Archiv pro měsíc: Leden 2014

20 dní bez cigaret

Tak dnes jsem 20 dní bez cigaret. Není to žádný velký výkon a většina nekuřáků nad tím mávne rukou. Já jsem za to ale docela rád a doufám, že vydržím.  A jsem na sebe pyšný i za těch 20 dní. Je pro mě totiž docela těžký každý den bez cigarety. Je těžké si nezapálit ve stresových situacích nebo za odměnu. Je těžké si nedát cigáro, když někde čekám. A je těžké si nezapálit v hospodě, když sedím se svými přáteli, kteří jsou stejně jako já závislí na nikotinu…

Nebylo to moje předsevzetí do nového roku, už jsem to zkoušel v listopadu, pak ale přišel pracovní prosinec, kdy jsem celý den trávil venku a tam jsem se zase rozkouřil. Další pokus tedy přichází nyní. Kdo by ty pokusy neznal…Jako mnoho kuřáků zkouším přestat pravidelně a pravidelně to zase vzdávám. Už sem takhle v životě prohrál i nějaký ten sud piva. Vím, že nejhorší je vždy to první cigáro a že si ho už nesmím vzít, pokud chci vydržet. Ten stav, kdy si řeknu, že jedno mi přeci neublíží, ten stav vždycky zničil moje předchozí snažení v nekouření. Když ten stav přijde, od někoho si „půjčím“ či vezmu jednu cigaretu, další večer si vezmu od někoho dvě, o týden později už mám svojí krabičku s tím, že si občas zapálím a do 14 dní už hulím zas jak fabrika. Je to tedy vlastně jednoduché. Jde o to, nevzít si cigaretu od nikoho a ani si cigarety nekoupit. Pokud tohle vydržím, mám to v kapse, … Jen osobně doufám, že ta chuť postupně přejde, že na cigarety nebudu myslet jako doposud a že pro mě časem bude snazší vydržet v kuřáckém prostředí a taky si nezapálit.Mimochodem, po internetu koluje návod, jak přestat kouřit během 21 dní a zítra tomu 21 dní, co nekouřím, bude… možná bych z toho brzy mohl být venku.

A nebo to bude jen další z řady nevydařených pokusů a já budu z jara zase jen postava zahalená v obláčku cigaretového dýmu?

 

 

A důvody…?

Důvodů je spousta, ale neoddiskutovatelně  je tím primárním důvodem lepší zdraví a nelikvidování svého těla zbytečnými toxiny. A pak prachy. Patřím totiž k těm lidem, co si často odepřou nějaký požitek, protože je příliš „drahý“. Třeba si „nekoupím nějaký, i poměrně obsáhlý, časák, protože kilo za něj prostě nedám“, ale pak jdu a pořídím si krabičku čvaňháků za 70 Kaček, kterou za den v klidu vykouřím a nic z ní vlastně nemám (jen ten pocit při tom kouření mi bude asi hodně chybět). No a teď si vezměte, že vykouřím-li třeba krabku denně, a průměrně krabička stojí aspoň 70 Kaček, je to za rok 25000 Kč doma. To už by asi někde znát být mělo… To vlastně nemusím několik měsíců v roce pracovat, není to báječný?

 

 

 

 

Jak přestat kouřit během 21 dní:
http://www.dwich.cz/cs/obsah/jak-prestat-kourit-behem-21-dni/

Třešťské betlémy

Třešť je neveliké město v okrese Jihlava nacházející se nedaleko slavnější Telče. Třešť je město známé především jako město betlémů. O vánocích tu každoročně pořádají výstavy na toto téma. Ačkoliv jsem přes město pracovně projel za život minimálně tisíckrát, až o těch posledních vánočních prázdninách jsem se zde zastavil, abych se na betlémy zašel podívat. A spadla mi čelist…

Ano, přátelé. V Třešti funguje Spolek přátel betlémů. Je zde celoroční stálá expozice betlémů nacházející se v prostorách tzv. Schumpeterova domu (dům patřící kdysi slavnému třešťskému rodu Schumpeterů – fabrikantů a vzdělanců) a právě tuto expozici jsem spolu s ostatními členy naší rodiny navštívil.

 

Kromě expozice v Schumpeterově domě, kde se nachází také pobočka Muzea Vysočiny s vystavenými betlémy, lze navštívit v zimních měsících (dle dostupných pramenů od 26.12. do 2.2.) také expozice betlémů v třešťských rodinách. Tradice stavění těchto betlémů v třešťských rodinách je 200 let. Další betlém se také nachází v kostele nedaleko Schumpeterova domu. V létě se v Třešti také koná akce s názvem Dřevořezání, kde se lze setkat s řadou řezbářů nejen z Třeště vyřezávajících betlémy i jiná umělecká díla.

