Je to už celkem dost let, kdy jsem aktivně psával povídky… Nedávno jsem jich pár objevil na starém pevném disku, tak tady taková malá ukázka…
“Tak už nebreč, je to jenom na jednu noc,” utěšovala matka svou malou dceru a přitom ji neustále hladila po hlavě. Lenka si malá nepřipadala, bylo jí už šest a její vzlykot byl pochopitelný – její rodiče musí zítra do Prahy a ona má spát u tedy Ludmily, podivínského individua prvního stupně.
“Já tam nechcu, tety se bojím, je to tam hnusný a strašně to tam smrdí,” snažilo se děvčátko. Ale marně.
“Ale Leni, teta je hodná, jen už je trochu stará a pochop, že nebudeme zbytečně platit za hlídání.”
Lenka si utřela slanými slzami a procítěným brekem zrudlou tvář a plačtivým hlasem řekla jen “hmm,” což mělo suplovat souhlas.
Za hodinku už měla sbaleno a matka ji vedla k tetičce Ludmile. Ta bydlela ve starém domě, v ještě starší části města, kousek od náměstí. Byla to taková zapadlá ulička, kde za den prošlo jen několik lidí, žádný obchod, žádné cedule, jako by se zde zastavil tak před sto lety čas. Mezi těmito barabiznami, které všechny neobyvatelně nejen vypadaly, ale z velké části i neobvytelné byly, stál ten nejhnusnější dům a právě v něm bydlela tetička Ludmila. Dole býval kdysi, ve dvacátých letech, nějaký obchod, prý starožitnictví. Nyní však byla na výloze stažená stará zrezlá a zubem času na půl zohyzděná roleta. Také vchodové dveře do krámu byly zatlučeny dřevěnými prkny. I ten dvacet let starý plakát nalepený přes jedno z prken vypadal na onom baráku paradoxně moderně a kontrastoval s jinak téměř rozpadlou budovou. Druhé patro mělo vymlácená okna a byt za nimi nikdo neobýval od dob, kdy se rodina, která zde bydlela, odstěhovala na Borneo a to už je panečku přes sedmdesát let, těsně před II. světovou válkou.
Zato v bytě o patro níže, pronajatém od města, bydlela jedna stará dáma. Když byla mladší, muž ji zmizel, snad utekl s milenkou a ona už nebyla schopná nikdy s nikým navázat citový vztah, což se Leničce zdálo celkem pochopitelné, protože to nebyla teta, ale spíše čarodějnice, jak s oblibou o tetičce utrousil některý z rodičů. Nyní se jim ale zapomenutá a snad i právem opomíjená příbuzná hodila k odložení vlastní dcery, aby se mohli jet podívat po pražských obchodech.
Leničce opět vytryskly gejzíry slz při představě strávit noc v domě hrůzy s devadesátiletým monstrem, o kterém se téměř nic neví a většina věcí kolem ní i ohledně jejího života je opředeno hromadou tajemství. Matka dívce otřela slzu bílým čistým kapesníkem a vzhlédla k oknům jediného bytu v domě. Na jednom z oken seděl nějaký hybrid holuba, přírodou zdegenerovaný pták nijak nevybočoval z nálady, kterou pohled na dům u lidí vyvolával, ba právě naopak, klidně by mohl tetičce posloužit jako domácí zvířátko, ale hodili by se i jiní tvorové – pavouci, potkani, hadi nebo kočka na rameno.
Matka otevřela obrovská vrata, z nichž sice slezla barva, ale kupodivu to nevypadalo tak příšerně. To se o chodbě, která následovala, rozhodně říct nedalo. Všude se rozprostírala tma, v lepším případě pak šero. Světlo nefungovalo, v několika rozích se válel jed na hubení hlodavců, vzduch páchl hnilobou a kamenná zem byla značně nerovná. Obě šly chvíli téměř poslepu až narazily na točité schodiště, kde nerovnoměrně zdvihající se schody, ač byly kamenné, praskaly jak když lezete po dřevěných žebřících na věž nějakého z chrámů.
Když došly do druhého patra, oslnilo je světlo prostupující malým okýnkem asi ve výšce kolenou. Ani zde však po stlačení zvonku u tetiných dveří nedošlo k žádnému šoku z toho, že by něco náhodou fungovalo. Ne, zvonek odmítal vydat jakýkoliv zvuk a tak se Lenka její vcelku ještě mladá maminka staré dámy nedočkaly. Zkusily to tedy pro velký úspěch podruhé a pak ještě znovu jednou. Efekt byl roven nejnižšímu číslu, které není záporné a mimochodem není ani kladné a tak se matka skoro nervózně kousla do černou rtěnkou zvýrazněného rtu a hlasitě zabušila na staré dveře na staré dveře, jež zdobyla cedulka se jménem strýčka odvedeného kdysi milenkou od své “zbožňované a zákonem i bohem potvrzené, právoplatné” manželky.
