Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Duch ve věži

Warning:
Tento příběh, není ani zajímavý, nápaditý a napínavý nebo dokonce kvalitní.
Je divný a dalo by se říci, že děj tohoto příběhu je dost stupidní.
Pokud Vám to ale nevadí, klidně si ho přečtěte:

Trávil jsem na hradě Einburg první noc. Bylo mi 16 a po dohodě s kastelánem jsem tu měl bydlet celý prázdniny – pár týdnů po tom co jsem se rozloučil se svojí holkou, která odjela navždycky pryč za svými rodiči do Austrálie. Byla krásná, milá, skvělá – byla to moje holka do deště. Ještě si vzpomínám, jak jsem se s ní domlouval, že mi napíše jako první a zašle mi spolu s dopisem i svojí adresu. Jenže jak už to chodí, nikdy už mi nenapsala. Byl jsem zvyklý dostávat kopance od života a v pohodě je vracet nebo se jim bránit. Ale vyrovnat se s tímhle mi trvalo trošku delší dobu, ale i to se povedlo.
Klid starého hradu ukrytého v lesích mě učaroval a později i vyléčil ze stesku. Někdo by možná řekl, že jsem se tam chtěl ukrýt před lidmi, protože jsem byl toho času dost smutný. Jenomže tohle jsem měl naplánované už několik měsíců před tím, takže se nejednalo o žádný útěk před smutnou realitou. I když nakonec jsem byl rád, že tu v klidu můžu vzpomínat na krásné chvíle, které jsem během jednoho roku strávil s touto dívkou.
Ze stěn hradu, vyzařovala jakási energie, nashromážděná po staletí z okolní krajiny. Byla cítit ta romantika, starých zašlých časů, která tu každoročně přibírala další nové lidské příběhy, jenž se na tomto hradě odehráli. Příběhy, které by žádný člověk nenapsal tak perfektně, jako je napsal nejlepší spisovatel na světě – život. Stará stavba se mi zdála jako perfektní místo pro tvorbu nějaké skvělé počítačové skákačky a tak jsem dlouhé noci trávil u svého notebooku a psal a psal. Psal jsem hru, abych jí pak prodal jakési počítačové firmě k dopracování a vydělal si tak nějaké peníze. Bylo-li škaredé počasí, skládal jsem na počítači hudbu s nádechem gotiky. A pouštěl si jí pořád dokola, když jsem usínal.
Přes den jsem tu také občasně pomáhal v okolí hradu, dělal jsem co bylo potřeba – pomáhal jsem při opravách, krmil jsem koně, prodával vstupenky turistům, vyháněl netopýry zabydlené na půdě, vynášel jsem léty nashromážděný odpad z kašny (a tak se mi jí po létech povedlo zprovoznit) a dělal jsem ještě hromadu dalších zajímavých i užitečných věcí.
Jednoho dne sem se k večeru vypravil do vesničky ležící asi 2 km od hradu. Bylo hezky, sluníčko svítilo a já jsem si vyšlapoval po silnici. Pak jsem došel do vesnice a namířil sem si to do takové malé místní hospůdky. Když jsem se kolem půlnoci vracel, měl už jsem v sobě nějaké to promile, ale že bych byl ožralej to se říct nedalo. Došel jsem až k hradu a viděl jsem jak se ve věži v níž jsem byl ubytován svítí. Vydal jsem se tedy potichu nahoru, chystajíce se překvapit nezvaného hosta. Když jsem však vyšel nahoru, nikdo tam nebyl, dokonce tam nebylo ani rozsvíceno. Usoudil jsem, že to světlo možná způsobil odraz měsíce nebo účinkující alkohol. Ulehl jsem a ležel. Mohli být tak tři hodiny ráno, když mě vzbudil něčí hlas. Probral jsem se, bolela mě hlava z alkoholu, jenž jsem do sebe lil předešlý den. Naproti mě seděl, starší pán, oblečený stylově do gotického oděvu. “Kdo jste a co tady chcete ?” zeptal jsem se opovážlivě “Jsem duch Ruprechta z Einburgu,” představil se mi a dodal “zjevil jsem se Ti, protože už jsem přesně sto let s nikým nemluvil, povídej co se za tu dobu změnilo a událo ???” nevěřil jsem mu ani slovo, ale tím že zmizel a zase se objevil, mě totálně přesvědčil. Moc radost jsem z toho neměl, že si s ním mám takhle brzy ráno povídat o staleté historii světa, ale na druhou stranu, kdy se asi zase setkám s duchem. A tak jsem mu vyprávěl, o válkách, o první republice, komunismu, technice, vynálezech, oblečení, chování, dopravě, dokonce