Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Pár dotyků
==========
Pár dotyků,
co nedávali smysl, ale svět byl chvíli krásnej.
Pár dotyků,
co nezměnilo svět a my museli zas jít
Pár dotyků,
a všude znělo jen “nezapomeň”,
pár dotyků,
teď jdeme dál svou vlastní cestou.

Ze stěny s bílým dojmem,
už na mě neciví,
chodím jen s vlastním stínem,
ženský jsou dál vábivý.
Jak dlouhý noční pitky,
nebo cizí soukromí,
kdo nevěří, ať za ní běží,
šance jsou jen zdánlivý.

Pár dotyků,
co nedávali smysl, ale svět byl chvíli krásnej.
Pár dotyků,
co nezměnilo svět a my museli zas jít
Pár dotyků,
a všude znělo jen “nezapomeň”,
pár dotyků,
teď jdeme dál svou vlastní cestou.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Otrokář
“Nevím, kam dřív skočit, a ty se táhneš jako štrůdl,” zvolal na mě vedoucí, ale mně to bylo jedno. Třicet kilometrů pěší chůze a teď ještě pomáhat hrabat listí. “Ať jde někam!” pomyslel jsem si. Chci si lehnout a spát a nikoliv tu pracovat jako otrok.
Potichu jsem se vplížil do svého stanu, snad si mě nikdo nevšimnul “I kdyby, mně už je to stejně jedno,” zamumlal jsem si pro sebe. Ale to už mě někdo chytl zezadu za límec – byl to vedoucí, dal mi do ruky hrábě a dohlížel na mojí otrockou práci. A tak jsem hrabal a hrabal. Samozřejmě, že mě to nebavilo. Jenomže, co jsem mohl dělat. Navíc jsem v tom nebyl sám. Konečně se začalo stmívat a já jsem si mohl jít lehnout, jaká úleva po těžkém dni to byla, to snad ani nelze vypovědět. Když vtom nás někdo vytáhl ze stanu, byl to zase !!!! VEDOUCÍ !:-(? Myslel jsem na nejhorší. A to nejhorší taky přišlo, protože řekl: “Stávejte, budete dnes držet noční stráž.” A tak jsme celou noc probděli polospánkem. “Na tábor už mě nikdo víckrát nedostane” pravil jsem. Jenomže další rok jsem tam jel znovu i přes mnou kladený odpor.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Okamžiky
Je zajímavé, jak malou a nepatrnou část v našem životě zaujímají skutečně významné okamžiky. Celý život se k nim vracíme a když se zdají dny příliš šedivé, vytáhneme je z trezoru a pocit nostalgie nás hřeje u srdce, sladkobolná euforie znovu rozpumpuje naši tuhnoucí krev, která si skoro zvykla na pocit, že ty staré dobré časy se už nevrátí, protože jak tvrdí Herakleitos: “Dvakrát nelze vstoupit do stejné řeky.”
A jako nově opravené auto, zatouží naše duše zažít alespoň něco podobného, jako před lety, když už ví, že stejné to být nemůže. Stejné ne, ale zůstává tu naděje, že to může být lepší, větší, silnější a krásnější, že to překoná vzpomínku z dob dávno minulých, že to přepíše, to nač vzpomínáme a že náš sen, o kterém sníme při dlouhých nocíh, dívajíc se na nebe, se stane skutečností, alespoň na chvíli současnou.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Odysea do bordelu