Nic se nedělo a tak se Lenička netrpělivě opřela o starý botník, který se však značně prohnul a vydal několik nepříjemných zvuků, které informovaly o tom, jak strašně trpí zátěží Lenčina těla. To však váhou rozhodně nepatřilo k nějak výrazně odlišným od těl jiných šestiletých děvčátek. Nelze se ovšem zase tolik divit, botník nepatřil mezi mladíky, byl to veterán, který navíc nesloužil léta ke svému účelu a jeho obsah tvořilo harampádí všeho druhu. Zatímco bylo slyšet na ulici silný kantilénový zvuk neznámoho původu, ozvaly se za dveřmi prehistorického bytu něčí kroky. “Pokud to nejsou kroky nějakého z mnoha strašidel, které jistě v domě žijí, tak to bude určitě teta,” pomyslela si Lenička a smutně vydechla, protože už jí začal svítat naděje, že tetička není buď doma nebo v lepším případě zemřela a tudíž u ní nebude muset spát za stejnými dveřmi.
Silné, pomalé a vleklé kroky za dveřmi se blížily ke svému cíli, ozvalo se několikeré cvaknutí klíčů a dveře se otevřely. Za nimi se zjevila tetička, která vypadala pořád stejně strašně. Po léta tuto osobu bylo možno pozorovat se stejným a neměnným vzhledem, snad proto, že fyzicky už asi více zestárnou nelze, nehledě na to, že v jejím nevětraném bytě to vypadalo a vonělo jako v hrobce egyptského faraona, kde nepřístup vzduchu pomáhá bránit rozpadu mumifikovaného těla neúřadujícího panovníka. Její napůl pohyblivý a napůl ztuhlý obličej se protáhl a stará dáma si prohlížela obě své příbuzné. Po chvilce konstatovala sýpavým hlasem: “No, dlouho jste se tu neukázali, ale když něco potřebujete, to si na bábu vzpomenete, měli by jste se stydět.” Pak natáhla ruku k Leničce, zmáčkla jí na přivítanou obličej do tvaru písmene O až dívka s výkřikem bolesti ucukla, to však tetě nebránilo říct: “Ty jsi ale vyrostla.”
“Tak pohlídáš nám ji, jak jsme domluvení?” zeptala se matka tety, jejíž souhlas s vyčtením toho, že je to naposled ukončila ta mladší z nich s pozdravem, políbením dcery na tvář a odchodem po schodech dolů, pryč odsud. Lenička se chtěla rozběhnout směrem k odcházející, to už ji chytila stará kostnatá, vrásčitá ruka a se slovy: “Tak pojď,” ji zatáhla do bytu, který připomínal všechno, jen ne vlídně vypadající místo.
Ani po minutě, kterou strávila plačící Lenka u vchodových dveří se jí prostředí kolem nezdálo přátelštější, ba právě naopak, vše vypadalo jako kdyby se zde zastavil čas už před mnoha generacemi. Ponurá tmavá místnost, kde za dávno zažloutlými záclonami bylo vidět dlouho nemyté okno a skrz něj se naskýtal pohled na starý dům s opadanou omítkou a jeho neomítnutou nedokončenou přístavbou. Starý dřevěný nábytek a předpotopní věci jako donesené z nějakého vetešnictví odnikud. Věci s podivnou historií, věci, které by mohli sami o sobě vyprávět příběhy o kterých se nesní milionům chudých spisovatelů, čekajících na políbení múzy, aby mohli svoje knihy vydávat v alespoň trošku větším nákladu. Ale ty věci jen tiše mlčely, podobně jako mlčí múzy. Srdce starých hodin na zdi, které měly tikat bylo mrtvé. Prach, který na ně usedal, jakoby bylo slyšet v tom tichém prostředí, kde se ozýval jen občasný sýpavý tetin dech, občasný Lenčin vzlyk a už nic víc, ani jedna moucha nevytvářela nějaký bzukot navíc. Přestože mrtvého hmyzu na mucholapce byl nespočet a dokonce i na stole pod ní, vedle vázy se zvadlými pampeliškami, se válelo několik kdysi létajících nebožtíků.
