Archiv pro rubriku: Já spisovatel

Proč je Sektor lepší než konkureční DISKMAGY na Levelu ????

Já spisovatel, Počítače

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

 

Proč je Sektor lepší než konkureční DISKMAGY na Levelu ????
!!!!!! Samozřejmě to tak bude i nadále !!!!!!!!!

– Většina těch diskmagů je v HTML a my máme vlastní engine,
který si můžeme předělat, vymýšlet nové věci atd.

– Máme více recenzí, které jsou ještě k tomu delší, zajímavější
a většinou jsou ilustrovány několika obrázky ze hry.

– Máme také více rubrik a článků v nich.

– Náš engine podporuje průhlednost textu a tím zobrazení obrázku
za nimi.

– Každý měsíc přinášíme i několik návodů a češtin do her, časem
by mohli přibýt i jiné věci jako prográmky, animace atd.

– Využíváme vlastní hudební modul, který podporuje přehrávání
různých zvukových formátů (*.MP3, *.MOD, *.WAW, *.MID, *.M3U,
*.PLS, *.ASX, *.MPG, *.MP2, *.VOC, *.S3M, *.MTM, *.DTM, *.MED,
*.XM, *.DSS (náš vlastní formát) a mnoho jiných..

– Náš engine využívá tzv.záložkový systém, který umožňuje zobrazit
stránku, tam kde jste jí naposled zanechali.

– Nejde předělat text, grafika atd.

– Máme vlastní Cheater s větším množstvím cheatů než ostatní,
který je neustále doplňován, můžete si v něm uložit cheat na
harddisk atd.

– Otiskneme i kritické dopisy, pokud nejsou příliš dlouhé (asi tak 10 stran).

– Vlastní komponenty.

– Máme vlastního programátora.

– Máme šikovného programátora.

– Šéfredaktor nám do toho moc nekecá !?!?!

– Každý měsíc interview s nějakou velkou počítačovou firmou,
například minule to bylo s Rainbow Rhino a před tím Zima
Software a chystáme rozhovor s Billem Gatesem (dostat se k němu
není lehké).

– Kdykoliv nám můžete poslat vaše příspěvky.

– Máme redakčního křečka.

– Možnost inzerce v jednom z nejčtenějších diskmagů na Levelu.

– Velké množství obrázků.

– Náš super engine podporuje mnoho různých písem.

– Obsahuje cheatovací režim.

– Pokud vydržíme do 15ého čísla a to určitě vydržíme, vyjde CD nejen
se všemi Sektory, ale bude na něm i mnoho jiných věcí, včetně někte-
rých našich programů.

– Hodně srandy.

– Hodně gramatických chyb.

– Máme vlastní homepage s doménou (www.sektor.cz), kde by se
měli čas od času oběvovat i programy na stáhnutí.

Přijmeme hezké redaktorky od 12 do 18-ti let (i středně hezké, nemusí to být úplné sexbomby)
Holky hlaste se na náš E-Mail : Sektor@mujweb.cz
!!!!!!!!!!!!! Pozor ! žádnou finančí odměnu nečekejte !!!!!!!!!!!!!

Náměty a připomínky zasílejte na :
E-Mail : Sektor@mujweb.cz

Bomby a jiné drobné předměty, vydávající zvuk typu TIK TAK, zasílejte konkurenci.

Zásilka, která bude vydávat tikající zvuky, podobné hodinkám, zasíláme zpět.

Viry – 7.díl

Já spisovatel, Počítače

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Viry – 7.díl

Melissa
Jednoho dne vám přijde e-mail a k němu příloha ve formátu MS Word a ta příloha obsahuje makro a v tom makru je virus a ten virus se jmenuje Melissa. Ale tento virus nic neničí a nemaže, ale dělá jinou neplechu – vybere si 50 e-mailových adres z vašeho seznamu a vesele tam pošle sebe a k tomu seznam porno hesel.
Na adrese http://www.melissavirus.com/ lze o tomto viru získat další informace.

