Jelikož jsem opět nějaký čas nepřidal na svůj blog žádný článek. A protože se již blíží půlnoc a já se těším do postele, rozhodl jsem se sáhnout do archívu a vložit zde pro odlehčení moje vyznání své posteli, které jsem napsal jako slohovku někdy na základce. Omluvte proto úsměvnost onoho počinu i styl, kterým je to celé psáno, chtěl jsem zachovat autentičnost mého tehdejšího pisatelského umu. A slibuji, že nyní se už budu zase nějaký čas snažit blogovat častěji… Ano, už budu zase hodnej.

A nyní již ten slíbený text o posteli:

Jsem unaven po náročném dni, ulehám do své postele, jenže nejde mi spát. Přemítám v myšlenkách, které jsou nové, současné, minulé i dávné. V myšlenkách, jež jsou veselé i šťastné a bohužel někdy také smutné. Má postel je pro mě krajinou, v níž nalézám moudrost v myšlenkách a myšlenky nalézají moudrost ve mně. Má postel si pamatuje, jak jsem byl malý a jak jsem rostl.

Pamatuje si, kdy jsem byl nešťastný a kdy jsem s úsměvem usínal nad úspěchy včerejška i zítřka. Ví o mně mnoho, já o ní přitom nevím skoro nic, ale vážím si jí, znám jí už dlouho, stejně jako ona mě. Povedlo se mi usnout a pluji korábem do říše snů a fantazie, plíživé vzpomínky se rozlézají myslí, aby naplnily rozum nereáliemi. V posteli, ve své skrýši před příšerami zvenčí, nabírám nových sil, abych se v klidu další den mohl vydat do života této uspěchané doby. Mám postel rád, je mi v ní dobře, když zde usínám a když spím jinde, na svou postel, jenž sedí doma u okna, se slzou v oku vzpomínám.