Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom). Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:
Duch ve věži
Warning:
Tento příběh, není ani zajímavý, nápaditý a napínavý nebo dokonce kvalitní.
Je divný a dalo by se říci, že děj tohoto příběhu je dost stupidní.
Pokud Vám to ale nevadí, klidně si ho přečtěte:
Trávil jsem na hradě Einburg první noc. Bylo mi 16 a po dohodě s kastelánem jsem tu měl bydlet celý prázdniny – pár týdnů po tom co jsem se rozloučil se svojí holkou, která odjela navždycky pryč za svými rodiči do Austrálie. Byla krásná, milá, skvělá – byla to moje holka do deště. Ještě si vzpomínám, jak jsem se s ní domlouval, že mi napíše jako první a zašle mi spolu s dopisem i svojí adresu. Jenže jak už to chodí, nikdy už mi nenapsala. Byl jsem zvyklý dostávat kopance od života a v pohodě je vracet nebo se jim bránit. Ale vyrovnat se s tímhle mi trvalo trošku delší dobu, ale i to se povedlo.
Klid starého hradu ukrytého v lesích mě učaroval a později i vyléčil ze stesku. Někdo by možná řekl, že jsem se tam chtěl ukrýt před lidmi, protože jsem byl toho času dost smutný. Jenomže tohle jsem měl naplánované už několik měsíců před tím, takže se nejednalo o žádný útěk před smutnou realitou. I když nakonec jsem byl rád, že tu v klidu můžu vzpomínat na krásné chvíle, které jsem během jednoho roku strávil s touto dívkou.
Ze stěn hradu, vyzařovala jakási energie, nashromážděná po staletí z okolní krajiny. Byla cítit ta romantika, starých zašlých časů, která tu každoročně přibírala další nové lidské příběhy, jenž se na tomto hradě odehráli. Příběhy, které by žádný člověk nenapsal tak perfektně, jako je napsal nejlepší spisovatel na světě – život. Stará stavba se mi zdála jako perfektní místo pro tvorbu nějaké skvělé počítačové skákačky a tak jsem dlouhé noci trávil u svého notebooku a psal a psal. Psal jsem hru, abych jí pak prodal jakési počítačové firmě k dopracování a vydělal si tak nějaké peníze. Bylo-li škaredé počasí, skládal jsem na počítači hudbu s nádechem gotiky. A pouštěl si jí pořád dokola, když jsem usínal.
Přes den jsem tu také občasně pomáhal v okolí hradu, dělal jsem co bylo potřeba – pomáhal jsem při opravách, krmil jsem koně, prodával vstupenky turistům, vyháněl netopýry zabydlené na půdě, vynášel jsem léty nashromážděný odpad z kašny (a tak se mi jí po létech povedlo zprovoznit) a dělal jsem ještě hromadu dalších zajímavých i užitečných věcí.
Jednoho dne sem se k večeru vypravil do vesničky ležící asi 2 km od hradu. Bylo hezky, sluníčko svítilo a já jsem si vyšlapoval po silnici. Pak jsem došel do vesnice a namířil sem si to do takové malé místní hospůdky. Když jsem se kolem půlnoci vracel, měl už jsem v sobě nějaké to promile, ale že bych byl ožralej to se říct nedalo. Došel jsem až k hradu a viděl jsem jak se ve věži v níž jsem byl ubytován svítí. Vydal jsem se tedy potichu nahoru, chystajíce se překvapit nezvaného hosta. Když jsem však vyšel nahoru, nikdo tam nebyl, dokonce tam nebylo ani rozsvíceno. Usoudil jsem, že to světlo možná způsobil odraz měsíce nebo účinkující alkohol. Ulehl jsem a ležel. Mohli být tak tři hodiny ráno, když mě vzbudil něčí hlas. Probral jsem se, bolela mě hlava z alkoholu, jenž jsem do sebe lil předešlý den. Naproti mě seděl, starší pán, oblečený stylově do gotického oděvu. “Kdo jste a co tady chcete ?” zeptal jsem se opovážlivě “Jsem duch Ruprechta z Einburgu,” představil se mi a dodal “zjevil jsem se Ti, protože už jsem přesně sto let s nikým nemluvil, povídej co se za tu dobu změnilo a událo ???” nevěřil jsem mu ani slovo, ale tím že zmizel a zase se objevil, mě totálně přesvědčil. Moc radost jsem z toho neměl, že si s ním mám takhle brzy ráno povídat o staleté historii světa, ale na druhou stranu, kdy se asi zase setkám s duchem. A tak jsem mu vyprávěl, o válkách, o první republice, komunismu, technice, vynálezech, oblečení, chování, dopravě, dokonce jsme pokecali i o sexu. Budete se divit, ale i duch na takovéto věci myslí. Jenomže věcí na povídání bylo hodně a času málo. Duch s prvními ranními slunečními paprsky zmizel. Já jsem ještě usnul a když jsem se kolem druhé hodiny odpolední probudil, řekl jsem si, že se mi asi něco zdálo. Nikomu jsem o tom neřekl. Další noc se mi ten duch zase zjevil a tentokrát si dovedl i další duchy (své přátele) z okolí. V jedné malé věžní místnosti jich bylo se mnou natěsnáno asi patnáct. Kladli své historické dotazy a já jim na ně i za pomocí knih odpovídal. Ukázal sem jim počítač a řekl jim o televizi, radiu a dalších vymoženostech našeho století brali to celkem v klidu, nepřekvapilo je zase tolik, že člověk dokázal vymyslet takovéto zajímavé přístroje. Duchové se se mnou rozloučili a řekli mi, že mi za všechno moc děkují. Pak mi ještě jakási dušice-hraběnka řekla, že ví, že moje holka zmizela kdesi v dáli za mořem a že dnes potkám, jinou lepší holku. Pak všichni ti divní duchové zmizeli. A já sem opravdu toho dne potkal na hradě, pěknou dívku, která byla shodou okolností volná, a navíc byla na stejné úrovni myšlenkového vývoje jako já. Najednou už mi nebylo smutno, na všechny problémy jsem zapomněl i počítač jsem přestal používat. Zažili jsme spolu hodně krásných věcí 🙂 ale nebudu se o tom rozepisovat. Byla to fakt dost dobrá holka… ale jednoho dne léto skončilo a s ním skončila zase i ta láska. Tak už to ale chodí – nejspíš mi už z toho všeho straší ve věži.