakému človíčkovi a že vlastně, všichni spějeme k tomu být také jednou jen takovýto pozůstatek. Aneb jak se píše v jiné kostnici, v Nížkově u Jihlavy: “Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy…”
Ovšem měli jsme z poutě i veselejší zážitky. V jedné z tamních restaurací jsem poobědval velikonoční kachnu s knedlíky a zelím. A o nějaký čas později v restauraci U zlatého lva, který se nachází hned u významného kostela Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele si pak mí spolucestující dali nějaké to pivko. Já nemohl, poněvadž mi řidiči by jsme neměli pít a tak jsem si alespoň vychutnával onu pouťovou hospodskou atmosféru. Hospody mám rád, takže mi tam bylo příjemně a navíc, vzhledem k nepříliš teplému počasí venku, jsem se tam rád, po procházce poutě, ohřál.
Na place bylo požehnané množství kolotočů řady provozovatelů – zejména pak rodin Třískových, Janečkových a Spilkových. A bylo zde možné nalézt atrakce pro malé i velké. Dětské kolotoče, řetízkové i podlahové. Vláčky, skákačky i skluzavky. Dvě bobové dráhy, dvě hydrauliky, centrifugu, twister, dva strašidelné zámky (vozíčkové i průchoďáky), zábavný dům, mixer v podobě chobotnice a poměrně dost podobný Destroyer, oblíbenou adrenalinovou kouli na lanech známou jako katapult, řetězák jezdící do výšky, žaludek mixující K2, řadu střelnic (včetně staročeské), rybolovů i heren, houpací loď, ruské kolo a ještě mnoho a mnoho dalších atrakcí. Na nějakém tom pouťovém stroji jsem už nějaký čas neseděl a tak mě potěšilo to, že jsme s přáteli z legrace dali jednu jízdu na klasických labutích. Marně vzpomínám, kdy jsem na nich jel předtím, muselo to být někdy hodně dávno, ještě v dětství.
I stánků zde bylo, jako každý rok, nepřeberně. S řadou prodávajících se znám, takže jsem se, co krok zastavoval na kus řeči nebo alespoň někoho pozdravit, z čehož byli moji spolu-výletníci možná trošku nervozní:) Bylo zde možné koupit tradiční i netradiční pouťové zboží, zaujalo mě ale na jednom stánku čokoládové nářadí, které vypadalo jako by bylo rezavé, na první pohled bych nevěřil, že to je jen čokoláda. Mám rád, takovéto neokoukané nápady. Stejně tak mě zaujala i na jednom ze soukromých placů stojící laserová střelnice. Bylo zde možné potkat i na poutích dnes již zdomácnělé jihoamerické zpívající, hrající a tančící indiány, i trošku méně na východoevropských poutích tradičního kejklíře Mr. Dina, který předváděl únik z transportních okovů.
Myslím, že to byl příjemně strávený den.
Na pouti jsem sice nefotil, ovšem výhoda internetu je, že zde lze nalézt téměř cokoliv a tak vás odkážu na ty, kteří nějaké ty fotografie či záznamy na pouti pořídili, mrkněte třeba zde:
