Je hluboká a temná zimní noc, tak hluboká jako prázdnota, která bloudí po lidských duších a vybírá si stále nové oběti, aby je dostala až na dno sebe samých. Já sedím u okna a dívám se ven, bílá vláha se snáší s deštěm k zemi, putuje nekonečnou oblohou a usedá na cestu, která se třese pod jejím chladem. Staré hodiny na skříni bijí pravidelně, jako moje srdce.

 Je to smutné pesimistické období, které na radosti nepřidá a tvrdě se brání jakékoliv změně. Jaro je daleko, je teprve prosinec – ŠKODA, já se krčím u radiátoru a vzpomínám na léto, na to, co bylo…   jen na ty hezké věci. Ty smutné se snažím držet v koutě mého myšlení, ale ony se nějakým způsobem z toho kouta vždy dostanou a smíchají se s mými pocity zimního pesimismu.

A já smutně sedím za oknem (na tý straně vevnitř) a čekám každým dnem na lepší roční období a pořád nic. Zdá se to být nekonečně dlouhé, čas běží pomalu a táhne se jak vzpurná oběť skřipce a sníh padá pořád stejně.

Vidím les, který spí pod nánosy sněhové pokrývky. Vidím pole, které se marně brání kruté zimě, občas slyším psy smutně výt k obloze a prosit o trochu lepšího zacházení, slyším šumět polozamrzlý splav i zvony na věži oznamující půlnoc. Já pořád sedím, ani nevím proč, nemám důvod, měl bych dávno spát, ale nejde to, je zima, je krutá zima, tedy nejhorší roční období.

Pravdou je, že se užírám schválně, ale proč ne, když mě to baví, když se mi to líbí,, je to takový zvláštní pocit, který v té zimě hřeje u srdce. Doporučuji to všem, nejlepší lék proti zimě je, nechat se jí deptat.

Na vysvětlenou:

Chtěl jsem sem na blog hodit něco tématického – něco k tomu – co straší za oknem a pak mě napadlo, že už jsem to někde někdy psal. Zapátral jsem tedy a v posledním koutě starého disku jsem našel tuhle slohovou práci ze základní školy… tak recykluji a sdílím:)  Omluvte proto opět úsměvnost tohoto počinu i styl, kterým je to celé psáno, chtěl jsem zachovat autentičnost mého tehdejšího pisatelského umu.

Jelikož jsem opět nějaký čas nepřidal na svůj blog žádný článek. A protože se již blíží půlnoc a já se těším do postele, rozhodl jsem se sáhnout do archívu a vložit zde pro odlehčení moje vyznání své posteli, které jsem napsal jako slohovku někdy na základce. Omluvte proto úsměvnost onoho počinu i styl, kterým je to celé psáno, chtěl jsem zachovat autentičnost mého tehdejšího pisatelského umu. A slibuji, že nyní se už budu zase nějaký čas snažit blogovat častěji… Ano, už budu zase hodnej.

A nyní již ten slíbený text o posteli:

Jsem unaven po náročném dni, ulehám do své postele, jenže nejde mi spát. Přemítám v myšlenkách, které jsou nové, současné, minulé i dávné. V myšlenkách, jež jsou veselé i šťastné a bohužel někdy také smutné. Má postel je pro mě krajinou, v níž nalézám moudrost v myšlenkách a myšlenky nalézají moudrost ve mně. Má postel si pamatuje, jak jsem byl malý a jak jsem rostl.

Pamatuje si, kdy jsem byl nešťastný a kdy jsem s úsměvem usínal nad úspěchy včerejška i zítřka. Ví o mně mnoho, já o ní přitom nevím skoro nic, ale vážím si jí, znám jí už dlouho, stejně jako ona mě. Povedlo se mi usnout a pluji korábem do říše snů a fantazie, plíživé vzpomínky se rozlézají myslí, aby naplnily rozum nereáliemi. V posteli, ve své skrýši před příšerami zvenčí, nabírám nových sil, abych se v klidu další den mohl vydat do života této uspěchané doby. Mám postel rád, je mi v ní dobře, když zde usínám a když spím jinde, na svou postel, jenž sedí doma u okna, se slzou v oku vzpomínám.