Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom). Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:
Tulení láska
Ta je krásná, řekl jsem si.. a jaké má krásné oči. Ta musí bejt má. S takovou krásnou tulenicí jsem ještě nechodil, ale jak jí to říct. Jak oslovit někoho, kdo se mi líbí, když ho neznám. Co když je to ta pravá, co když je, to ta, kterou mám hledat a co když tomu osud chce, abych se s ní seznámil – to mně problesklo hlavou a tak jsem se vydal tulením pohybem k ní. Ahoj ! začal jsem tichým hlasem, trochu vyděšen z toho jak zareaguje. Ona řekla: Ahoj, co potřebuješ ? Co potřebuju ? Co potřebuju ? Jí, přece… ale jak to mám říct. Zlato, pojď na to – to se asi nehodí, že jo ? Tak to musím zkusit jinak a tak jsem spustil. “Můžu tě pozvat na něco dobrýho, třeba na ferneta. Ona souhlasila. Ups. Trochu se mi chvěly ploutve, jak se mi líbila. Měl jsem strach. Ale zdálo se. Že sem se jí alespoň trochu zalíbil jinak by se mnou nešla. Nebo jo ? Vešli jsme do iglu s nápisem bar a objednali si dvakrát ferneta, přiběhli dva tučnáci, jeden nesl ferneta mě a jeden jí. Položili nám je na stůl a já jsem chtěl začít něco říkat. Ale nevěděl jsem co.. Co mám říct ? V hlavě mi probíhali tisíce vět, ale žádná se nehodila, některé byly i vulgární, ale najít správnou větu bylo těžké. Nakonec jsem nic nevymyslel a tak jsem začal svým osvědčeným – Ahoj, já jsem Tuleň Lojza! A ona krásným něžným ženským hlasem řekla, já jsem tulenice Katka. Ups. Katka, to je krásné jméno, pomyslel jsem si. Oproti mému Lojza se mi to zdálo dost rozdílné, doufám, že se na mě teď ostatní Lojzové nebudou zlobit, je to krásné staročeské jméno, ale pro tuleně se prostě nehodí. Trochu jsem se zakoktal a řekl. Hele řeknu Ti to rovnou, prostě se mi líbíš, padla si mi do oka a chtěl bych se s tebou seznámit, pokud si volná. Ona se na chvilku odmlčela. Možná jí procházely hlavou tisíce myšlenek, jako předtím mně. Tisíce myšlenek, slov a vět – a ani jedna se nehodila. A když hlava nic nevymyslí, musí to vymyslet srdce. A to tulení srdce je oproti tomu vašemu lidskému silnější, odolnější, protože mi tuleni jsme zvyklí na drsný život, proto se také dá to naše srdce hůř zlomit. A tak když mi řekla, že se právě s někým rozešla a že je jí velmi smutno a nechce to zažít znovu, alespoň né tak brzo, nenechal jsem se odradit a pokračoval jsem sám za pomoci svého tuleního srdíčka. “Tak promiň, to jsem nevěděl.” A protože jsem se před nedávnem také se svojí holkou rozešel, dodal jsem “Před nedávnem jsem zažil něco podobného, opustila mě moje holka, chodil jsem s ní 2 roky a pak odjela pryč a už sem jí neviděl, zkoušel jsem jí hledat, nevím kde je, napsala mi akorát, že láska je jako voda, že jednou prostě odteče.” Pak jsem Katce řekl “Podle mě jde ale Katko život dál, nesmíme se přece nechat odradit špatnou, zlou zkušeností.” Ona ale trvala na svém, že chce být teď spíš sama. Říkala, že stejně není odsud, že je ze západní Antarktidy a že je tady jakorát na prázdninách (jenomže na Antarktidě jsou prázdniny pořád – a divte se nebo ne, ty prázdniny jsou pořád jen zimní a to je votrava). Trochu jsem jí začínal chápat a začalo mi být také trochu smutno po mé staré holce, nevím co se stalo, že prostě zmizela před úsvitem a já mám strach projít vlastním bytem sám 🙂
Řekl jsem Katce, že jí chcu alespoň poznat. Že můžeme být alespoň přátelé (nic víc než přátelé – alespoň zatím (snad to časem dojde dál 🙂 ). Ona řekla že to by možná šlo, ale dodala, že budeme fakt jen přátelé. A objednala dva další fernety. Líbilo se mi, jak to udělala, prostě odchytila jdoucího tučňáka a něco mu zašeptala do ucha a po chvilce se tady objevil tučňák se dvěma fernetama. Pokecali jsme, řekl jsem jí něco o sobě a ona něco o sobě zase řekla mě. Ale co, to Vám nepovím, protože to jsou celkem osobní věci a mi tuleni je neradi vytahujem na povrch.
Přece jenom jsme trochu rozdílní jak lidé, nelišíme se jenom ploutvema. Když jsme dopili fernety navrhl jsem jí, že bych jí dal svůj telefon oplátkou za její. Dala mi tedy svůj telefon a já jí dal svůj a ona zůstala v těhle končinách ještě půl roku, postupně z ní odpadl strach, ze znovuzklamání, z toho že jí někdo zase opustí, a stali jsme se ještě bližšími práteli.. a pak těmi úplně nejbližšími. Odjel jsem s ní na západ, na svojí bejvalou holku jsem zapoměl a nikdy už sem jí neviděl. Nelitoval jsem nikdy toho, že už sem jí pak nehledal. Opustila mě sama. A navíc s Katkou jsme si rozuměli ohodně lépe a žijeme spolu dodnes.
A tady je moje rada – rada tuleňe Lojzy: nebojte se oslovit někoho kdo se Vám líbí, je to težké, ale pokud najdete správnou zámiňku, může to dobře dopadnout. Oslovená osoba může cítit k Vám to samé a může se také bát toho čeho se bojíte vy, třeba po vás taky kouká a neví jak Vám to říct.
Ovšem je to opravdu těžké. Kdybych to neudělal, nikdy bych se s Katkou neseznámil…