Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Letní pohodčka aneb jak jsem jednoho srpnového odpoledne pomohl kamarádovi
Ráno (ve dvanáct odpoledne) mě vzbudil můj prehistorický mobil o velikosti cihly, s anténou, která překážela při sezení, pokud jste si ho náhodou připnuli ke kalhotám. Zvonící mobil se naneštěstí nacházel na druhé straně mého kutlochu a tak jsem se nenamáhal ani pohnout, natož pro něj dojít. Přemýšlel jsem, v čem tkví má dnešní náhlá lenost a neschopnost jakéhokoliv pohybu, včetně převalení z levé části mého těla na stranu pravou. Dospěl jsem k názoru, že to bude nejspíš přehnanou aktivitou při včerejší chlastačce, kde jsme oslavovali s několika přáteli zakončení prvního ročníku v ústavu nazývaném “průmyslovka”. Nasvědčoval by tomu točící se svět, kyselá chuť v ústech, silná bolest hlavy a opice, která mi seděla na zádech a bránila mi v jakémkoliv sebemenším pohybu. Poohlédl jsem se alespoň po pokoji, který jsem bohužel nucen sdílet se svými třemi pomatenými sourozenci a křečky Prstohryzem a Bonifácem. Sourozenci zde nebyly, jen křečci tiše přežvykovali piliny, protože jim zase někdo zapomněl dát nažrat. Nemůžu vidět trpět zvíře (proto jsem také vstoupil do svazu za zrušení naší školy), přemohl jsem svojí kocovinu a vytáhl svoje chlupaté nohy z postele. Žrádlo pro křečky jsem však v šuplíku nenašel, nejspíš ho snědl můj děda, který semka chodí, když naše babička zamkne ledničku na zámek.
No nic, zašel jsem do kuchyně a vytvořil jsem něco k žrádlu pro ty chlupaté potvůrky a pak samozřejmě pro sebe. Zanedlouho po ochutnání mého kuchařského umění jsem však byl nucen navštívit záchod, zjistil jsem, že včerejší alkohol dosud vyvolává u mého žaludku zpětný chod a přidává k tomu i něco z vlastních kyselinových zásob.
Asi po pěti minutách strávených na kakací židli, jsem se přemístil zpět do pokoje, kde jsem nakrmil naše podvyživené křečky. Poté jsem vzal do rukou svůj cihlovej mobil a přečetl si SMSku, která už několik minut marně blikala na popraskaném vybledlém displeji. “Stav se v jednu, Karel,” přečetl jsem si obsah SMSky. Karel je můj kamarád ze základky, který bydlí na opačném konci našeho města. Spolu jsme kdysi po učitelkách házeli vlaštovky, když byly otočené k tabuli a spolu jsme snědli svého prvního psa, který patřil naší sousedce. Převlékl jsem se tedy a zašel si pro žvýkačku do ložnice, kde jsem spatřil svojí rádoby krásnou čtrnáctiletou ségru, jak si kartáčuje nahnědo obarvené chlupy na hlavě. Je prostě divná, řekl jsem si a opustil prostor našeho baráku.
Ve dvě už sem stál před kamarádovým domem. Byl sice trošku naštván a snažil se mě přesvědčit, že mi prý psal, ať se stavím v jednu, ale byl jsem neoblomný ve své lži a tvrdil mu, že určitě psal ve dvě. Ušklíbl se a pak nakonec řekl, že už je to jedno. Obul si svoje letní holínky a vydali jsme se ven. Vysvětlil mi, proč mě vlastně sháněl. Jeho vysněná holka, jménem Naděžda, kterou již pátý týden pozoroval z okna bytu svého strýce, totiž nedávno začala chodit s nějakým steroidama zdegenerovaným blbečkem z místního fotbalového klubu. Karel se nejprve rozhodoval, zda nemá podplatit místní cikány, aby trošku zohýbali atletickou postavu jeho soka v lásce. Pak však mého kamaráda, Karla, napadlo, že by bylo lepší kdyby se onen sportovec bez mozku, nějakým způsobem znemožnil a tak Naděždě poslal před týdnem poštou fotomontáž, kde se fotbalista pusinkuje s nějakým chlapcem ze svého fußbalového družstva.
Zbytek měl být dnes na mně. Karel totiž sehnal nějakou dívku, která vypadá jako kluk a která je za pětistovku ochotná se s oním fotbalistou líbat. Plán byl takový: Naděžda chodí každou středu v pět na aerobik. Já jsem měl přesně v onu dobu onoho fotbalistu nalákat na místo nedaleko Aerobik centra, kde na něj bude čekat Karlem podplacená mužatka, která se s ním ihned začne líbat a nepustí ho ze svého láskyplného objetí dříve než je spatří Naděžda.
Já mezitím ještě musím Naděždě sdělit, že fotbalista je přihřátej a že se před nedávnem vsadil ze srandy a o dvě kila s klukama, že Naděždu sbalí. To nebyl problém, za pomoci vymyšleného vzkazu jsem vylákal onoho důvěřivého fotbalistu na smluvené místo. Stačilo jen napsat na lístek: “Dnes v 16:45 před Aerobik centrem – sraz fotbalistů -> jdeme na pivo” a lístek mu šoupnout do jeho poštovní schránky. Poté jsem skočil za Naděždou s tím, že s ní musím mluvit a představil se jí jménem fotbalistova kamaráda. Také jsem ji nabídl doprovod a cestou k aerobik centru ji vyprávěl smyšlenou historku o sázce a jen tak mimochodem jsem se zmínil o fotbalistově orientaci. Naděžda z toho byla v šoku a když spatřila svého milého chlapce v objetí podplacené mužatky, zmizela v nedalekém baru. Já jsem se pro jistotu zdejchl, abych nepřišel o svůj úsměv. Jak jinak to mohlo dopadnout, než kopačkama.
No a pak už to šlo celkem v pohodě. Po čtrnácti dnech se Karel osmělil a “jen tak náhodou” si v trolejbuse přisedl ke své krásce. Sdělil ji, že ji odněkud zná a pak si jako náhodou vzpomněl, že ji viděl u baráku, naproti bytu svého strýce. Zašli spolu Do džbánu na jednu kolu a na dva beery. Tam ji řekl, že s ní chce chodit, pozval ji na rande a jejich láska trvá dodnes. Konééééééc.