Základ bytu tvořila jedna místnost, něco mezi kuchyní a obývákem. Byla tu kuchyňská linka, staré kanape a lednička téměř z pravěku, taková malá stará bedna, která víc než kvádr připomínala kouli. Podivné je, že ještě fungovala, i když na světě je mnoho podivnějších věcí. Nad kanapem visel kříž a kousek od toho obraz neznámé krajiny – lesy, louka a rybník do něhož ústil malý potůček.
Lenička trucovala u vchodových dveří asi ještě pět minut a pak jí to přestalo bavit, protože ji tížil těžký batůžek na zádech, nebylo se s ním kam usadit a položit ho na špinavou zem se jí nechtělo. Vešla tedy dovnitř místnosti, kde se nyní nacházela teta a kde se jí naskýtala možnost položit své unavené tělo na židli. Slepovaná dřevěná židle pod její vahou trošku zaskřípala.
“Dáááš si čaj?!?” řekla zombie, která ji měla hlídat a znělo to spíš jako rozkaz než jako otázka, kde by si Lenka mohla vybrat odpověď, nehledě na to, že už teta nalévala čaj do otlučeného hrnku a odporovat jí, by mohlo u tety vyvolat nějakou nečekanou reakci. Přesto to Lenka zkusila a řekla nejrázněji jak uměla – “Ne, nic nechci!” To tetu rozzuřilo: “Poslyš děvenko, dneska tě hlídám já a proto mě budeš muset poslouchat! Takže ten čaj vypiješ, proč myslíš, že jsem ho dělala?” Od hrnku se smradlavým čajem šlo teplo, ale Lenka se z něho ani jednou nenapila. Čas běžel, čaj chladl. “Já ti nic jiného k pití dávat nebudu, dokud to nevypiješ.” Lenka se ale rozhodla, že neustoupí a tak ta hnusná břečka ležela na stole vedle sedící Lenky, která se nudila a nevěděla, jak se zabavit. U tety to bylo vždycky tak, žádný hračky, žádný časopisy a teta toho na štěstí taky nikdy moc nenamluví. A navíc Lenička o její žvásty o tom, kdo z jejich vrstevníků už umřel, kdo leží na smrtelný posteli a o její výčitky o tom, jak se k ní rodina zachovala, nestála.
Tetička ulehla na kanape a s chrapotem usnula. Za oknem se setmělo a Lenička se začala bát, protože v tom šeru vše vypadalo mnohem strašidelněji než za dne. Lenička proto vstoupila do vedlejší místnosti, kde přespávala vždy když ji teta hlídala přes noc. Byla to hrozně malinká místnůstka, spíše komora, kam se vešla jen jedna postel a malý noční stolek.
Leničku potěšilo, že na posteli leží peřina a polštář a že je nemusí nikde hledat. Vytáhla si z batohu pyžamo, převlékla se, vlezla pod peřinu a dívala se na zeď, kde kusy opadané omítky vytvářely podivné obrazce. Lenčina fantazie si hrála s tím, co to vlastně je. A představovala si pod nimi zvířátka, auta i lidi, jako v pohádce. Byl to trochu paradox s tím, jak se bála toho, aby se nezjevilo nějaké strašidlo nebo duch, kterých musí být ta barabizna jistě plná.
Ale i na Leničku, podobně jako na její tetu, přišla únava. Zachumlala se tedy pod peřinu tak, že jí koukala jen část hlavy, zavřela oči a kupodivu se jí povedlo i usnout. Nechala si rozsvíceno, protože tma jí děsila i doma, natož tady.
Jenže co čert nechtěl, sny dívka měla jako z pekla, samé hrůzy, zdálo se jí o tetičce i o strýčkovi, kterého sice nikdy na živo neviděla, protože zemřel už před mnoha a mnoha lety, ale na tetčině stole byla v rámečku jeho fotka. Sny byly jako reálné, strýček přišel nalitý domů a teta na něho začala řvát, že ať si táhne za tou svojí milenkou. On se ale na tetu začal sápat, ona vytáhla veliký nůž a ubodala ho k smrti a bodala dál a dál, až padla vyčerpaná na zem vedle něho. Lenička se probudila celá spocená. Chlácholila se, že to byl jen sen a že se to jistě nemohlo nikdy přihodit. Snažila se myslet na něco jiného, ale spát už se jí nechtělo, bála se, že ta hrůza, usne-li, bude pokračovat.
A jak tak ležela, dívala se na strop a klepala se strachy, uvědomila si, že má strašnou žízeň, možná by teď byla schopná vypít i ten hnusej muší čaj. Vylezla tedy z postele a šla do vedlejší místnosti, čaj už na stole ovšem nebyl. Zřejmě se teta během noci také probudila a vypila ho nebo vylila.