jsme pokecali i o sexu. Budete se divit, ale i duch na takovéto věci myslí. Jenomže věcí na povídání bylo hodně a času málo. Duch s prvními ranními slunečními paprsky zmizel. Já jsem ještě usnul a když jsem se kolem druhé hodiny odpolední probudil, řekl jsem si, že se mi asi něco zdálo. Nikomu jsem o tom neřekl. Další noc se mi ten duch zase zjevil a tentokrát si dovedl i další duchy (své přátele) z okolí. V jedné malé věžní místnosti jich bylo se mnou natěsnáno asi patnáct. Kladli své historické dotazy a já jim na ně i za pomocí knih odpovídal. Ukázal sem jim počítač a řekl jim o televizi, radiu a dalších vymoženostech našeho století brali to celkem v klidu, nepřekvapilo je zase tolik, že člověk dokázal vymyslet takovéto zajímavé přístroje. Duchové se se mnou rozloučili a řekli mi, že mi za všechno moc děkují. Pak mi ještě jakási dušice-hraběnka řekla, že ví, že moje holka zmizela kdesi v dáli za mořem a že dnes potkám, jinou lepší holku. Pak všichni ti divní duchové zmizeli. A já sem opravdu toho dne potkal na hradě, pěknou dívku, která byla shodou okolností volná, a navíc byla na stejné úrovni myšlenkového vývoje jako já. Najednou už mi nebylo smutno, na všechny problémy jsem zapomněl i počítač jsem přestal používat. Zažili jsme spolu hodně krásných věcí 🙂 ale nebudu se o tom rozepisovat. Byla to fakt dost dobrá holka… ale jednoho dne léto skončilo a s ním skončila zase i ta láska. Tak už to ale chodí – nejspíš mi už z toho všeho straší ve věži.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Další vesnický den
Sotva vystoupalo slunce na spící oblohu, začal v naší malé vesničce další z mnoha obyčejných dnů, které jakoby se už opakovaly, to však nikomu nevadilo.. Zavoněl hnůj z bývalého JZD a na návsi se sešlo několik starých čarodějnic, aby vyměnili svě těžce získané drby za jiné. Tonda jel svým starým trabantem za prací do města, paní Božena pekla buchty a krásná slečna Klára otevřela dveře u obchodu smíšeného zboží, do kterého ihned vběhlo několik počestných (ale hladových) občanek. Opravdu to vypadalo na klasický den, ve kterém se nic nového nestane. Když vtom proběhl návsí starý jezeďák Franta a volal “Pomoc, ukradli mi krávy.” Takováhle show se naskytla ve vesnici jednou za sto let, takže toho byla za chvilku plná vesnice. Každý hned věděl, kdo to ukradl a každý hned věděl, kde krávy hledat. Místní stařeny nastartovaly svá motorová košťata a letěly mapovat okolí. Krávy však nikde. A tak jeli občané do města na stanici, nahlásit ztrátu deseti kusů dobytka. Šerifové byli ve vesnici v cuku letu. Všechno vyměřili, sepsali a odjeli zpět do své kanceláře dopít kafe.
K večeru, když se vrátil Tonda z práce a dozvěděl se, že si celá vesnice myslí, že Frantovi někdo údajně ukradl krávy, musel všechno uvést na pravou míru. Franta totiž krávy prodal statkářům ze sousední vsi a pak se s ním tak šíleně VOŽRAL, že asi na všechno zapomněl. Franta měl pěknou ostudu a tejden nevylezl z chalupy. Následující týden ho ale chlapi přemluvili, aby s nima šel na jedno (slovy na pět) do hospody, on se samozřejmě nenechal dlouho pobízet. Jenže ten večer mu někdo, tentokrát už doopravdy, ukradl prasata. Franta, který to ráno zjistil, opět proběhl vesnici s oznámením, že se mu zase záhadně ztratil dobytek. Nikdo mu však nevěřil. A tak se Franta rozhodl, že bude nyní sám v noci hlídat s vidlema stáje. Protože tušil, že mu někdo bude chtít ukrást i jeho koně. Nemýlil se. Jednoho večera přišel do stáje nezvaný host, byl to majitel místního hostince. Zřejmě chtěl ušetřit na surovinách do gulaše. Pěkně to schytal – vidlema do zadku a koňskou cihlou do obličeje. Z Franty se tak stal přes noc hrdina, velikého formátu. Lidi mu začali říkat Herkules a Franta si spokojeně mohl žít a kydat hnůj, jak se mu jen zachtělo.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Další rána

