Počítačové viry

Sice nemám tušení, kdy tento dokument vznikl, ale byla to nějaká práce do školy – na střední (2001-2005) a asi jsem si jako téma vybral Počítačové viry… Teď sem to poletech objevil. Takže kdyby to někoho zajímalo, je to ke stažení zde: pocitacove-viry

Ukázka:

Co je počítačový virus?

  • Počítačový vir je program, podobně jako například operační systém, počítačová hra nebo výukový program.
  • Počítačový vir není živočich, jak se mnozí zaostalci domnívají.
  • Počítačový vir má s biologickým virem společné to, že škodí a množí se. Navíc však ještě maže data a otravuje při práci. Není nic příjemného mít vira na svém počítači.

 

Jak můžete dostat virus na svůj počítač ???

Je to jednoduché, třeba si donesete disketu z již napadeným programem a ten spustíte, vir se tak společně s oním programem zkopíruje do paměti, a pokud je v paměti ještě jiný program (například operační sysém, nadstavba) , tak věřte tomu, že vir nebude dlouho přemýšlet a udělá v onom programu svojí kopii.

Další den disketu vrátíte, aniž by jste si zkopírovali program, který na ní byl. Vir se však už nalézá na vašem počítači a většinou se spustí hned při startu operačního systému. Potom z paměti dále napadá spouštěné programy a tak se šíří.

 

Počítačové hry u nás – Český herní průmysl

Sice nemám tušení, kdy tento dokument vznikl, ale byla to nějaká práce do školy – na střední (2001-2005) a asi jsem si jako téma vybral Počítačové hry… Teď sem to poletech objevil. Takže kdyby to někoho zajímalo, je to ke stažení zde: pocitacove-hry

V současné době působí na české softwarové scéně minimálně dvacet týmů zabývajících se profesionální tvorbou počítačových her a na stovky amatérských týmů složených především ze studentů.

 Tvorba hry, která by se prodávala, je dnes mnohem náročnější než před lety. Ještě před deseti roky mohl dobrou a komerčně úspěšnou profesionální hru udělat jeden člověk za pár týdnů, dneska je na vývoj hry potřeba mnoho peněz a na hře pracuje třeba dvacet nebo třicet lidí (i když vývojářské týmy v ČR bývají menší). Jednotliví členové týmu jsou dnes většinou specializování – např. grafici (tvorba herní grafiky), designéři (návrh „prostředí“ hry), hudebníci (tvorba hudebního doprovodu),  zvukaři (tvorba zvuků), betatesteři (vyhledávání chyb ve hře), programátoři (tvorba enginů – systém na zpracování hry, pomocného software, instalací), webdesignéři (tvorba internetových stránek) a tak dále.

 

Plyšák

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Plyšák
Když sedím a píšu úkoly, dívá se přitom na mě ze skříně starý plyšák. Jaký plyšák? Medvědí plyšák. Je to plyšák veterán, druhově bych ho zařadil mezi brtníky. Jak na té skříni sedí dlouho, to už nikdo neví. Možná že je tam stejně dlouho, jako ty staré hodiny tikající na zdi. Tik Tak. Čas běží a plyšák se nezávisle na čase vesele usmívá (jak se usmívá? možná blbě, ale to napsat nemůžu, protože píšu školní subjektivně zabarvený popis). Jeho úsměv je neměnný a plyšový k tomu. A jak vypadá? Staře. Zdá se, že hlady netrpí – jeho břicho tomu nenasvědčuje. A na jeho postavě je vidět, že se ničeho nelekne. Ten medvěd nemá jméno, alespoň ho neznám. A nikdy jsem se o jeho jméno nezajímal. Je to prostě medvěd, ale vytvořil sem si s ním citový vztah, protože se na sebe neustále díváme – je to můj kamarád.