 

Jak jsem pochopil, betlémy v Třešti vznikaly především proto, že zde kdysi byla řada řezbářských podniků vytvářejících umělecký nábytek i dekorace a tudíž vlastně i mnoho šikovných řezbářů, kteří se ve svém volnu pustili do vytváření těchto krásných vánočních dekorací.

Když jsme navštívili zdejší výstavu betlémů, zaujala mě především rozsáhlost některých zde vystavených betlémů, zabírajících obrovské prostory až ke stropům. Více viz přiložené fotky a fotografie na této adrese:
http://xhavlicd.rajce.idnes.cz/2013-12-28_-_Trest_betlemy_-_vylet
Pokud budete mít čas, určitě se zajeďte na betlémy do Třeště podívat… Stojí to za to.

http://betlemytrest.wz.cz/

http://www.trest.cz/betlemy/d-1690/p1=2515

 

No a kdyby jste náhodou zatoužili mít doma dřevěný ručně vyřezávaný betlém z lipového dřeva, navštivte také můj e-shop s betlémy nacházející se na této adrese:

http://betlemy.xrs.cz

 

 betl1.jpg

betl2.jpg

betl3.JPG

betl4.JPG

betl5.JPG

C.D. Payne – Brenda Veliká

Tak jsem dočetl další knihu od C.D. Payna. Nevěděl jsem zprvu, jestli to bude úplně čtení pro mě, protože v jednom knihkupectví ji měli zařazenou mezi knihami pro dívky, v druhém pak mezi publikacemi pro děti a já nespadám ani do jedné z těchto čtenářských kategorií. Ovšem, udělal jsem dobře, že jsem si ji koupil a pustil se do ní, byla výborně napsaná (ostatně jako většina titulů od C.D. Payna) a tak jsem se rozhodl vás o ni také trochu poinformovat.

C.D. Payne je autor, který se narodil v roce 1949 a jeho knihy mě fascinují i tím, že se tento psavec celkem dobře umí vžít do různých rolí, ať už do pocitů pubertálního výrostka (Mládí v hajzlu), pokusného holuba na útěku (Holubí Mambo), identických dvojčat (Americké krásky), pocitů nešťastné manželky (Dědictví) či jak dokládá kniha Brenda Veliká, i do světa skutečného dívčího outsidera.

Brenda je šestnáctiletá dívčina, která ve svém okolí patří k úplnému dnu společenského žebříčku, je tlustá a nemá žádné kamarády. To, jaký je outsider, dokládá i fakt, že na facebooku má čtyři přátele – autistického bratránka a tři amatérské korejské stepaře, které zná jen z internetu. A právě to, že Brenda žije takový chmurný život, nakopne rodiče k zoufalému činu – pošlou ji do soukromé internátní školy, která se vyznačuje poměrně krutými pravidly života pro všechny své svěřence.

Kniha je vlastně o jakési cestě vzhůru, Brenda se osobitým způsobem v knize vyrovnává s nepřízní osudu, vyhýbá se nepřátelským nástrahám nové školy i dospívání, aby se posléze s nimi naučila žít. Na škole i mimo ní si postupně najde kamarádky a kamarády, získá potřebné sebevědomí a naučí se mít ráda sebe i život.

Už se těším na další Paynovo dílo…

 

 

Konec světa

Bídně zhyneme. Možná to nebude válka, ani meteorit, ani komunisti. Ani Kalousek, ani Sobotka, ani Zeman, Obama, King Čong Hnůj nebo rasPutin. Tisková zpráva, která obletěla nedávno svět přináší senzační, ale děsivou vizi našeho konce a konce našeho světa. A já tady možná poslední dny světa trávím tím, že o tom bloguji. Chjó.

Ano, je to tak. Pod americkým Yellowstonem je obrovské jezero magmatu, to se ví dlouho. Vědělo se také, že jednou se z toho stane velký vulkán – kterému se odborně říká supervulkán. Dokonce se vědělo, že až bouchne, bude to průser pro USA a nemalý problém pro zbytek světa.

Bohužel zpráva, se kterou přišli nedávno amerčtí vědci, je mnohem více než znepokojivá a znepokojivější než zprávy předchozí. Výbuch by totiž mohl být až dvakrát větší a silnější, než se dosud předpokládalo.