Byla si jiná, už je to pryč,
už jsem si zvyk, jak mění se svět.
Všechno je jistý, uběhne den
a nevíš na čem seš.

Snad je to dobře,
že vyjde zítra slunce,
ale kdo nám zaručí,
že dožijem se příští šance.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Cesta do školy

Tentokrát nepíšu nic vymyšleného, nic co by vzniklo v mé hlavě. Ale všechno si nepamatuji. Budu muset trochu zkreslovat. Tentokrát píšu, to co jsem zažil dneska ráno 9-10-2001.

Do školy dojíždím. Začalo to obyčejně – jako každý obyčejný den, hodně učení a písemek, přivstanu si, pojedu dříve a naučím se, než začne vyučování. Autobus pro nás přijel včas, to se tu často nestává. Lidi – většinou žáci škol, do něj nastoupili a jelo se. Cesta z Polné do Jihlavy není nijak zvláštní, žádné velké kopce, rybníky, co by se tak mohlo stát? Najednou proti jede nějaký vůz (prý to byl náklaďák), autobus se mu snaží vyhnout, v tom se trhá krajnice a autobus se převrací na bok. Lidi padají na jednu stranu a tašky a věci na ně. Já se zachytávám na poslední chvíli o sedačku. Jsem na tom dost dobře ještě s nevelkým počtem dalších jedinců jsem se stihnul vyhnout pádu. Ty na druhé straně to měli horší, všechno na ně spadlo a ještě se praštili do hlavy. Jak ven? Okna nahoře, dveře jsou na zemi.. Přední okno je vyraženo, konec, jdeme pryč. Zanedlouho přijíždí dvě policejní auta, později hasičský nákladní vůz, sanitky, osobní hasičský vůz. Zajímavý pohled, autobus převrácený v poli, lidi kolem silnice, všude blikají světla přivolané pomoci. Všichni žijou, sláva. Čekáme, co bude. Vypadá to, že do školy přijedeme pozdě – SLÁVA. Poté sanitky odváží osm zraněných. Volám domů, přijel pro mě táta, OK. Možná jsem tam mezi lidmi trochu plácal kraviny – poúrazový šok. Jinak jsem skoro v pohodě, říkám si. Za hodinu jedu dalším autobusem do školy. Písemkám jsem se nevyhnul a bohužel jsem se na ně nestihnul naučit. Během vyučování pořád přemýšlím nad tím ránem, mohlo to dopadnout hůř, naštěstí ale nedopadlo. Kdyby se to stalo v autobuse, který jezdí o půl hodiny později a je přecpaný k prasknutí, myslím že by bylo minimálně třikrát více zraněných (ne-li hůř). Je to už dávno, ale na téhle trase se kdysi vymlátil podobným způsobem autobus a dopadlo to dost špatně. Byli tam i mrtvý. To už je asi čtvrtá havárie dopravního prostředku v němž jsem seděl. Představa, že takhle budu riskovat život každý den je strašná. Radši na to nemyslet.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku.  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek (básničku) vám zde právě přináším:

Smrdím, jak celá hospoda,
nejspíš to bude tím,
že tam trávim všechen svůj volnej čas,
občas tam i spím.
Zástupy vypitejch lahváčů,
můj život provází,
a když sedím v hospodě,
nic mi neschází, ale…

Deprese svý mám,
když nechlastám,
deprese svý mám,
když jsem doma sám.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku.  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Cédéčko

Jednou mi přišlo poštou cédéčko, co na něm bylo jsem netušil. Znak, který se nacházel na obálce jsem odněkud znal, ale odkud to bylo, jsem si nevzpomněl. Cédéčeko jsem vložil do cédéromky. Skusil jsem ho načíst přes operační systém, ale ten mi ukázal, že na kompaktu je jak se lidově říká “ho**o”. Chystal jsem se kompakt vytáhnout z mechaniky, když vtom se na obrazovce objevil nápis LOADING. Cítil jsem, že se nemohu hýbat. Obrazovka se začala zvětšovat a přibližovat a já jsem se najednou nacházel v nějakém pro mě dosud neznámem světě. Chvíli jsem si myslel, že je to sen. Lehl jsem si tedy a řekl si, že ráno se probudím v klidu svého domova. Jenomže opak byl pravdou. Po probuzení jsem byl nucen připustit, že to sen nebyl. A tak jsem přestal pochybovat, věděl jsem, že jsem se díky nějakým velmi podivným skutečnostem a okolnostem stal součástí velmi zvláštní interaktivní hry. Byl jsem v pralese. Jenomže to nebyl prales se zelení, nýbrž s modrými rostlinami a stromy. I zvířata byla jaksi divná. No jaksi? Stoprocentně byla divná, nebyla totiž biologického původu, nýbrž původu chemicko-cybernetického. I potok, který tekl několik metrů ode mě, nebyl naplněn vodou, nýbrž nastříbřelou tekutinou. Vtom se přede mnou objevilo dialogové okno a na něm nápis, že úkolem mé první mise je dostat se z tohoto prapodivného lesa pryč. Byl jsem rozrušen z toho všeho, kopl jsem do okna a ono zmizelo, ovšem noha od mého kopnutí mě bolela ještě dlouho. Vše bylo jaksi moc skutečné na to, aby to byl jen obyčejný sen. Byla to prostě dokonale provedená virtuální realita… v rukou se mi objevila střelná zbraň, vyzkoušel jsem jí, střílela dost dobře, rozhodl jsem se tedy, že si jí ponechám. Věděl jsem, že pokud se mám dostat z tohoto hrůzostrašného pralesa pryč, budu jí ještě moc potřebovat. A tak jsem se vydal na cestu…

(pokračování příště)