Back_Orifice_2000

Toto není tak úplně virus, ale je to spíše program sloužící někomu k tomu aby mohl kontrolovat Váš (pro něj) vzdálený počítač, aniž by jste o tom věděli.

Člověku, který Vám poslal špionážní část tohoto viru, umožňuje tahle potvora s podtitulem Trojský kůň dělat si na Vašem počítači v podstatě cokoliv – např. si prohlížet data na vašem harddisku, poslat Vám na váš počítač cokoliv a cokoliv si zase nakopírovat k sobě, odeslat od Vás e-maily, úplně zničit počítač, zaplnit harddisk, spouštět obslužný software vašeho hardwaru (jako zvukovky nebo tiskárny), spustit program, nabourat se do vaší konfigurace a rozhodit jí, zastavovat programy, restarovat počítač, zjistit si CACHE hesla, mazat data, vysunovat CD-romku a další. Naštěstí většina nových antivirových programů dokáže tenhle virus odhalit, ale pokud ho neodhalí, může někdo na Vašem počítači napáchat velké škody, aniž by jste zjistily kdo to byl.

Tenhle virus si lze i s jeho ovládacím programem stáhnout z internetu. Bohužel na jeho použití musíte znát IP, heslo, port a adresu oběti a navíc musíte vymyslet způsob jak ho na dotyčný počítač dostat, tak aby to oběť nezjistila ještě dříve než ho budete moci používat.

Pokud máte dobrý antivirový program a správně ho používáte, hrozí Vám jen malé nebezpečí, že by Vás virus mohl zaskočit. Při troše štěstí tento virus objevíte.