Nová studie ukazuje, že pod národním parkem Yellowstone se v hloubce 5 až 14 kilometrů nachází jezero magmatu, které je dlouhé skoro 90 kilometrů a široké téměř 30 kilometrů. Je v něm dle odhadu vědců 200 až 600 kilometrů krychlových kilometrů lávy. A to už by nadělalo paseku tak velkou, že USA by v podstatě nebylo a zbytek světa by měl co dělat, aby přežil.

Fakt je ten, že to může přijít letos, za 20 let nebo za 10000 let. Ale jednou to přijde. Tak ať nejsme překvapeni:)

Více ale, ať se neopakuji, třeba zde:
http://www.reflex.cz/clanek/veda/53530/kdy-vybuchne-supervulkan-ktery-znici-spojene-staty.html

http://www.national-geographic.cz/detail/drimajici-supervulkan-pod-yellowstonem-je-vetsi-nez-se-myslelo-41942/

http://zoom.iprima.cz/clanky/supervulkan-v-yellowstonu-kdyby-vybuchl-byl-to-konec-lidstva

Můj nový rok

Tento rok pro mě začal docela nešťastně. Půl měsíce jsem proležel a prožil s nějakou virózou či chřipkou. A ani teď z toho ještě nejsem úplně venku. Jen díky tomu, že kolektivní problémy se lépe snáší, se můžu utěšovat tím, že v tom nejsem sám. Nedávno v televizi hlásili, že „to řádí“ a že čekárny u doktorů praskají v pomyslných švech a jsou plné lidí s podobnými obtížemi, jaké mám já. I spousta mých přátel má aktuálně podobné příznaky, jaké dle médií toto počasí a roční období přináší. No nic, snad už se z toho nyní pomalu dostávám…

U mě to celé mělo projevy známé jako rýma, kašel, bolest v krku, únava atd. A to vše, jak už to někdy bývá, se u mě objevovalo na střídačku – nebylo to nic konstantního. Ráno jsem se probudil, bylo mi dobře. Pustil jsem se tedy do práce a odpoledne už jsem odpadával zpět do postele s nepředstavitelnou rýmou a nepřekonatelnou únavou. 

A jelikož jsem strávil hodně času odpočíváním, měl jsem možnost, jak už jsem v některém z předchozích svých blogových zápisků uvedl, užívat si věcí, na které nemám jinak tolik času. Hodně jsem si četl, hrál hry na mobilu i na handheldu od Overmaxu, který jsem si dal pod stromeček (a o němž se ještě chystám na svém blogu napsat). Ale to není to hlavní.

 

Při polehávání jsem měl možnost hodně přemýšlet. O sobě, o životě a samozřejmě i o zdraví. Člověk, je-li zdráv, pořádně nedoceňuje výhody onoho stavu. Bere zdraví jako samozřejmost. Je-li ovšem nemocný, co by dal za ten stav, kdy mu je OK. Je to i můj případ. Mám určitě dodělanou imunitu neustálými pařbami i svým životním stylem a pak snáze podlehnu kdejakému bacilovi, co jde kolem. A tak jsem se rozhodl, že se od nynějška budu snažit žít zdravěji, budovat si vnitřní obrany schopnost těla a nebudu si ho huntovat toxiny. Cílem je, že až příště půjde nějaký ten bacil kolem, zdaleka se mi vyhne…

 

Aktuálně jsem tedy na detoxu. Minimálně piji alkohol, nepožívám drogy a již sedmnáctý den nekouřím. I když není zrovna nejlepší počasí, dělám si i několika kilometrové procházky. A do svého jídelníčku jsem si narval ovoce a zeleninu. Není to nic velkého, ale aspoň se hýbu vpřed. O tom to ale není, podstatné je vydržet. Tak mi držte palce, ať na této cestě vydržím:)

Jewels Star – návykový logický rychlík pro Android

Dámy a pánové, milí pařani. Dovolte mi, abych vám na stránkách svého blogu představil hru pro mobilní telefon. Hru, které jsem v posledních dnech obětoval opravdu obrovské množství hracích hodin. Je to totiž strašně návykový produkt. Nevěříte? Věřte…

Jak už jsem se zmínil, nějaký ten den mě (téměř 14 dní – abych byl přesnější) obtěžuje chřipka. Co je ale horší, v pátek a sobotu mně bylo ale tak nedobře, že jsem ulehl do postele a neobtěžoval se vylézat. Čas v posteli a nic nedělání se ovšem, jak známo, hrozně – až nechutně – vleče, pokud zrovna nemůžete usnout. A tak jsem si díky tomu vzpomněl na jednu hru ve svém mobilu a strávil u ní v posledních dnech tipuji tak 15 hodin čistého času.