Plok

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Plok
Plok je hra, jejíž jedinná platformová verze o které Vím je určena pro počítačové hry Snes (Super Nintendo System). Vyšla asi na přelomu let 1993 a 1994 pod hlavičkou společnosti Nintendo (jak jinak). Je to zajímavá dobrodružná plošinovková hopsačka, ale takových bylo v té době opravdu mnoho, takže se v tom obrovském množství jí podobných titulů ztratila. Ve hře ovládáte postavu Ploka, což je mimořádně barevná a proměnlivá postavička, která žije ve vzdáleném světě, kde každý den znamená nové a vzrušující dobrodružství. Plok se jednoho dne vzbudil a zjistil že vlajka, kterou nechal vlát na střeše svého malého domku je pryč. Někdo mu jí totiž ukradl a tak se vydává na její záchranu. Hra je tvořena velkým množstvím zajímavých a rozličných úrovní, které jsou přeplněny zbytečně barevnou grafikou (programátoři a grafici společnosti Nintendo Inc. zřejmě chtěli dokázat, že jejich v té době nejlepší přístroj, který se jmenoval SNES dokáže opravdu zajímavé grafické kousky a v pohodě zvládne složité grafické přechody). Po cestě může Plok nalézt mnoho falešných vlajek. Lze tu také sbírat předměty v podobě dárků, které vždy nějak změní Plokovu vizáž, nebo mušle, které pokud je sbíráte doplňují Plokovu zásobu životů. Jsou tu také zelené kameny, které Plokovy přidají do zásoby jeden celý život, takže nemusí zbytečně sbírat velké množství mušlí. Jsou tu různí nepřátelé. Levely jsou tvořeny zajímavým prostředím, zeminou, plošinami, horninami, stromy a jinými rostlinami, budovami, sochami, tyčkami, ukazately a desítkami bordelu všeho druhu. Jak už jsem uvedl, hra má opravdu dobrou grafiku, stejně tak i hratelnost a dokonce také hudbu (na svou dobu). Pokud seženete emulátor SNESe tak si sežeňte tuhle hru, protože je opravdu dobrá.

Pampuch

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Pampuch
Pampuch je hra, která funguje na velmi starém principu a to na principu hry PacMan.
V Pacmanovi šlo o to vysbírat v bludišti co nejrychleji kuličky a nenechat se sežrat žádnou bestií, převážně duchy.
Podle Pacmana dostali jí podobné hry název Pacmanovky. A Pacmanovky existují snad na všech zařízeních, kde se dají hrát hry – Snes, Nes, Game Boy, Game Gear, Liko Pegasus Nintendo System, Sega CD, Robotron 1715, ZX Spectrum, PMD, HP, Super Engine, Playstation, PC, Commodore, Amiga, Mega Drive, Atari (XT, Game System, Jaguar), 3DO, Rambo a dalších. Některé jsou lépe provedené a jiné zase hůře, jedny jsou zábavnější jiné nudnější, jedny běhají v grafickém režimu a jiné zase v textovém režimu, jedny obsahují kvalitní zvukové efekty, jiné hrají přes speaker a některé vůbec žádné zvuky neobsahují. Vyšlo dokonce několik CD s velikými sbírkami volně šiřitelných her na principu PacMana. Určitě už existují i PacManovky s využitím 3D grafické technologie. PacMan je i přes své stáří stále populární. Navíc jsou tyto hry docela i zábavné. Existuje také mnoho českých variant této hry. O některých se můžete něco dozvědět v programu DISCS, který si můžete stáhnout na http://www.mujweb.cz/www/discs. Jednou z nich je i hra Pampuch, jejímž autorem je známá česká počítačová firma Zoner, což je autor například známých grafických editorů Zebra pro Dos, Zebra pro Windows, Zoner Calisto.. hypertextových programů – Zoner Context a dalších. Datum její výroby není přesně znám, ale vznikla v roce 1994. Hra je šířena jako FREEWARE a zabírá cca 80 kB, běhá bezproblémově pod operačními systémy Windows 3.x/95/98/NT/2K/ a asi dalšími které budou následovat :). Hra se nachází na CD Český výběr 2 vydaném roku 1996 firmou Špidla Data Processing, ale asi i na dalších. Rychlost hry lze zpomalovat nebo zrychlovat, je tu tabulka vítězů, několik kol, možnost vypínání a zapínání zvuku a samozřejmě zavření hry, ale to je asi tak vše. Grafika je na svou dobu standartní, hratelnost je dobrá a nápad je převzatý. Nějaký větší popis hry zde nebude, protože si myslím, že pro každého bude zajímavější si hru zahrát než si o ní přečíst to co zapnutím hry stejně zjistí.

Fuckstory: Pátek (herní příběh + důležité informace):

Název:
Hra je nejspíš první (a přitom poslední) textová hra z herní řady FUCKSTORY 2001 a odehrává se jednoho zimního pátečního dne. Odtud název FUCKSTORY: PÁTEK

