V mém před chvíli vydaném a tedy předposledním příspěvku jsem se zmínil o tom, že jsem přes léto napsal dost poezie. Poezie, která měla často nějakou reálnou předlohu. Mám ve zvyku psát spíše vesele s nadsázkou nebo naopak dekadentně s nasraností sobě vlastní, … přesto jsem přes léto psal i věci romantické jen s mírným nádechem hnusu – snad inspirován sbírkou J.H. Krchovského Zamilovaný dement…

Každopádně jsem taky jezdil se stánkem prodávat do města, kde jsem strávil pracovně už hodně a hodně času. A v podstatě to tam moc nemám rád. Snad proto, že jsem tam vždy jen pracoval a není mi tam příjemně, přestože většina lidí naopak na tento historický pod UNESCEM chráněný klenot nedá dopustit…

Fakt je, že jsem letos měl možnost toto město asi třikrát navštívit jako turista a má to určitě jiné grády, když nejste uvázáni u stánku s možností odejít maximálně na záchod nebo do samošky pro svačinu:) a na místo toho si můžete zajít třeba na koncert nebo do zámeckého parku, posedět v kavárně, dát si oběd v restauraci nebo jen tak bloumat podél místních rybníků.

Každopádně jsem během stánkového prodávání v tomto městě, které bývá často prezentováno jako “Město šťastných lásek” napsal takovou pracovně nenávistnou báseň… tak zde jest…

Telč
Ve městě nešťastných stánkařů
a prý šťastných lásek,
čekám na konec svých dní
a možná i obchodní zásek.

Kšefty se nehýbou,
hodiny stejně tak.
Lidi jen prochází
po městě – po hrázi
obhlíží městský park.

Vlastně park na zámku –
pro správnost, chcete-li.
Stejný to tady je
tak jako ve středu, neděli..
tak jako v..