Ano, pauzy v hraní jsem si dělal jen, když jsem mobil dal z ruky do nabíječky. Asi netrpělivě čekáte na to, o jakou hru se jednalo, tedy která gamesa mě tak neskonale dostala, že o ní musím psát.

Tak tedy. Byla to hra pro Android, nazvaná Jewels Star. Jejím autorem je vývojář či uskupení s názvem ITREEGAMER, o němž jsem sice nic zajímavého nedohledal, ale to není podstatné. Podstatné je, o co vlastně v Jewels Star jde. Vězte nebo ne, je to jednoduchý logický rychlík na starém známém principu – spoj tři stejné objekty a ony zmizí.

Na obrazovce se vám objeví určité množství drahokamů různých barev a vy jejich vzájemným zaměňováním musíte docílit toho, aby vedle sebe v horizontální či vertikální poloze byly alespoň tři stejné. Povede-li se vám to, ony drahokamy zmizí a na jejich místo se sesunou drahokamy výše postavené. Vaším úkolem je, ale takto pospojovat v časovém limitu, co možná největší množství drahokamů tak, aby jste postoupily do dalšího levelu. Nic víc, nic méně. Je to ale strašně návykové. Nevěříte, vyzkoušejte…

Hra je k instalaci zde:
https://play.google.com/store/apps/details?id=com.game.JewelsStar&hl=cs

Vladislav Vančura: Obrazy z dějin národa českého

povídka: Moravské pole… Tento příběh se zabývá střetem dvou znepřátelených vojsk mezi Dunajem a řekou Moravou. Ta dvě vojska se nemají, jak už to tak v boji bývá, vůbec ráda, a tak nastupují proti sobě v boji tváří v tvář. Ta dvě vojska jsou velmi odlišná, stejně jako jejich zájmy.

 To první vojsko, které je složeno převážně ze slovanských bojovníků (ale i německých), plní v této povídce roli těch hodných a hrdinných, jde bojovat po boku českého krále. Jejich boj bude tvrdý, jdou bojovat na život a na smrt. Druhé vojsko, které jde proti nim, je vojsko krále Rudolfa Habsburského. Toto vojsko je velmi silné a dobře vybavené ve všech detailech tehdejšího zbrojního průmyslu, jde bojovat za pomstu, kořist, výboj a slávu. S tímto vojskem se táhne i armáda Uhrů. Již předem se zdálo, že Přemyslova vojska budou (bohužel) poražena. Tak se také stalo. Boj byl tvrdý, Rudolfovo vojsko však vyhrávalo už zpočátku. Přemyslova vojska sice porazila druhý Rudolfův šik, dokonce se jim podařilo vniknout mezi šik třetí a srazit Rudolfova koně, ale to bylo bohužel všechno. Rudolfova bojová záloha totiž svého vojevůdce zachránila a poté zásadně změnila výsledek celé bitvy. Povedlo se jim od sebe oddělit části českého vojska, zajmout krále a následně ho zabít. Bohužel pro náš národ a hlavně pro všechny lidi té doby, kteří vkládali do Přemyslových vojsk naděje. Král umírá a s ním končí další z mnoha kapitol našeho českého národa.Autor: Vladislav Vančura

Narodil se roku 1891, byl popraven 1. června 42.
Byl lékařem ve Zbraslavi, slohový virtuos a provazolezec nad propastmi života a osudů.

Díla:
Poslední soud
Markéta Lazarová

Western Front 1914

Western Front 1914 je nová a povedená on-linová hra ve flashi od společnosti Miniclip.com a díky použité technologii je tato gamesa vlastně multiplatformovou záležitostí, kterou si můžete pustit jak na svém tabletu, tak na PC či svém jabkáči.

 

Nebudu tu popisovat všechny kvality hry, ovšem je nutno říci, že se jedná o akční plošinovku z prvního válečného konfliktu, kde o střílení není rozhodně nouze. Nepřátel je tu celá řada, navíc to zpracování a grafika se zvuky se opravdu povedly.

O vaše životy budou usilovat nejen běžní střelci různých typů, ale letadla na vás v této hře shazují bomby, najíždí do vás tanky, padají na vás parašutisté atd. Takže jak vidno, střílet je opravdu co a navíc můžete sbírat různé druhy zbraní a ty střídat. Jsou tu zákopy, miny, různé překážky.

V rozporu s první světovou válkou se však utkáte i s různými plechovými roboty nebo si takové monstrum třeba zařídíte.

Na začátku máte poměrně mnoho životů, tudíž se na jeden zátah lze dostat poměrně daleko, o to více pak samozřejmě mrzí, když skončíte mrtví s nápisem GAME OVER na herní obrazovce. Hra je plná zajímavých překvapení a rozhodně ji doporučuji alespoň k vyzkoušení. Já to včera udělal a myslím, že se k ní někdy rád vrátím.

