Jak jsem zde před časem avizoval, rozhodl jsem se tu na pokračování vydat všechny básně z mé předloni vydané sbírky Srdce z hoven…   Díl 2:

Můza

Já potkal sem tě za úsvitu
a skály sem pak lámat chtěl.
A psát verše, stavět domy
– ráno živý, večer chromý
ač stár jsem nikdy nedospěl.

Si můza, co se občas zjeví,
když je klidná hladina
a pak jako fantom zmizíš,
když všechno hořet začíná.

V beznaději miluju tě,
proklínám tě zaživa.
Bezútěšně vždycky v noci
zdáš se mile bláznivá.

Pohladíš i popálíš mě,
vždycky v letu změníš směr
a já vždycky z jarních květů
vytvářím pak pozdní sběr.

Myslím na tě všude vždycky
na míru mě stvořená
si jak román fantastický
a máš odřená kolena.

Vždycky ale přijde
– už je to tak zařízený
zase doba ledová.
Si jen můza, co mě ničí
a na konci mě pochová.