Vinohrady – … Do hlavy

Já spisovatel, Kultura, Nezařazené

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Vinohrady – … Do hlavy

Pražská funky-beatová formace Vinohrady není zatím příliš známá. Jejich první větší počin – album nazvané “… Do hlavy” však patří rozhodně mezi to lepší, na co lze v regálech našich obchodů s hudebními nosiči narazit.
Ještě než se pustím do “kritizování” desky, povím vám alespoň něco málo o bandu Vinohrady, aby jste věděli, s kým máte vlastně tu čest.
Vinohrady jsou kapelou, jejichž funky-beat, jak je uvedeno na oficiálních stránkách skupiny www.funky-beat.cz, vyprofiloval v roce 2004 až v sestavu s nemalými ambicemi. Na jejich gangsterské image, se kterou se prezentují nejen na bookletu alba, se pak podepsal vliv hudebního podsvětí.
Historie formace je protkána mnoha známými muzikanty působícími v kapelách zvučných jmen jako Mig 21, Petr Muk Band, Šum Svistu, Laura a její tygři, Pražský výběr či Už jsem doma. Aktuální sestava je pak tvořena těmito hudebníky – Tomáš Andrs (kytara, zpěv), Tomáš König (trubka, zpěv), Jeňýk N.F.Urbanec (baskytara), Radek Klučka (bicí, perkuse). Na hudbě kapely se však podílí i řada hostů, což platí i pro album “… Do hlavy”, tak se na něj pojďme společně podívat.
Kompakt obsahuje dvanáct melodických skladeb, jejichž “total time” je bez dvou sekund roven 39 minutám. Jak jsem již řekl, přední stranu obalu tvoří podobizny muzikantů stylizované do gangsterského image třicatých let.
Skladby na albu jsou si něčím velmi podobné a přitom je každá úplně jiná. Tento zvláštní pocit mě přepadl hned při prvním poslechu kompaktu. To ovšem neznamená, že by se mi album nelíbilo, ba právě naopak.
“… Do hlavy” má něco do sebe, přestože to není žádný tvrdý nářez (o což vlastně ani ve funky-beatu nejde).
Navíc ještě dodám, že čím více jsem pak poslech opakoval, tím více mi songy připadaly odlišné, takže můj první dojem byl přemazán dojmy následujícími. A to nemluvím o tom, že texty většiny písniček mají v sobě nějakou myšlenku a nejde jen o plácání rýmujících se slov za sebou, jak je v poslední době módou mnoha bandů. Po hudební stránce je vše také odvedeno více než obstojně a troufám si tvrdit, že muzikanti hudebního uskupení Vinohrady hrát umí.
Úvodní písnička “Houkání” si vás asi nejvíce získá svým refrénem. Následující “Zlej sen” zase vypráví o lásce ke krásné vnadné dívce z maringotky, která má hodně příbuzných. Ona láska baladicky končí. Ovšem kompakt jede dál a tak následuje song “Fajn pocit”. Pokud máte někdy nádherný sen a po probuzení je vám líto, že to nebyla skutečnost, určite se s hlavní myšlenkou této písničky ztotožníte. Čtvrtý song „Kolotoč“ – o krásných očích, díky nimž lze ztratit rovnováhu, patří mezi to nejlepší, co na albu naleznete (společně s první písničkou Houkání). “Podzimní” song si mě příliš nezískal, ovšem dá se přetrpět. Další písnička, jejíž název je na bookletu vyjádřen jako spojení symbolů označujících muže a ženu, o onom spojení dvou pohlaví také vypráví. “Koukám se…” se určitě taky bude líbit svým šíleným textem, i když pravda je taková, že na někoho může text působit příliš lacině, podobně jako dodnes působí na některé lidi “Papoušek Kakadu”. Další kus “Hladina touhy” mi přišel fádní, “Protivná” je zase jakýmsi psychologickým profilem jedné podivné slečny. Následující “Trubkou” se mi moc nelíbila, ovšem textově vypráví o něčem, co není v textech zase běžné – o úrazu trubkou. Předposlední “Mám to rád” mě také neoslovila, zato dvanáctá písnička “Pocity” na mě působí jako rozloučení s albem a přestože by asi neměla šanci stát se hitem a textově není nijak výrazná, dá se.
Album vás potěší, budete-li naladěni na vlnovou délku kapely a pokud máte rádi podobný styl hudby. Jinak bych zvažoval, zda si ho koupit. Mně se ovšem cédéčko líbilo i přesto, že funky-beat není můj šálek čaje,

Závěr:
Tahle hudba rozhodně každému nesedne, svoje příznivce si však určitě najde, věřím tomu a doufám, že se tak stane.

Autor článku: David Havlíček
Album: … Do Hlavy
Žánr: Funky-beat
Celkový čas: 38:58
Rok: 2005

Vijagra – Pokušení

Já spisovatel, Kultura

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Vijagra – Pokušení

Druhé řadové album jihlavské hard rockové kapely Vijagra je už nějaký čas na světě, ovšem i tak si nějakou recenzi určitě zaslouží a od toho tu Rockmag.Cz je.

