Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

První jaro
Je jeden z prvních jarních a teplých dnů tohoto roku. Co bych asi takovýto den mohl dělat? Nebudu sedět doma, jdu ven… a tak jsem venku, stavuji se pro své známé, netrváto dlouho a celá naše banda se nachází na ulicích velkoměsta. Slunce svítí na jarní zeminu, potkávám mnoho lidí, které jaro také, jak se zdá, potěšilo. Potkávám i dívku, se kterou jsem chodil, táhne se s nějakou jinou partou. Ona je hezká jako vždycky. Ahoj… Čau… a jdeme dál. Pozdravili jsme se, to je všechno, už zase máme každý vlastní novou STORY, takhle to tady chodí, diskotékové lásky na pár dní a jdeme dál. Co bylo, stalo se – nechme to bejt. Co bude, na to se těšíme, to je pro nás dlouho očekávané a zajímavé.
Holek je 🙁 proč se dlouho trápit. přes noc se vyfunět do polštáře a další den nanovo, než se potkám s nějakou holkou s níž to bude mezi náma OK, nemusím chodit jak tělo bez duše. Znám pár lidí, kteří všechno brali moc vážně a málem skončili pod hlínou, podle mě jsou to blázni. Ať jdou na vzduch mezi lidi, hledat si kamarády, kamarádky, ať jdou na techno do klubu, ať osloví někoho, kdo se jim líbí, ať neblázní – zapomenout na všechno, hodit do sebe pár dvanáctek a jdem next, vo co go? Jaro, jaro.. Už je tady. Spousta krásných slunných dní se blíží, i léto už je blíže. Jestli jsem na ní myslel? Jo, ale vyspal jsem se z toho, jsme dál dobrý kamarádi, bavíme se spolu, je to mezi náma O.K. Nikdy na ní nezapomenu, třeba s ní zase budu chodit. Kdo ví?
Jdeme dál, naše parta se sune k nábřeží řeky, která protéká naším městem. Je tam jedno krásné místo, jedno z nejklidnějších ve městě, projdeme tunelem pod železničním mostem a nacházíme se v parku u řeky. Je tu klid. V dálce za řekou je vidět rušná silnice, tady je to vše jako na klidném ostrově v rozběsněném moři velkoměsta. Slunce pluje oblohou a na ní se objevují první hvězdy dnešního večera. Jdeme se před nimi schovat do místního Music Clubu, zde z nás odpadají problémy… Blížící se přijímačky jsou od nás na míle vzdáleny, jsme v pohodě… Lasery, barevná světla, stretoskopy, kouř a podmanivá hudba vyzývající k tanci. Všude spousta krásných holek, jedna z nich si k nám přisedla, je opravdu krásná, objal jsem jí kolem pasu. Vytáhla krabičku cigaret, né že bych kořil, ale dám si… Na veliké televizní obrazovce se objevují barevné fraktály, jejichž tvar závisí na rytmu hudby. Hrajou Gigi´d´Agostina jdem na parket, hodíme si pár svých tanečních kreací, ať si zamachrujem před holkama. Moje nová kráska se teď objímá s kámošem a já tancuji ploužák s jinou kočkou…. A výměna, něco tvrdšího Rammstein a jedem, všude plno lidí, super muzika, super holky, zlámaná srdce a decibely lásky, paráda, mezi kamarády kolují známé pochoutky i žlutá voda s pěnou nahoře.
Ať žije jaro, krásně to začíná. Život se má užívat a to právě na diskotéce děláme. Místní breakaři se rozhodli předvést se, v kruhu z lidských těl se střídají různé taneční styly i jejich napodobeniny. Každý by tu byl rád věčně, jenže další denmusíme zase do školy, tam to přetrpíme a zejtra jdem zase, domluveno. Čau kámoši. Zdar kotě, dej mi mobil, brnknu ti, miluju tě. Objev se tady zejtra, zdar.
Měsíc i hvězdy svítí, díky čisté obloze. Já valím autobusem domů, krásně prožitý večer, lehnu si a nechám si zdát o dalších…

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Prochlastanej večer
Prochlastanej večer vábí,
asi jsem teď zase něco vzdal,
možná jsem se jenom bál,
toho co přijde zítra.

A tak tě hledám, kde se dá,
jen déšť mi kříží cestu,
tisíckrát jsem tady stál
a ty mi říkáš nestůj.

Poslední týdny se probírám starými texty i starými výtvory tady na disku a čas od času narazím i na nějaký ten školní referát. Teď například na téma – průmyslové havárie. 

Dělal sem ho ve třetáku na střední…

“Průmyslové havárie představují významný faktor vysoce negativně ovlivňující normální běh společnosti. Průmyslová havárie bývá ve svých následcích zdrojem významných ekonomických ztrát, ale především ohrožuje zdraví a v nejzávažnějším případe i životy lidí.

