Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom). Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:
Tajemství smutku našeho basáka
Stojím v prázdném sále a čekám na první příchozí diváky. Populární rocková kapela přijede i k vám hlásá plakát naší kapely. Kapely jenž nedávno dobyla žebříčky předních českých a slovenských hitparád a která se tak stala oblíbenou především mezi mládeží, ale chodí na nás čas od času i důchodci 🙂 Lístky jsou předem vyprodány. Hrajeme většinou pro naše vrstevníky – koncerty, kluby, zábavy, plesy i festivaly. Toto je sice teprve čtyřicátý koncert v naší maxi šňůře od doby, kdy se náš klip objevil v televizi, ovšem zpíváme po vlastech českých a slovenských už přes tři roky. Hrajeme středy, čtvrtky, pátky, soboty a stále bereme všechny příležitosti si zahrát, protože máme hudbu rádi a chceme jet naplno. Vždyť i sláva jednou pomine a budeme určitě zase vytlačeni jen k hraní po pouťových tancovačkách, tak si tu slávu teď chceme užít. Možná nám jde trochu i o prachy, to popřít nelze, i když v průměru to není nic slavného, zhruba 10000 čistýho za větší koncert pro každýho a 1500 za hraní v nějakém klubu, ovšem v kterém zaměstnání vám tolik peněz dají.
Někdy máme i dvě vystoupení denně, protože navíc navštěvěujeme rockové festivaly – například za poslední měsíc jich bylo pět, z toho dva na Slovensku. Na každém našem vystoupení stovky tleskajících fanynek, některé by daly cokoliv za to, aby se s námi mohly seznámit (tedy alespoň podle tvrzení našeho manažera). Každý z nás však má holku, až na Romana. Je to strašnej podivín. Jednou přišel na konkurz basáka a uchvátil nás všechny svým umem a hlavně svým crazy vzhledem. Připadal nám všem jako návštěva z jiný planety, zdredovaný vlasy, obličej kompletně prošpikovanej náušnicema, žlutý brejle, uhrančivé obočí a svalnatá ramena s vytetovaným jménem nějaké Katrin a pod ním veliké zlomené srdce. Nikdo nepochyboval o tom, že ho musíme vzít, jeho démonická kytara oživila náš popovějící repertoár a tak jsme o5 po čase začali všechny naše staré písničky předělávat do metalovějšího aranžmá.
Roman skoro vůbec nemluví, pokud je kolem málo lidí, tvaří se jako totální melancholický introvert, v kapele s náma prohodí jen pár slov a vše co řekne, pečlivě rozvažuje. Zřejmě je jeho mozek naprogramovanej tak, že pro málo lidí show nedělá a on svůj život bere jako velikou show, kterou nehraje pro poloprázdné sály. Když sedíme někde v hospodě a přisedne k nám ještě pár lidí, tak se teprve osmělí a začne všechny kolem obšťastňovat jeho improvizovanou show, v níž dokáže vypít osm piv jako nic a bavit všechny kolem nesčetnými vtipy a historkami. Hází s pivními tácky, předvádí kouzla, ukazuje nám sirkové hlavolamy a vypráví o své minulosti. Je to opravdu dobrej kamarád, kterej by byl schopný obětovat ostatním členům našeho bandu poslední košily, když by jí potřebovali. Jen jedno tajemství zde zůstává, proč skoro všechny holky odmítá? Jednou po koncertě jsme seděli v nějaké pivnici a přišla za ním tak pohledná dívka, že nám všem přecházel zrak, políbila ho a chtěla se s ním seznámit. On jí úctivě zaplatil pití a pak zmizel neznámo kam. Onu krásku nám tam nechal a my všichni na něj zůstali civět jako na magora. Válečná porada zbytku kapely se ustálila na tom, že je nejspíš homosexuál, ovšem naše doměnka nevysvětlila naše otazníky. Jedním z nich je nápis Katrin na jeho rameni a druhým pak neznámá kráska na včerejším koncertě, když ji spatřil, jeho oči se rozzářili. Hráli jsme v místě, jeho rodiště, takže ji nejspíše dobře znal. Zapojovali jsme aparaturu před plným sálem, když on v davu spatřil nějakou holku, ani se neomluvil, nic neřekl, jen šel za ní. Když ho však ta kráska spatřila na svém blízku, otočila se a rychlým krokem si to zamířala ke dveřím vedoucím ze sálu. On šel však za ní. Koncert začal o dvě hodiny později. Naštěstí naše předkapela dostatečně natahovala písničky a tak diváci nadávali jen trošku.