Herní příběh:
S velikou radostí se dostavíte do své oblíbené školy, zde strávíte celý vyučovací den, aniž by jste něco zažili. Poté přijdete domů a napíšete úkoly. Zbyde Vám trochu času, vždyť je teprve osm a tak se ještě budete učit matematiku, francouzštinu a biologii.. Tato hra je ovšem o něčem úplně jiném, příběh je totiž opakem výše uvedeného.
Dějová linie, které se příběh celou dobu drží je následující: Ráno se probudíte do strašné zimy, ale protože musíte do své neoblíbené školy, tak si vyčistíte zuby pilníkem a vyrazíte na autobusovou zastávku s aktovkou připomínající parní kotel. Autobus neletí a neletí a tak jdete do školy pěšky, cestou potkáváte různé pohádkové bytosti (Pamela Anderson, Karel Gott, Vašek z Luneticu), ale ty vás nezajímají, musíte prostě do školy i když se vám tam vůbec nechce. Samozřejmě přijdete pozdě a tak nezabráníte nepříjemnému rozhovoru s vaší neoblíbenou paní učitelkou. Naštěstí hodina netrvá dlouho a učitelka odlétá oknem na svém koštěti ze třídy, sláva, vymlátila se, srazila se s létajícím talířem, který již několik týdnů krouží nad desetitisícovou metropolí v níž chodíte do školy. Ve škole vydržíte ještě zhruba dvě vyučovací hodiny a přitom se seznámíte s dívkou, která nedávno přišla do vaší třídy. Její křivky obdivuje celá škola, ale jak se zdá ona má oči jenom pro vás, což je důvod k tomu pozvat jí dnes odpoledne na rande. Souhlasí.. super. Pak ale nastává čas ze školy vypadnout, blíží se totiž hodina s diktátem v čele. Předstíráte infarkt a tak jste odvezeni do nedaleké nemocnice. Jelikož na vás však jeden z doktorů chce otestovat eutanázii, musíte utéct. Cestou z nemocnice na autobus potkáváte různé lidi, včetně své sestřenice Karla, ale na autobus se dostatnete včas. Přijedete domů, chvilku se tam nudíte a pak konečně nastane čas jet zpět do velkoměsta a využít zamluvené rande. Vyzvednete krásku Nikol s níž jste si ono rande domluvili a společně valíte do místního music-clubu. V music-clubu je mnoho možností co dělat a tak je samozřejmě skoro všechny využijete. Pak nastane čas vypadnout… blíží se konec hry. Který je opět vcelku dost ujetý, ale naruší celou původní herní strukturu a linii, které se hra drží. Závěr hry není totiž tentokrát nadsazený, je ze života.

Prostředí:
Skoro celá hra běží v základní barvě textového módu MS-Dos, obsahuje veselý a ironický děj, a k tomu všemu také velké množství pravopisných chyb, jenž jsou ve hře v podstatě schválně, aby dotvářeli atmosféru anti-školního prostředí. Navíc se prý chyby autorovi nechtěli opravovat, tak je tam prostě nechal jako herní BONUS. Herní menu je od hry samotné velmi odlišné, hýří všemi 16-ti barvami, které starý MS-Dos poskytuje. Všechno tam bliká, svítí, mění se, hýbe se, nic v menu není stálé. Prostě herní menu ALÁ PŘIJEL CIRKUS.

Pár dotyků

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Pár dotyků
==========
Pár dotyků,
co nedávali smysl, ale svět byl chvíli krásnej.
Pár dotyků,
co nezměnilo svět a my museli zas jít
Pár dotyků,
a všude znělo jen “nezapomeň”,
pár dotyků,
teď jdeme dál svou vlastní cestou.

Ze stěny s bílým dojmem,
už na mě neciví,
chodím jen s vlastním stínem,
ženský jsou dál vábivý.
Jak dlouhý noční pitky,
nebo cizí soukromí,
kdo nevěří, ať za ní běží,
šance jsou jen zdánlivý.

Pár dotyků,
co nedávali smysl, ale svět byl chvíli krásnej.
Pár dotyků,
co nezměnilo svět a my museli zas jít
Pár dotyků,
a všude znělo jen “nezapomeň”,
pár dotyků,
teď jdeme dál svou vlastní cestou.

Otrokář

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Otrokář
“Nevím, kam dřív skočit, a ty se táhneš jako štrůdl,” zvolal na mě vedoucí, ale mně to bylo jedno. Třicet kilometrů pěší chůze a teď ještě pomáhat hrabat listí. “Ať jde někam!” pomyslel jsem si. Chci si lehnout a spát a nikoliv tu pracovat jako otrok.
Potichu jsem se vplížil do svého stanu, snad si mě nikdo nevšimnul “I kdyby, mně už je to stejně jedno,” zamumlal jsem si pro sebe. Ale to už mě někdo chytl zezadu za límec – byl to vedoucí, dal mi do ruky hrábě a dohlížel na mojí otrockou práci. A tak jsem hrabal a hrabal. Samozřejmě, že mě to nebavilo. Jenomže, co jsem mohl dělat. Navíc jsem v tom nebyl sám. Konečně se začalo stmívat a já jsem si mohl jít lehnout, jaká úleva po těžkém dni to byla, to snad ani nelze vypovědět. Když vtom nás někdo vytáhl ze stanu, byl to zase !!!! VEDOUCÍ !:-(? Myslel jsem na nejhorší. A to nejhorší taky přišlo, protože řekl: “Stávejte, budete dnes držet noční stráž.” A tak jsme celou noc probděli polospánkem. “Na tábor už mě nikdo víckrát nedostane” pravil jsem. Jenomže další rok jsem tam jel znovu i přes mnou kladený odpor.