Tyto negativní skutečnosti jsou pak umocněny a podtrženy zvyšující se přítomností průmyslových center u sídelních oblastí, tedy míst kde žijí lidé. Dalším faktorem je intenzifikace výrob, což znamená zvyšování efektivnosti výroby.

 Snaha po zvyšování efektivnosti a zvyšování výroby ve svém důsledku muže, a často v reálu přináší snížení bezpečnosti provozování těchto technologií. Tyto snahy se tak zákonitě dostávají do rozporu s obecně akceptovatelnou mírou ohrožení lidí.

Vzhledem k reálné možnosti zabránění vzniku průmyslových havárií je nezbytné provádět takové protiopatření, která by možnost vzniku havárií potlačila, nebo jejich následky minimalizovala.”

Celý referát je ke stažení zde prumyslove-havarie

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Prodaná kytara
==============
Rána jsou teď nějak stejná,
za okny nic, jen sněhová poušť
a v rohu krčí se prázdnej kout,
jak ve skříni výkladní
zrušený firmy.

Rána jsou nechtěným koncem spánku,
princezny nerady slýchají blues
jen prázdnej kout tu zbyl na památku
hvězdička zmizela a s ní velkej vůz
prohraných akordů.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Pouť v Polné
Jako každý rok i letos se u nás v Polné, konala tradiční mrkvancová pouť.
Pouť tu máme vždy druhý víkend v září, ale již v pondělí se k nám do Polné
začali sjíždět atrakce.
V pondělí dopoledne jsme seděli ve škole, když v tom začala přestávka
a my zjistily, že u našeho Polenského kina stojí kolona v níž byl naložený
autodrom.
Stál tam náklaďák, za ním byl vůz se samotným autodromem a za tímto vozem byla
napojena maringotka, v níž byla kasa a autíčka od autodromu.
Po skončení školy jsme šli s několika kamarády ke kinu, kde jsme jako ostatně
každý rok, vyčkávali na přijíždějící atrakce (nebyli jsme však sami, za tři
dny tam vyhlíželo atrakce tak 50..100 lidí) a čekali jsme tam takhle tři odpoledne
v pondělí a v úterý a ve středu a za ty tři dny k nám do Polné dorazilo atrakcí
několik:

Centrifuga
Autodrom Reverschon
Strašidelný zámek (Dvoupatrový – V němž se proháněly dvě soupravy vozíků.)
Bludiště
Labutě
Skateboard (MIXER)
Crazy Dance (PAVOUK)
Bobová dráha
Klece
Virtuální realita
Velký řetězák
Twister
dvě Casina
dvoje Plyšomaty

A ještě několik menších atrakcí jako dětský vláček, kolotoče, dětská
autíčka (Safari Park) a další.

Nebudu to tu popisovat podrobně.
Takže abych to nějak zakončil:
Pouť se mi velmi líbila, zvlášť na centrifuze.
S Pinguinem a Klaymenem jsme navštívili několikrát virtuálku a pavouka.
S Klaymenem a asi ještě s několika dalšími 10 spolužáky a spolužačkami jsme
chvilku blbnuly na velkém řetězáku. I když abych řekl pravdu byl bych radši
kdyby jsme šli raději na mixér, ale tento nápad se některým kamarádům nezamlouval,
že Klaymene.
Pinguin vytáhl v Plyšomatech velké množství plyšáků a já jsem se potom o to taky
párkrát pokoušel.
To samozřejmě nebylo vše, ale zdá se mi zbytečné tu o tom psát.
Přijeďte se sem do Polné raději příští rok druhou neděli v září podívat, nebo
navštivte jinou pouť.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Poslední svítání
Poslední svítání a pak věčná tma,
to země se zmítá ve spárech zla,
na to že jednou, možná něco nás smete,
už jsme si zvykli, dál kráčíme světem.

A jednou v hlavě budem mít čip,
a to jen proto, že chcem se mít líp.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Pomstychtivej duch
Zase stojí pod tvými okny,
přichází pomstít svojí smrt,
zabil se z nešťastný lásky,
a teď tu bloudí jako duch.
Zas zvoní na tvůj zvonek,
někdo zas dělá, že ho neslyší.
Ale on je přece mrtvý,
uklidňuješ srdce bušící.

R:
Přišel si pro tebe,
dveřmi prochází,
nic už prý nevadí,
jen láska schází.
Jen ten tvůj polibek,
sny provází,
bez něj se do nebe,
pryč neodchází.

Už slyšíš tam jeho kroky,
chvěje se tělo tvé,
víš že se láska blíží,
avšak rozum říká né.
Duchové prý neexistují,
to je jenom v pohádkách.
Už ho nikdy neuvidíš,
tak z čeho máš strach?