Tak jdeme na to. Na co? No přeci na recenzi… Chtěl bych předeslat, že ke kapele Vijagra mám kladný vztah. Její první album “Trosečníci” vydané v roce 2003 bylo totiž prvním rockovým albem, které jsem kdy recenzoval a tak, když se mi po čase pod ruce dostalo dnes zde recenzované CéDéčko nazvané “Pokušení” byl jsem potěšen, že se mi vrací “starý dobrý známý” a po jeho poslechu i příjemně překvapen, že kvalita jejich hudební tvorby konstantně přetrvala.
Album není úplně nové. Vzniklo minulý rok (2005), ale zrecenzuji ho zde, protože je vlastně stále aktuální a dokud kapela Vijagra nějaké další nové cédéčko nevydá, tak tomu zatím tak bude i nadále.
Jihlavská hard-rocková a alkoholic-metalová skupina Vijagra působí především v kraji Vysočina a to již od roku 1998. Její členové ovšem působili v mnoha dalších místních kapelách již dlouho předtím než band Vijagra vznikl a tak se nelze divit, že jejich výsledný sound nezní vůbec amatérsky, ba právě naopak. Ačkoliv kapela Vijagra má ve svém repertoáru i převzaté kousky třeba od Kabátů nebo Jasné Páky / Hudby Praha, tak většina toho, co lze na jejich akcích slyšet, je vlastní tvorba a to se cení, protože je to tak trochu i risk. Zvláště dnes, kdy devadesát procent kapel hrajících na zábavách dává přednost převzatým věcem, protože takové songy lidé znají a tudíž na takovou kapelu i více chodí.
Album “Pokušení” obsahuje třináct nových skladeb, které rychle vlezou do paměti. Hlavně refrény jsou takové, že si je za chvilku máte chuť zpívat spolu s interprety a tak si myslím, že se v případě alba “Pokušení” jedná o opravdu vydařené dílko, ale pojďme si ho rozebrat blíže.
Stopáž CD je 50:13 minut a podobně jako u předchozí desky i zde vás čeká příjemná muzika s dobrými texty.
Nejvíce mě zaujaly skladby “Jamka”, “Inzerát”, “Numyra”, “Červenej mravenec” a úvodní “Pokušení”. Ne, že by ty ostatní písničky byly špatné, ale nepřišly mi tak silné. Když jsem se o tom ovšem bavil s dalšími posluchači Vijagry, zjistil jsem, že jejich výběr oblíbených songů je jiný než můj. Každý má ale právo na svůj názor, že?
Po textové stránce jsou písně námětové odlišné – “Jamka” je písnička o tom, jak se dostat k té správné dívčí jamce, “Inzerát” zase zpívá o anonci na koupi nových opotřebovaných vnitřností českého rockera, “Numyra” zase o tom, jak se dá zneužít česká sociální síť.
I hudebně mi melodie přijdou různé, nejsou jedna jako druhá, což bývá často problémem u písní podobných kapel. A tak bych chtěl na závěr říci, že to, co dělá Vijagra, je dobrá muzika a až vyjde další album, rád si ho pořídím, protože budu doufat, že bude stejně dobré jako to, jehož se týká tato recenze. Doporučuji všem příznivcům českého bigbítu.

Interpret: Vijagra
Album: Pokušení
Počet stop: 13
Délka: 50:13
Rok vydání: 2005
Vydavatelství: –
—
Seznam skladeb:
1. Pokušení
2. Velikej žal
3. Jamka
4. Čekám
5. Inzerát
6. Pivní balada
7. Zůstaň zasněná
8. Rouhání
9. Numyra
10. Červenej mravenec
11. 21. století
12. Uplakaná
13. Zlej sen

Veselá poezie

Já spisovatel

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Žába
—-
Sedí žaba na leknínu,
sedí, kouká, žere čínu.
Je z ní celá zelená,
třesou se jí kolena.
Rybník, už je plný zvratků,
namleli tam kamarádku.

Salám Alajkum
————-
Vždycky takhle po ránu,
čtu si v knize Koránu.
Nevím proč mě napadlo,
pořídit si letadlo.
Amíků je přece spousty,
nadělám z nich dobré tousty.

O vláčku a pejskovi
——————-
Pes se točí dokola,
zvedá už se závora,
vlak tu houká zdáli,
o psa jsme se báli,
pes se ho však nelek,
ani jednou neštěk.
Jen tak skočil pod vlak,
už je z něho protlak.

Spravedlivá
———–
Včera jsem byl po škole,
řek sem úče: “Ty vole.”
Už jí tykat nebudu,
příště jí dám přes hubu.

Ze sněmovny
———–
V poslanecké sněmovně,
bavili se o hovně.
Mluvil o tom Sládek,
byl tam hroznej smrádek.

Proč si nerozumíme
——————
Je to už dlouho,
co říkali jsme si všechno,
já teď poslouchám rock,
a ty techno.