Roman sice odehrál hodinu a půl dlouhý koncert profesionálně tak, jak to dělával vždy, ovšem chyběl jeho projev, skákání s kytarou, řvaní v mezihrách i hraní za hlavou. Byl prostě zkleslý i smutný a dodnes ho to neopustilo. Tak jsem si dnes sedl vedle něj na schody klubu v němž máme večer hrát a pozorovali jsme listopadovou přírodu kolem. Roman kouřil (CENSURED) a zapíjel to pivem, jeho ruce byly od krve, zřejmě si zase hrál s nožem, tak jak má ve zvyku. Když ho něco sere, vezme něco ostrého a řeže si ruku do krve. Když jsem to viděl poprvé, chtělo se mi zvracet, ale nějak jsme si na to všichni v kapele zvykli a já taky.
Zeptal jsem se ho na tu holku, včera, a on se rozpovídal obecně o lásce. Vyprávěl mi o desítkách teorií lásky, o tom, že je to možná jen zkurvená chemie, kterou nejsme schopní pochopit. Mluvil o samotě a jen smutně hleděl do mraků. Vyprávěl mi příběh o strážci majáku, který se tam dobrovolně zavřel a hodlal tam strávit zbytek života, protože jeho láska k jedné dívce není opětována. Mluvili jsme o vztahu dnešní patriarchální společnosti k ženě i o kultuře dnešních diskofilních kurviček, které znají jen Agostina a Bomfunky. Mluvili jsme o Olympicáckých baladách a shodovali se na tom, že ženský jsou ta nejpodivnější stvoření na téhle planetě. Dokonce padla i myšlenka o tom, že muži a ženy jsou úplně rozdílní tvorové z jiných planet. Kecali jsme tam od devíti od rána, snad do čtyř odpoledne, bez oběda, jen jsme pili ze společně láhve pivo a kouřili.
“Víš kdo byla ta holka,” zeptal se mě. “Nevím,” řekl jsem a on pravil, že je to srdce na jeho rameni a že on je jako ten strážce majáku, jen místo moře si vybral jezdit po světě a hrát těm šťastnějším i nešťasným o lásce. Pak se rozpovídal: “Když mi bylo dvacet, zamiloval jsem se do nádherné dívky z gymplu, jenže ona moje city ignorovala. Nebral jsem to však osobně, ignorovala totiž celý svět i sebe. Když ji někdo něco pěkného řekl, jen sprostě odvětila a řekla, ať jí dá pokoj, ať jde do háje, nebo ho kopla do rozkroku. I já jsem to zažil. V sedmnácti jí opustil kluk a od tý doby, všechny kluky nesnášela. Jenže já ji přemlouval denodenně, nosil jsem jí růže, chlácholil, prosil, volal, psal, platil jí, ať se usmívá a vysvětloval jí, že se mi líbí. Asi doufala, že mě to přejde. Rozhlašovala o mně že jsem debil, magor, úchyl, ale dostala se ke mně i zpráva o tom, že někde pravila, že jsem milej blázínek. Jenže já byl do ní zakousnutej až po uši a vzdát jsem se nehodlal. Někdy se mi zdálo, že i příroda změní své zákony dřív než ona, ale nevzdal jsem to. Vydržel jsem půl roku bojovat a ona půl roku vzdorovat. Jednou jsem se za ní stavil s lístky na koncert Ecstasy of St. Theresa, myslel jsem, že zase otevře okno a praví, že jí mám dát pokoj. Jenže ona na místo toho otevřela dveře tak nečekaně, že mě s nimi praštila do hlavy. Z hlavy mi okamžitě začala valit krev a ona mě v tom šoku vzala k sobě domů a začala mě ošetřovat. Její rodiče byly kdesi v Rusku a ona byla doma sama. Byla nádherná, měla na sobě přilehlou minisukni a narychlo oblečenou tátovu košili, dole zavázanou na uzel, v pupíku pearsing a dlouhé černé vlasy, které jí sahali až k jejím melounovitým vnadám. Ležel jsem tam na pohovce a díval se, jak se o mě stará a vychutnával jsem si to. I když mi bylo dobře, dělal jsem, jak kdybych umíral. Je pravda, že ženy rády pečují o slabé, alespoň v jejím případě se mi to potvrdilo. Péro v kalhotách se mi postavilo, hned když mě vzala k sobě domů a stálo mi tam snad hodinu, maskoval jsem to nohou, kterou jsem strčil před něj. Seděla tam