Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom). Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:
Let
Padám v myšlenkách do mdlob nejistoty krásných zítřků a jistoty nezměnitelné minulosti. Pluji ke svému ostrovu na širém moři touhy, je zde mnoho nádherných dívek, které jsou tak krásné, že mě svými pohyby, půvaby a tvary uvádí do stavu snění, ale svojí krásně nenahraditelnou duší mě zase vrací mezi klidné realisty, kteří však nevylučují, že prožijí s těmito krásnými bytostmi nějaké zajímavé chvíle při nějakém dobrodružství.
Nyní však musím letěl dále. Vidím tajemnou podzemní skrýš a v ní své klony, každý je trochu jiný, ale přitom je každý mnou a každý má jinou náladu. Jsem to já v různých časových obdobích, jsem to já – jednou smutný a jednou veselý, jednou osamělý a jednou s přáteli. Jeden můj klon se líbá s dívkou na diskotéce a druhý se dívá o dva měsíce později na tu samou, jak se objímá s mým kamarádem. Jsem tu, když jsem zapojen v pouliční rvačce, celý spocený padám bolestí na zem. Jsem tu já, celý šťastný, když se mi povedlo zlomit svůj rekord v místní soutěži. Vidím, že jsem nikdy nebyl jenom dole a nikdy jsem nebyl jenom ve vysněných výšinách. Všechno má svůj čas a nic není bohužel i bohudík věčné. Čas je největší nepřítel člověka, lásky i celého světa. Čas je to co způsobuje starosti, někdo ho má hodně a někdo málo a kdo ho má málo ten má starosti. A starosti hýbou světem, starosti a láska. Dvě odlišné a přitom podobné věci, jedna zlá a druhá krásná.
Po dlouhém a náročném letu konečně přistávám před chrámem odpovědí a ptám se: “Co je vlastně nezvratná pravda, toho všeho kolem nás, jaký je základ a smysl člověka a proč je víra tak důležitá?” dostává se mi však jen nelogické odpovědi, nelogické jako mnoho věcí, které lidé dělají i přes rozumný odpor jiných, tou odpovědí je, že skutečně jistá pravda neexistuje, vše může být klam, pravdu si musí každý utvořit sám nebo si jí najít a s ní pak žít, jít a být, pravdou jsem já, vírou je můj bůh a smysl člověka je v množství lidí a práci, kterou lidé dělají i přes logický rozpor. A tak odcházím, trochu zklamán a trochu zamyšlen, není to asi správná odpověď, ale celkem mě uspokojila, i když to není to, co jsem chtěl slyšet.
Vznáším se opět do vesmírných výšek nad svět ve kterém žijeme a nad čas ve kterém jsme nuceni se nacházet i přes Einsteinovy geniálně hrůzostrašněkrásné teorie. Zde čas neběží, svět se nehýbe a nic nebolí ani nehřeje na srdci. A přitom všem je tu krásně, bez času nejsou starosti a zde se člověk nemusí ničím zabývat. Pocit toho, že zde člověk může mít, udělat a umět cokoliv na co pomyslí bez výjimky a bez jakéhokoliv přičinění a komplikace, uvádí člověka do stavu, kdy už vůbec nic nechce a tak relaxuje v těchto podivných myšlenkách, místech a krajích.
A pak jsem se probudil dva metry od postele, vzpomínky na mojí pouštní karavanu ze sna mě nutily o něm přemýšlet. Tak jsem na to přišel, bylo by to asi hrozné mít, udělat a umět všechno co chci bez problémů jen mávnutím kouzelného proutku. Nic necítit a nikoho nemít rád, žít bez cílů a svých vlastních hodnot a v tom všem je asi jedna z částí pravdy a smyslů světa, člověka a víry v níž chci věřit.