Lžíce
—–
Protože jsem spolkla lžíci,
ležela jsem v porodnici,
nakonec mě v tý nemocnici,
vyoperovali pravou plíci.

Cestovatelská
—————-
Pojedeme na výlet,
navštívíme celý svět,
už se těším zase domů,
do hospody “U tří koňů”.

Ryba
—-
Včera večer v rybníku,
kouslo mě něco do pytlíku,
Myslel jsem že to byla ryba,
myslet si to byla chyba.
Byl to místní teplý hoch,
kdo jiný by se na to zmoh?

Zamilovaná
———-
Sleduju tě už přes tejden,
neodvažím se ti to však říct,
že tě chci tajně svlíct,
že si jen můj krásnej sen.

Mikrofon
——–
Před nosem mám mikrofon,
píchá mě do ucha.
Vydává to jeden tón,
možná je to porucha.

Máme úchylné vedení
——————-
Včera večer v tělocvičně
školník šoustal ředitele,
tvářili se nerozlučně,
jako kdyby spadli z višně.

Nezbeda
——-
Vzal jsem si krásnou dívku,
nosí pivo, jako v chlívku.
Vošoustá i souseda,
je to ale nezbeda.

Jenže on má péro dlouhý,
splní všechny její touhy.
A já se svou maličkostí,
už mám toho hajzla dosti.
Zkrátím mu jeho dělo,
tak aby se už nechvělo.

A pak svojí hebkou dlaní,
šahat budu jenom na ní,
na tu svojí nezbedu,
co nosí pivo k obědu 🙂

CéDé
—-
V CéDéčku je dírka malá,
vejde se tam všechno,
Je však na něm vypálené,
nelegálně techno.

Den je dneska nějakej nostalgickej

Já spisovatel

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Den je dneska nějakej nostalgickej,
bledne, slunce už zapadá,
mlha de od úst, v hospodě se svítí,
za okny kvítí uvadá.

Letní známosti na pár nocí,
ztrácí se v panoptiku vzpomínek,
jen jedna mě budí v noci,
svírá mě ve svých okovech.

Stavím se za ní naposledy,
řeknout jí sbohem na věčnost,
však její tmavá silueta ve mě zachovává,
krom zmatku, lásky i smutek a posedlost

Velikáni

Já spisovatel

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Velikáni
=========
Jsem člověk! A jiní lidé mi do cesty stavějí barikády.
Ti co to dělají mi za vzor dávají velikány.
Ti co to dělají v prach se promění
hlínou přikryti v zapomnění.