R:
Přišel si pro tebe,
dveřmi prochází,
nic už prý nevadí,
jen láska schází.
Jen ten tvůj polibek,
sny provází,
bez něj se do nebe
pryč neodchází.
Tam dál.

Teď vstáváš z postele,
polibek mu dáváš,
své činy proklínáš,
chyby uznáváš.
Poslední loučení,
navždy a s láskou.
Nezapomenu na tebe,
—————–
duch odchází sám.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Podzimní pohled a konstatování toho co vidím
Blíží se zima.. i když velmi pomalu, vždyť je teprv konec září. Je podzim, je sychravo. Je to však krásné, svět zdá se být tak smutně barevný, jako nebyl celý rok předtím. Ještě můžem chodit v klidu ven, bez toho, aby nám mrzly nohy a rampouchy se objevovaly na našich chodidlech. Je smutně, ale počasí dává kousek naděje, ještě zbývá alespoň kousek tepla z léta. Jak dlouho to krásně vesele smutné počasí potrvá, nevím, snad ještě celý říjen. V listopadu už to bude na nic, to už bude zima a navíc bude foukat opravdu silný a chladný vítr. Tady na vysočině se to jeví jinak, tady v těch kopcích je to jiné a krásnější než kdekoliv jinde, ale zima je tu dřív a pak tu zapadnem a vylezeme zase až příští rok na jaře.
Když odtáhnu žaluzie svého pokoje a podívám se skrz jeho čmouhy, vidím údolí a na sto metrů vzdálenou silnici, u ní několik, dnes již skoro kompletně opadaných a také většinou už podzimem promočených stromů kymácejících se větrem. Při tom pozorování poslouchám na třicet let starou českou bigbítovou klasiku – Petra Nováka, jeho staré, trošku pesimisticky smutné písničky o zvadlé lásce, jakoby se k podzimu hodily a tak ani nevnímám slova proudící z reproduktorů. Vidím potok tekoucí do nicoty v dáli, putující světem a čekající na to, až se bude moci vlít do říček a s nimi cestovat do řek a moří, do míst, které určitě v životě nenavštívím, třeba i proto, že je navštívit nechci. Za silnicí je statek, statek jiný než mnoho ostatních, skládající se z mnoha budov, které už vyhlížejí trošku schátrale, ale ještě stojí. Onen statek už něco pamatuje, má také svojí historii. Nejspíš kdysi patřil k místnímu zámku. Před takovými dvaceti lety, jak je patrno, potkal jednu jeho budovu požár a tak tam stojí neopravená a zničená doteď. Tak vypadá krutý zub času, je to jako piha na kráse, jinak obyčejné hospodářské budovy. V ostatních budovách tohoto statku má i dnes domov několik koní. Jednou odtud odváželi koně a protože se mu nechtělo nastpipit do připraveného náklaďáku, tak jim utekl a běhal tady po silnici. No a lidi běhali za ním. Takové rodeo tu je však málokdy.
Jinak je to klidný obzor, který vypadá ospale a ospalý také je. Když se kouknu trošku víc do prava je zde velký plácek (i když někdy se mohou zdát velké věci velmi malé), dnes je již posetý betonovou hmotou, která se na něj nalepila a nehodlá se ho pustit. Teď už slouží jako parkoviště, a však i v tuto chvíli na něm skoro nic nestojí, nepočítám-li jeden autobus. Není to tak dávno, stávali na něm cirkusy. Také tu stávají atrakce, přijíždějící na naší tradiční mrkvancovou pouť. Stojí tu, dokud je nepustí na náměstí, aby zde mohli několik dní zakotvit a rozdávat zábavu a potešení, aby mohli vytvořit na pár chvil zvláštní neopakovatelné prostředí, na které mají některé lidi veselé, usměvně zajímavé a někdy i smutné zážitky. Parkoviště se několikrát do roka zaplní mnoha auty, které sem dovezou lidi na koncerty a divadelní představení, konající se v místním sále zámku. Letos už tu však nic zajímavého nebude, nepočítám-li houslovou klasiku Jaroslava Svěceného a divadlo Járy Cimrmana.
Naproti parkovišti je staré kino, kino v němž jsem shlédl nejeden zajímavý film, včetně slavného a mrazivého Titanicu. Všechno, na co se podívám, vypadá v tom zamračeném počasí tak zvláštně, nostalgicky, sladkobolně a přitom tak živě. Není to jako v létě nebo v zimě. V létě, pokud si hodně nadsadím svůj názor, je vše moc suché a v zimě je naopak zase všechno bíle zmrzlé a neživé, až z toho jde mráz. Zvláštní je, že každý dnešní pohled je jiný, obloha má vždy jinou tvář a vzbuzuje jiné pocity i náladu, stromy jsou nyní den ode dne podzimnější a dřevěná prkna složená několik let (možná i desítek??) u silnice jsou starší a starší. Vítej podzime!