Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Milion snů
Byla jeho broukem v hlavě a všichni tak chápou hravě, co znamená ona dívka v tomto příběhu, bolí mě z toho mezi ušima, když nad tím tak bloumám, nevím proč ty staré věci opět zkoumám, zas a zas, když onen čas již v dálce jest a každý z nich má příběh jiný, z některých snů a vzpomínek zbyly už jen pouhé stíny, roky dnes již vrátit nelze.
Střípky toho léta v dáli, tenkrát u té skály když stáli, dívali se na sebe a doufali. Doufali, jeden v to a ona též. Žili svůj sen z poslední zimy, co zůstal v hlavách. Osmělit se není lehké, jak on má to děvče přesvědčit, že sny se plní, když dva přání mění v činy. Že to co nikdo neudělá, není a nelze v to věřit a pak časem v zapomění myšlenky zpronevěřit.
Samo pak to přišlo tam, kde se občas teď toulá sám. V některý věci už nikdo z nich nevěří, tenkát byly samozřejmé. Když někdo z nich něco objeví, řekne si to už znám, zažili jsme to tenkrát spolu tam. Řízené sny jsou krásné, realita jen když jsou do ní vkládány kladné emoce a dokud je do ní vloženo srdce.