Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Odplata aneb na hrubý pytel, hrubá zaplata

Je to celkem dávno, co jsme se přestěhovali a co jsem začal chodit na jinou školu. Byl jsem ve čtvrté třídě. Zvykl bych si tam asi rychle, nebýt jednoho člověka. Říkali mu Zubr. Byl to parchant, co Vám mám povídat. Byl největší, nejsilnější, nejdrzejší a hlavně mu vždycky všechno prošlo. Do další třídy se vždycky dostal o fous. Ale dostal. Ne, že bych byl nějakej svatoušek, naopak byl jsem pěkný kvítko. Ale na něj jsem prostě neměl. Stejně jako zbytek třídy. Věčně mě slovně napadal, urážel a dělal si ze mě srandu. Někdy mi dokonce schazoval učení a snažil se proti mě poštvat celou třídu. Nikdo, by se proti němu nepostavil. Riskoval by šílené bolesti břicha a vymlácenej úsměv. I když mě sral s pravidelností školního zvonění. Nic sem si z toho nedělal. Byl jsem v pohodě. Jednou týdně jsem chodil na karate. Nikdy jsem si však na Zubra nedovolil. Až jednou pohár mé trpělivosti přetekl a já začal kout pikle, jak mu jeho veselé kousky oplatit. Dlouho mě nic nenapadalo, ovšem jednoho dne mě políbila můza spravedlnosti a já dostal nápad nevídaných rozměrů. Domluvili jsme se se zbytkem třídy, přišli jsme do školy dříve a namazali jsme jeho židli speciálním lepidlem. Bylo to lepidlo, které na první dotek vůbec nelepilo, ani nebylo cítit, nebo vidět, ovšem po mírném zahřátí slepilo dva předměty tak pevně, že už je od sebe neoddělil ani Capperfield.
Když přišel Zubr, jako vždy po zvonění do třídy, všichni jsme dělali, jako že se nic neděje, ale koutkem oka jsme všichni pozorovali jak to dopadne. Zubr usedl na svojí židli, vytáhl nějaké učení na lavici a pak položil svoji hlavu na desku stolu a usnul. Učitelé ho už nechávali být, věděli že ho škola nezajímá, a že mu to učení jednou všechno bude na nic. Když ho vzbudili, byl pak akorát nervózní a vyrušoval svými výkřiky jejich už tak dost narušovanou práci.
Zazvonilo, Zubr se chtěl zvednout a odebrat se na záchod, zapálit si cigáro. Ovšem když se zvedl, měl na kalhotech přilepenou židli. Začali jsme se všichni smát, Zubr se zastyděl a zesmutněl, ovšem na jeho obličeji byl vidět tekoucí pot a vztek. Jak si někdo mohl dovlit tohleto provést obávanému Zubrovi? Snažil si židli odtrhnout od oděvu, ale nešlo to. Lepidlo bylo přece kvalitní, tuzexové.. Nevěděl co dělat, musel tam čekat na hodinu až přijde nějaký učitel. Zazvonilo a přišel Zubrem prvně v životě očekávaný pedagog. Zubr ihned začal žalovat a učitel, jenž to slyšel se nejprve nevěřicně pousmál, ale potom zpřísněl a začal vyšetřovat, kdo to udělal. Nikdo se nepřiznal, měli jsme všichni dudku, stálo to ovšem za to. Viděla ho totiž takto celá škola, když přecházel ze třídy do školníkovy dílny, jenž mu zajistli nový montérkový oděv..