Vejlet

Já spisovatel

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Vejlet

Bylo to tak před deseti lety, krátce po revoluci. V té době mi bylo něco kolem patnácti let a chodil jsem do devítky. Blížil se závěr školního roku a my jsme jeli na školní výlet. Byl to poslední rok, kdy jsme byli pohromadě v oné sestavě a tak jsme si to chtěli užít. Výlet neměl být nějak zvláštní, až na to, že jsme jeli na Slovensko, ale tenkrát jsme ještě nebyli rozdělení, nýbrž jsme tvořili jeden stát nesoucí název Československo. Měli jsme být tři dny v nějakém polokempu s chatkami, kde jsme si mohli dělat co chceme, i když zase taková pravda to nebyla, protože to mělo být v mezích řádu slušného chování. Nebylo to tak špatné, chatky byli určeny pro pět lidí a tak jsme se hned po příjezdu s naší partou nasomrovali do té, co byla nejblíž. Ale už po třech hodinách jsme zjistily vážné nedostatky. Mezi ty menší patřily chybějící postele nebo myši, šváby a pavouci ve skříních. Mezi ty větší pak patřila rozpadající se střecha, která by při větší vichřici odlétla někam pryč. Shledali jsme, že to zase bude “vejlet” na který dlouho nezapomeneme. Celý tábor byl totiž už v dost dezolátním stavu a divím se, že tam v té době nevlétla nějaká hygiena, která by to zavřela, kvůli vážným nedostatkům. Když jsme první den leželi, dlouho jsme si povídali o všem možném – o životě, o holkách, o tom co budeme dělat v blížící se době, o tom co nás štve i o tom co nás naopak těší. Došlo i na povídání o duchách a strašidlech, o potvorách ze záhrobí, o mimozemšťanech, o lochnesce, o sněžném muži, o neznamých tvorech, o stopách ďábla, o záhadných únosech a úmrtích lidí, o neprobádaných možnostech lidského mozku i člověka samotného, o náhodách – protikladů smůla/štěstí, o prokletích, o mizících objektech, o hrobkách bez času, o neklidných mrtvích, o poselstvích odjinud, o rozplynutí se ve vzduchu, o neviditelných sadistech, neznámých zvířatech, monstrech, fantómech, skrytých silách,
záhadných obrazech, objektech, stěnách, sklech a pokračovalo by to tak dále, nebýt toho, že jsme se strachy nemohly ani hýbat a navíc začínala venku být silná bouřka a střecha vypadala jako když by jí vítr chtěl vzít sebou. Raději jsme jí několika hřebíky upevnily provazy k zemi. A rychle zalezli do našich spacáků. Leželi jsme, nemluvili jsme a dívali se z malého okna ven. Měsíc svítil velmi silně, ale nám to nevadilo, byl to celkem zajímavý pocit. Asi po čtvrt hodině jsme pak usnuli. Mohli být tak tři, čtyři hodiny ráno, když nás vzbudilo jakési světlo vycházející z okna. Celého zblblého ze včerejšího povídání o duchách a strašidlech mě napadlo, že je to něco nadpřirozeného. Dívali jsme se tiše oknem a rozpoznali jsme, že nejde o žádný létající talíř, nebo bludičky, ale o lidské bytosti svítící si baterkami. Trošku jsme si oddechli a dívali se dál. Všimnuli jsme si jak si s nějakými jinými lidmi vyměňují peníze za velké bedny, plné něčeho neznámého. Velké bedny mizeli v malé dodávce. Na bednách byl nějaký nápis, ale nešel přečíst byl rozmáčený, díky vydatnému dešti. Šli jsme si lehnout a spali jsme dále. Asi o půl šesté ráno jsme se šli jen tak ze zvědavosti podívat do velké neobydlené chaty, odkud brali ty bedny. V tu dobu ještě všichni spali a my jsme si dávali pozor, aby jsme někoho nevzbudily. Nešlo se tam dostat, protože byla zamčená, ale Miloš měl z drátu udělaný univerzální paklíč, díky němuž jsme se dovnitř dostali. Bylo tam ještě mnoho krabic, bylo na nich napsáno Z12, což byla v té době značka cigaret, které nebyly na trhu tak obvyklé a byly málo známé. Jednu krabici jsme otevřeli a