Okamžiky

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Okamžiky
Je zajímavé, jak malou a nepatrnou část v našem životě zaujímají skutečně významné okamžiky. Celý život se k nim vracíme a když se zdají dny příliš šedivé, vytáhneme je z trezoru a pocit nostalgie nás hřeje u srdce, sladkobolná euforie znovu rozpumpuje naši tuhnoucí krev, která si skoro zvykla na pocit, že ty staré dobré časy se už nevrátí, protože jak tvrdí Herakleitos: “Dvakrát nelze vstoupit do stejné řeky.”
A jako nově opravené auto, zatouží naše duše zažít alespoň něco podobného, jako před lety, když už ví, že stejné to být nemůže. Stejné ne, ale zůstává tu naděje, že to může být lepší, větší, silnější a krásnější, že to překoná vzpomínku z dob dávno minulých, že to přepíše, to nač vzpomínáme a že náš sen, o kterém sníme při dlouhých nocíh, dívajíc se na nebe, se stane skutečností, alespoň na chvíli současnou.

Odysea do bordelu

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Odysea do bordelu

Bylo mi tehdy osmnáct, nebyl jsem příliš pohledný – ksicht jsem měl jako měsíční krajinu. Moc zkušeností s dívkami jsem také neměl, jakživ jsem kundu neviděl. Proto mě napadlo, v den svých plnoleťáckých narozenin, rozbít své prasátko a vydat se tuto skutečnost změnit do nedalekého bordelu, který stál hned naproti místní církevní škole. Čtyři hodiny jsem strávil nacvičováním oněch erotických pohybů, které jsem okoukal od opraváře praček, když k nám čas od času za nepřítomnosti otce zavítal. Najednou jsem se ocitl v ulici bordelu, ani nevím jak. A když se moje labilní rozhodování stabilizovalo na tom, že vkročím do dveří s nápisem “Naho-blaho”, rozbušilo se mi srdce napětím, jako nikdy předtím a začali mě svědět koule. Po čase jsem zjistil, že čím víc si je drbu, tím více mě svědí. Ještě jednou jsem se rozhlédl, zda mě nevidí nikdo z mých známých a poté jsem zmizel za dveřmi do ráje, jenž měli jednou provždy změnit můj život. V životě jsem si takto prostředí bordelu nepředstavoval. Jako v zoo, gorily, spousta koček… Náhle připlavala nějaká kráva, s ksichtem poštovní úřednice a zeptala se mě na můj vkus. Rozhlédl jsem se, všechny dívky byly hezké a navíc “do každé se dá,” říkával můj dědeček.
Nejvíce mi do oka padla půvabná brunetka. Její vlasy sahaly nad její veliká ňadra, která se viditělně rýsovala v eroticky laděném dekoltu. Její ladnou křivku, bych přirovnal k přesně vyměřenému geometrickému útvaru, který je konstruován tak, aby zaujmul co nejširší spektrum lidí a přitom nevybočoval ze zajetých standardů moderní doby. Byla to prostě krasavice. Když erosenka zmerčila, že na ni ukazuji prstem, zvedla se… a schovala se za bar. Bordelmamá ji však okřikla a tak jsem byl nucen vyslechnout si krátkou hádku, o popisu její práce. Zas tak ošklivý snad nejsem, napadlo mě. Nakonec neochotně přikývla a odtáhla mě na své pracoviště. Růžový pokojíček osvětlovaly růžové lampičky ve tvaru přirození.
S hranou ochotou kráska vyslovila slova “Připravím se..” A odešla kamsi, pryč. Nechala mě v pokoji asi tři minuty samotného. Tři minuty byla v ten moment věčnost. Nekonečná věčnost. Nakonec vstoupila dveřmi, kterých jsem si dosud nevšiml, neboť jsem byl nesvůj. Vypadala jak čerstvě vybalený dárek, byla zahalena do rychle svléknutelného oděvu a voněla jak něco z mého dětství. “Nasaď si čepičku.” Pochopil jsem, co po mě chce. Vyndal jsem z kapsy kulicha a narazil si ho na hlavu. Chvíli na mě koukala jako na stádo ufounů a pak se začala smát. Nechápal jsem proč. V záchvatu svého hlasitého, rajcovního smíchu vyběhla z místnosti a nechala mě tam samotného, samotinkého. Připadal jsem si jako odhozená šprcka.