 

http://www.miniclip.com/games/western-front-1914/cs/#t-h-a-H

01.jpg

02.jpg

 

 

03.jpg

04.jpg

 

Převrácený autobus 9.10.2001

Tak se zase jednou prohrabávám archívem textů, které jsem psal v dětství, pubertě a dobách svého středoškolského studia a narazil jsem na jakýsi krátký zápis o tom, jak se s námi převrátil při cestě do školy autobus. Předpokládám, že jsem ho nikde nikdy nepublikoval a nikoho to asi ani vlastně nebude zajímat, protože s odstupem času lze říci, že se vlastně nic tak hrozného nestalo, ale říkám si, když už jsem se s tím jednou psal, tak už to vypublikuji…

Tentokrát nepíšu nic vymyšleného, nic co by vzniklo v mé hlavě. Ale všechno si nepamatuji. Budu muset trochu zkreslovat. Tentokrát píšu, to co jsem zažil dneska ráno 9-10-2001.Do školy dojíždím. Začalo to obyčejně – jako každý obyčejný den, hodně učení a písemek, přivstanu si, pojedu dříve a naučím se, než začne vyučování. Autobus pro nás přijel včas, to se tu často nestává. Lidi – většinou žáci škol, do něj nastoupili a jelo se. Cesta z Polné do Jihlavy není nijak zvláštní, žádné velké kopce, rybníky, co by se tak mohlo stát? Najednou proti jede nějaký vůz (prý to byl náklaďák), autobus se mu snaží vyhnout, v tom se trhá krajnice a autobus se převrací na bok. Lidi padají na jednu stranu a tašky a věci na ně. Já se zachytávám na poslední chvíli o sedačku. Jsem na tom dost dobře ještě s nevelkým počtem dalších jedinců jsem se stihnul vyhnout pádu. Ty na druhé straně to měli horší, všechno na ně spadlo a ještě se praštili do hlavy. Jak ven? Okna nahoře, dveře jsou na zemi.. Přední okno je vyraženo, konec, jdeme pryč. Zanedlouho přijíždí dvě policejní auta, později hasičský nákladní vůz, sanitky, osobní hasičský vůz. Zajímavý pohled, autobus převrácený v poli, lidi kolem silnice, všude blikají světla přivolané pomoci. Všichni žijou, sláva. Čekáme, co bude. Vypadá to, že do školy přijedeme pozdě – SLÁVA. Poté sanitky odváží osm zraněných. Volám domů, přijel pro mě táta, OK. Možná jsem tam mezi lidmi trochu plácal kraviny – poúrazový šok. Jinak jsem skoro v pohodě, říkám si. Za hodinu jedu dalším autobusem do školy. Písemkám jsem se nevyhnul a bohužel jsem se na ně nestihnul naučit. Během vyučování pořád přemýšlím nad tím ránem, mohlo to dopadnout hůř, naštěstí ale nedopadlo. Kdyby se to stalo v autobuse, který jezdí o půl hodiny později a je přecpaný k prasknutí, myslím že by bylo minimálně třikrát více zraněných (ne-li hůř). Je to už dávno, ale na téhle trase se kdysi vymlátil podobným způsobem autobus a dopadlo to dost špatně. Byli tam i mrtvý. To už je asi čtvrtá havárie dopravního prostředku, v němž jsem seděl. Představa, že takhle budu riskovat život každý den je strašná. Radši na to nemyslet.

Okamžiky

Je zajímavé, jak malou a nepatrnou část v našem životě zaujímají skutečně významné a kladné okamžiky. Celý život se k nim vracíme a když se zdají dny příliš šedivé, vytáhneme je z trezoru a pocit nostalgie nás hřeje u srdce, sladkobolná euforie znovu rozpumpuje naši tuhnoucí krev, která si skoro zvykla na pocit, že ty staré dobré časy se už nevrátí, protože jak tvrdí Herakleitos: “Dvakrát nelze vstoupit do stejné řeky.”

A jako nově opravené auto zatouží naše duše zažít alespoň něco podobného, jako před lety, když už ví, že stejné to být nemůže. Stejné ne, ale zůstává tu naděje, že to může být lepší, větší, silnější a krásnější, že to překoná vzpomínku z dob dávno minulých, že to přepíše, to nač vzpomínáme a že náš sen, o kterém sníme při dlouhých nocích dívajíce se na nebe, se stane skutečností alespoň na chvíli současnou.