zjistily, že je plná kartonů obsahujících cigarety. Otevřeli jsme další krabice a opět v nich byli kartony s cigaretami. Raději jsme krabice zavřeli, zamkli jsme a odešly jsme zpět do naší skoro rozpadlé chatky. Toho dne odpoledne jsme vyšli na obhlídku do blízké vesnice. Šli jsme s klukama do hospody, pro ci.. ehm vlastně pro limonády. V televizi, která tam v hospodě běžela jsme si všimly zprávy, že předchozího dne v časných ranních hodinách někdo z odstaveného kamiónu odcizil cigarety značky Z12. Aha. Napadlo nás to, co jste jistě už také pochopily. Tedy to, že ty cigarety co jsou zamčené v té velké chatce pocházejí z toho kamiónu. Vrátili jsme se do tábora a všechno jsme řekli zbytku naší třídy a domluvily se, že se na to večer připravíme a zloděje překvapíme. Jen učitelé o tom nevěděli, protože by nás to jistě nenechali vzít do vlastních rukou. Ten večer všichni sledovali ze svých chatek, co se bude dít. Dokonce jsme měli pootevřené chatky a dva kluci se schovali v houští, aby všechno slyšeli. Ve dvě hodiny ráno se ti lidé opět objevily u chatky a začali přenášet bedny s cigaretami. Kluci schovaní v houští se po chvilce vrátily a řekli, že ty muži mluvili o tom že ty cigarety jsou kradený, což znamenalo, že jsme se do nich mohli pustit. Měli jsme připraveno několik sítí a dalších pastí, podle několika příruček. Díky čemuž jsme dva z pěti zlodějů chytily. Ti tři zbývající se dali na útěk svým autem, ale ještě než stačily odjet jsem já a Petr vlezli dozadu mezi naložené cigarety. Bylo to dost riskantní. Když auto zastavilo, vylezli jsme rychle z auta a utíkali jsme pryč. Zjistily jsme, že jsme v jakémsi skladišti, které bylo plné různých věcí, které nejspíše byli asi také kradené. Zloději si nás ale asi všimnuly a utíkali za námi. Brzy nás chytili, dostali jsme pořádně na hubu a chtěli nás odvézt někam pryč. Byli jsme svázáni silnými provazy a tak jsme se vůbec nemohli hýbat. Začínali jsme mít strach co s náma bude, oni nás odvezli velikým náklaďákem do nějakého pro nás neznámého města (neznámého asi pro to, že jsme byli z čech a na slovensku jsme to doposud skoro neznali). V tom neznámém městě nás odvlekli do továrny na mražení všeho možného a zavřeli nás do velikého mrazícího boxu. Ale ještě předtím nám řekli, že než nás někdo najde, oni už budou pryč. Takže jsme byli zavření v chladícím boxu, kde to zrovna moc přívětivě nevypadalo. Tak, řekl jsem si a jsme v pr.. To jsme v letních tričkách přežít nemohli. Jenomže pak se otevřeli dveře a nějakej italsky mluvící chlap nám hodil dvě kožešinové bundy, mikiny, šály a čepice, které se používají na aljašce nebo na sibiři a pak za sebou zase dveře zavřel a zamkl. Rychle jsme se oblíkli, jelikož nám začínali narůstat na prstech rampouchy. Najednou se v mrazáku zaslo a bylo to. Šance na to že to přežijem, byla mrazivá, chci říci mizivá.. Seděli jsme v té zimě na bednách od něčeho zmraženého (jak jinak) a volali jsme o pomoc. Pomóc, pomóc ozývala se ozvěna náší železné chladivé cely. Asi tak po hodině jsme to vzdali, protože už jsme stejně nemohli, když v tom se na chodbě ozvali jakési silné kroky, které spíše připomínali jedoucí tank, ty kroky by jsme poznali všude, byla to naše spolužačka Reva, přezdívaná mamut (že neuhodnete proč – její rozměry 2x3x3 by nepřehlédl asi nikdo). Najednou se ozvala rána a v naší cele se rozsvítilo. Najednou se ozvala další rána a titanové dveře o půlmetrovém průměru vylítly z pantů.
Ve dveřích byla vidět část Revího těla (celé by se samozřejmě do dveří nevešlo). Ozvala se další rána a Reva prošla zdí, která takový tlak nemohla vydržet, Reva vzala do jedné ruky mě a do druhé