naproti mě, dívali jsme se na sebe, pak mě chytila za ruku a já jí. Nic jsme nedělali, jen jsme se drželi a vzájemně jsme si prsty hladili dlaně. Byl to ten nejerotičtější zažitek za poslední rok. Vždyť jsem už přes osm měsíců kvůli ní držel celibát a pak to přišlo, naklonila se ke mně a políbila mé raněné čelo. A já jí řekl, že jí miluju. Neslyšela to z mojí strany zdaleka poprvé, ale políbila mě znovu, přátelsky na tvář. Pravil jsem o5, že jí miluju a že jí nikdy nedám pokoj a začal jí nadávat. Chtěl jsem jí říct, co všechno jsem kvůli ní vytrpěl, jak mi ubližovala, co jsem kvůli ní obětoval, jak mě bolelo péro, když mě do něj kopla, jak jsem kvůli ní ležel celou noc před jejím domem a ona jen ráno vyšla a běžela do školy. Chtěl jsem ji říct, jak mi bylo, když na mě vylila matonku před všemi mými přateli. Ale nestihl jsem to říct, začala mě líbat tak vášnivě, až se mi tajil dech. V tu chvíli jsem věděl, že se mi těch osm měsíců vyplatilo a že by se mi vyplatilo čekat před jejím domem třeba deset let, slovanská krev z ruských předků se zapřít nedala. Jenže pak mě ta hlava začala skutečně bolet a já musel do nemocnice a ona tam seděla dva dny u mé postele a držela mě za ruku. Když mi bylo líp, povídali jsme si a ona poznala, že máme hodně společných témat. Já to věděl už dávno. Její chyby mi nikdy nevadily, ignoroval jsem je, jako ona moje city. Jenže teď, jak se zdá, byly všechny její nevýhody pryč. A pak jsme spolu začali chodit. Byl to asi nejplnější rok mého života a já už nikdy tak vášnivou a romantickou holku nepotkám. Klidně zameškala dvě hodiny a seděla se mnou dvě v parku u gymplu. Líbali jsme se na ulici před školou. Obětovala kvůli mně schůzky s kamarádkami a já jsem zase dobrovolně ztrácel své kamarády, jen kvůli tomu, abych se s ní mohl setkat každou volnou chvíli. Každý čas, kdy jsem měl být bez ní se mi zdál jako zbytečnej. Jednou mě napadl nějakej ranař a zmlátil mě před ní a před všemi lidmi v diskoklubu, protože jí chtěl sbalit a já mu v tom evidentně překážel. Nejenže ho odkázala do patřičných míst, ale před všemi mými vrstevníky, kteří se na nás dívali mě pomohla vstát a bez ohledu na okolní svět jsme se tam objímali a líbali, dívalo se na nás snad dvě stě lidí a my o nich, jakoby nevěděli. Byla něčím zvláštní a kouzelná, snad i tím, co jsem musel udělat, abych si získal její náklonost.
Pak však odjela o prázdninách na pár týdnů k babičce do bývalého SSSR a mě se jakoby zhroutil svět, i když jsem věděl, že se vrátí a že všechno bude jako dřív. Byl jsem na ní prostě zavislý. Kam se hrabou drogy, ona byla moje tráva i můj sport, můj lék i moje prevence. Potloukal jsem se ulicemi a nevěděl co s volným časem. Do té doby jsem všechen čas trávil s ní. A tak jsem dělal samý kraviny, obnovil jsem spolupráci se zábavovou kapelou Eroze, jezdili jsem hrát každý den. Jenže jsem to začal přehánět s chlastem, v lihu jsem byl tenkrát snad 24hodin denně a abych zaplnil prázdnotu, našel jsem si v ožralém stavu jakousi dočasnou náhradu. Jednou jsme spolu seděli na jedné zábavě, já ji objímal a líbal se s ní, když v tom do místnosti vkročila Katrin. Přijela dřív, nemohla to beze mě vydržet, přišla k nám a začala mi nadávat. Mluvila na mě rusky, ale rozumněl jsem jí každé slovo. Proklela mě, řekla mi, že už jí nikdy neuvidím a že zůstanu sám. Byl jsem u ní od té doby snad milionkrát, jenže vím, že mi nelhala, už nikdy nezískám kód do její duše, změnila ho.
A já se dobrovolně zavřel do svého majáku -> na přední pódia české rockové scény. Kolikrát jsem od té doby byl za ní, nevím. A tak bloudím.”