Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Jak jsme jeli v osmé třídě lovit lochnesku
Naše učitelka přírodopisu byla svým předmětem přímo posedlá. Její smysl života byl pouze ve výuce biologie a zkoušení z ní. Snad také proto byla naší třídou nepříliš uznávána. Ne, že by nás biologie vůbec nebavila, vždyť podkmeny členovců, stavba buněk, tělní soustavy a poznávání bylin, jsou jistě zajímavé věci, jenže se už blížil konec školního roku a my jsme se všichni těšili na prázdniny. Určitě si dokážete představit naší radost a nadšení, když nám řekla, že pojedeme na školní výlet k Máchovu jezeru hledat lochnesku, která tam údajně byla nedávno spatřena somálskými turisty. Nešlo o to, že by jsme se tak moc chtěli účastnit nějakého výletu, ovšem přišli by jsme o týden vyučování, včetně tří hodin biologie. Všichni jsme také věděli, že je to nesmysl, lochneska přece neexistuje, stejně tak, jako že naše učitelka biologie je kráva. Jen paní učitelka tomu věřila, snad proto, že byla blbá, nebo proto že také vypadala jako lochneska a myslela si, že konečně nalezne svojí nevlastní sestru, kterou před dvaceti lety unesl sněžný muž, když byly na výletě s rodiči v Himalájích.
A tak jsme jeli. Utábořili jsme se nedaleko od jezera a v noci pozorovali hladinu, jenže pořád nic. Až jednoho dne nás vzbudil křik táborové hlídky. Vyrazili jsme s lopatama a pádlama do vody a začali jimi mlátit do míst, kde se hýbalo tělo bytosti o které si táborová hlídka myslela, že je to lochneska. Zanedlouho jsme ovšem zjistili, že to nebyla lochneska, ale naše paní učitelka, jenž se rozhodla, že si v noci půjde zaplavat. Ale bylo pozdě, nebohá učitelka plavala na hladině a měla modřin, jako by ji poštípalo hejno kukaček 🙂
Když se probrala na nic se nepamatovala a ptala se co se stalo. Pochopte, nemohli jsme ji říct pravdu, že jsme ji málem zabili lopatama a pádlama. Řekli jsme ji, že ji napadla lochneska a mi ji zachránili. Naštěstí nám uvěřila a mi jsme dostali na konci roku diplomy, řád práce a pochvalu za záchranu učitelky biologie. A tak jsme se stali hrdiny.