Jak tedy zlikvidovat žízeň? “Snad by mohlo být v lednici nějaké mléko, minerálka nebo v tom nejlepším případě třeba i džus,” napadlo Leničku. Otevřela tedy dveře ledničky a pak už následoval jen strašný výkřik. Vzbudil i tetičku. V jedné skleněné nádobě plné jakéhosi laku civěla na Lenku zmražená strýcova hlava. V dalších sklenicích pak jeho ruce a nohy. A kolem toho normální potraviny, kterými kdysi teta krmývala i ji. Hnusný pohled, Lenička už necítila žízeň, cítila strašný tlak v žaludku, který všechno co jedla v posledních dnech tlačil nahoru, zvracení na sebe nenechalo dlouho čekat a tak obsah žaludku za chvíli ohodil ledničku i její okolí. To vše trvalo jen několik sekund. Ale to už za Leničkou stála její teta s velikým nožem. Lenička hbitě vyskočila, ale teta Ludmila skočila za ní. Chvíli se honili po místnosti a házeli po sobě všechno možné, co jim přišlo pod ruce. Výhodou Leničky byla její rychlost, teta byla pomalá, přesto se ale činila. Lenička by utíkala ke dveřím z bytu, ale nebyla si jistá, zda je odemčeno a pokud by odemčeno nebylo, byla by ve slepé uličce. Teta na ní křičela, že ji zabije, že se to nikdo nesmí dozvědět, že je to tajemství, které je pro ni posvátné a pak řvala, že si to ten hajzl zasloužil. Když už teta téměř nemohla popadnout dech, riskla to Lenička a vběhla ke dveřím, které by ji mohli dostat z bytu. Jenže bylo zamčeno, klíče viseli příliš vysoko a Lenička na ně nemohla dosáhnout. Vyskočila tedy několikrát do výšky a snažila se je shodit na zem. To už se ale teta belhala k ní. Lenička viděla ostří jejího nože a začala strašně křičet, napadlo ji však hodit po tetě hliněnou sošku nějakého řeckého boha, která ležela v rohu místnosti. Přímý zásah a teta zasténala. Neochromilo ji to však na dlouho. Lépe řečeno, efekt nebyl takový, jaký Lenička čekala a teta ani neupadla, ani se nepolekala. To už se ale Leničce povedlo sundat klíče ze skoby na zdi, rychle je strčila do dveří a odemkla si cestu ven. Věděla, že nemá vyhráno, ale zároveň věděla, že je zachráněná ještě alespoň na chvíli.
Skákala po schodech, do skleněné chodby, tam našla úkryt v malém výklenku za popelnicí a přemýšlela jak dál. Teta mezitím doběhla dolů, ale v té tmě Leničku nemohla vidět a výklenků bylo dole mnoho. Lenička se snažila nedýchat a tak teta běžela zpět nahoru pro baterku. V tu chvíli se Leničce povedlo doběhnout k obrovským vratům, vyskočit na kliku a otevřit je i když to šlo ztěžka. Utíkala pryč dlouhou hnusnou ulicí jen v pyžamu, bylo velmi chladno, ale jí to nevadilo. Chtěla být jen co nejdřív doma, když tam doběhla, teprve se trochu uklidnila a vše vypověděla rodičům. Ti zavolali policii. Policie byla na místě u tety za pár minut. Našli však jen prázdnou lednici a uklizený starý vybydlený byt. Vypadalo to, že si Lenička vše vymyslela. Ale Lenička věděla, že pravda je jiná. Šetření bylo ukončeno s tím, že dívenka má asi hodně bujnou fantazii a že se jí v domě, kterého se bála, prostě zdálo něco ošklivého. Čekalo se jen na tetu, která zmizela neznámo kam. Všichni si mysleli, že šla Leničku hledat, když zjistila že Lenička nespí ve své posteli. Ale tetička se neobjevila. Už ji nikdy nikdo neviděl, snad bloudí ulicemi s nožem v ruce dodnes a čeká na to, až potká Leničku samotnou, aby se mohla pomstít za to, že ví o jejím tajemství, které tak úzkostlivě chránila.
PS:
7. ledna o rok později přišla Lenička večer s rodiči domů, vešla do svého pokoje a rozsvítila světlo. Hrůzný pohled ji nechal s výkřikem omdlít. Nad její postelí, která pro ni byla dosud symbolem nočního bezpečí, visela na skobě oběšená teta Ludmila ve značném stádiu rozkladu, jako by tam visela několik týdnů. Policie dosud nezjistila, kde se dosud teta toulala, jak se do bytu dostala a proč stav jejího rozkladu je takový, jaký je.