Petra, zděšeni a přitom štastni jsme úplně oněměli. Donesla nás před továrnu a tam nás svázala a položila na zem. Pak donesla ty tři zbývající zloděje svázané silnými lany. Všichni tři volali o pomoc a tak jim Reva malíčkem zacpala ústa. Všechny nás společně vzala a položila na slona. Nevěděli jsme sice, kde se tam ten slon vzal, ale v tu chvíli nám to bylo jedno. Pak Reva vzala Petra a políbila ho tak, že ho div nespolkla. Poté tiše pravila (tiše znamenalo u Revy asi to samé jako nálet F16tek na Hirošimu), Petře já jsem Ti tak šťastná, že jsem tě našla, já tě vlastně celou dobu miluju. Petr zakoktal Aaaanno i když v duchu si přál, aby byl zpět v mrazícím boxu a aby ho nikdo nikdy nenašel. Ale už nic dělat nemohl. Reva ho objala ukázováčkem kolem krku – a tomu nešťastníkovy vykloubila krční páteř.
Konečně slon zastavil v našem táboře. Reva seskočila ze slona, sundala nás i zbývající zloděje a slona hodila jednou rukou tam kde ho vzala – do cirkusu, který ten den hostoval v nedalekém městě. Naši učitelé zavolali policii, ta si zloděje odvezla, Petra odvezli do nemocnice a on pak musel kvůli vykloubené krční páteři ještě půl roku nosit sádru na krku, Reva dostala všelijaká vyznamenání a 50 kartonů cigaret Z12 pro otce, ovšem vykouřila je všechny sama ještě než přijela domů, já jsem byl šťastnej, že se Reva nezamilovala do mě, ale do Petra, který chudák časem emigroval do Somálska, kde se před ní dodnes schovává. Cirkus, který tou dobou hostoval blízko našeho tábora nabídl angažmá Revě, ale jelikož panoptikum už moc dneska nevydělává, rozhodla se Reva raději pro to, že se proslaví jinak a to tak, že se stane mistryní světa v hodu velrybou do dálky, přičemž současným držitelem titulu je již 2400 let bájný Hercules.
Reva musela všem vysvětlit jak nás našla, ale nebylo to těžké – zamilovaná Reva celou noc pozorovala škvírou ve střeše spícího Petra a když ho pak odvezli skočila do cirkusu a vybrala si tam slona, který by jí unesl, čtyři slony rozsedla, ale ten pátej jí udržel a tak se vrátila a sledovala Petra až ke skladišti. Ale proč tak dlouho trvalo Revě než se dostala k mrazícímu boxu ? Bylo to proto, že slonovy u skladiště došel benzín a ona musela dojít pro novej. Do 30 km vzdálené Nitry.
A to je asi tak všechno.. pokud Vás zajímá co dělá Reva dnes tak vězte, že se její rozměry zdvojnásobily a tak sedí/leží/spí u televize a prázdný čas vyplňuje tréninkem na překonání rekordu v hodu velrybou do dálky. A jak vydělává peníze, pracuje ve fabrice na ekologickou likvidaci nebezpečného odpadu jako hlavní drtič…

Večer

Já spisovatel

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Večer
Tak jako je nejkrásnější dobou dne ráno, je nejsmutnější denní chvílí v přírodě večer. Smutný, ale krásný. Příroda a vše co k ní patří, se jako mávnutím kouzelného proutku mění, slunce jde spát, do říše vesmírných snů a příroda kreslí na oblohu své černé touhy a přání. Zvířata ulehají, stejně jako rostliny, aby se další den vydaly na putování životem. Vyprahlá zemina z letního odpoledne prožívá krásnou chvíli, když si v chladnu večera odpočině od svého nepřítele i kamaráda – od věčného slunce. Měsíc vyplouvá na tmavý oceán a hvězdy ho doprovází, aby se v té temnotě mystičnosti a dávných záhad neztratil. Když hvězdy i měsíc na půli své noční cesty jsou, probouzí se noční život. Je plný strachu, hrůzy a překvapení, kde kdo se ho bojí, někdy právem, někdy neprávem. I voda, která celý den hlasitě bublala, utichá, aby nerušila noční klid. Pomalu končí jeden z dlouhých příběhů lesa. Další den však brzy přijde, aby se lesní kronika dobrala nových krás.