Bylo mi tehdy osmnáct, nebyl jsem příliš pohledný – ksicht jsem měl jako měsíční krajinu. Moc zkušeností s dívkami jsem také neměl, jakživ jsem kundu neviděl. Proto mě napadlo, v den svých plnoleťáckých narozenin, rozbít své prasátko a vydat se tuto skutečnost změnit do nedalekého bordelu, který stál hned naproti místní církevní škole. Čtyři hodiny jsem strávil nacvičováním oněch erotických pohybů, které jsem okoukal od opraváře praček, když k nám čas od času za nepřítomnosti otce zavítal. Najednou jsem se ocitl v ulici bordelu, ani nevím jak. A když se moje labilní rozhodování stabilizovalo na tom, že vkročím do dveří s nápisem “Naho-blaho”, rozbušilo se mi srdce napětím, jako nikdy předtím a začali mě svědět koule. Po čase jsem zjistil, že čím víc si je drbu, tím více mě svědí. Ještě jednou jsem se rozhlédl, zda mě nevidí nikdo z mých známých a poté jsem zmizel za dveřmi do ráje, jenž měli jednou provždy změnit můj život. V životě jsem si takto prostředí bordelu nepředstavoval. Jako v zoo, gorily, spousta koček… Náhle připlavala nějaká kráva, s ksichtem poštovní úřednice a zeptala se mě na můj vkus. Rozhlédl jsem se, všechny dívky byly hezké a navíc “do každé se dá,” říkával můj dědeček.
Nejvíce mi do oka padla půvabná brunetka. Její vlasy sahaly nad její veliká ňadra, která se viditělně rýsovala v eroticky laděném dekoltu. Její ladnou křivku, bych přirovnal k přesně vyměřenému geometrickému útvaru, který je konstruován tak, aby zaujmul co nejširší spektrum lidí a přitom nevybočoval ze zajetých standardů moderní doby. Byla to prostě krasavice. Když erosenka zmerčila, že na ni ukazuji prstem, zvedla se… a schovala se za bar. Bordelmamá ji však okřikla a tak jsem byl nucen vyslechnout si krátkou hádku, o popisu její práce. Zas tak ošklivý snad nejsem, napadlo mě. Nakonec neochotně přikývla a odtáhla mě na své pracoviště. Růžový pokojíček osvětlovaly růžové lampičky ve tvaru přirození.
S hranou ochotou kráska vyslovila slova “Připravím se..” A odešla kamsi, pryč. Nechala mě v pokoji asi tři minuty samotného. Tři minuty byla v ten moment věčnost. Nekonečná věčnost. Nakonec vstoupila dveřmi, kterých jsem si dosud nevšiml, neboť jsem byl nesvůj. Vypadala jak čerstvě vybalený dárek, byla zahalena do rychle svléknutelného oděvu a voněla jak něco z mého dětství. “Nasaď si čepičku.” Pochopil jsem, co po mě chce. Vyndal jsem z kapsy kulicha a narazil si ho na hlavu. Chvíli na mě koukala jako na stádo ufounů a pak se začala smát. Nechápal jsem proč. V záchvatu svého hlasitého, rajcovního smíchu vyběhla z místnosti a nechala mě tam samotného, samotinkého. Připadal jsem si jako odhozená šprcka.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Odplata aneb na hrubý pytel, hrubá zaplata

Je to celkem dávno, co jsme se přestěhovali a co jsem začal chodit na jinou školu. Byl jsem ve čtvrté třídě. Zvykl bych si tam asi rychle, nebýt jednoho člověka. Říkali mu Zubr. Byl to parchant, co Vám mám povídat. Byl největší, nejsilnější, nejdrzejší a hlavně mu vždycky všechno prošlo. Do další třídy se vždycky dostal o fous. Ale dostal. Ne, že bych byl nějakej svatoušek, naopak byl jsem pěkný kvítko. Ale na něj jsem prostě neměl. Stejně jako zbytek třídy. Věčně mě slovně napadal, urážel a dělal si ze mě srandu. Někdy mi dokonce schazoval učení a snažil se proti mě poštvat celou třídu. Nikdo, by se proti němu nepostavil. Riskoval by šílené bolesti břicha a vymlácenej úsměv. I když mě sral s pravidelností školního zvonění. Nic sem si z toho nedělal. Byl jsem v pohodě. Jednou týdně jsem chodil na karate. Nikdy jsem si však na Zubra nedovolil. Až jednou pohár mé trpělivosti přetekl a já začal kout pikle, jak mu jeho veselé kousky oplatit. Dlouho mě nic nenapadalo, ovšem jednoho dne mě políbila můza spravedlnosti a já dostal nápad nevídaných rozměrů. Domluvili jsme se se zbytkem třídy, přišli jsme do školy dříve a namazali jsme jeho židli speciálním lepidlem. Bylo to lepidlo, které na první dotek vůbec nelepilo, ani nebylo cítit, nebo vidět, ovšem po mírném zahřátí slepilo dva předměty tak pevně, že už je od sebe neoddělil ani Capperfield.
Když přišel Zubr, jako vždy po zvonění do třídy, všichni jsme dělali, jako že se nic neděje, ale koutkem oka jsme všichni pozorovali jak to dopadne. Zubr usedl na svojí židli, vytáhl nějaké učení na lavici a pak položil svoji hlavu na desku stolu a usnul. Učitelé ho už nechávali být, věděli že ho škola nezajímá, a že mu to učení jednou všechno bude na nic. Když ho vzbudili, byl pak akorát nervózní a vyrušoval svými výkřiky jejich už tak dost narušovanou práci.
Zazvonilo, Zubr se chtěl zvednout a odebrat se na záchod, zapálit si cigáro. Ovšem když se zvedl, měl na kalhotech přilepenou židli. Začali jsme se všichni smát, Zubr se zastyděl a zesmutněl, ovšem na jeho obličeji byl vidět tekoucí pot a vztek. Jak si někdo mohl dovlit tohleto provést obávanému Zubrovi? Snažil si židli odtrhnout od oděvu, ale nešlo to. Lepidlo bylo přece kvalitní, tuzexové.. Nevěděl co dělat, musel tam čekat na hodinu až přijde nějaký učitel. Zazvonilo a přišel Zubrem prvně v životě očekávaný pedagog. Zubr ihned začal žalovat a učitel, jenž to slyšel se nejprve nevěřicně pousmál, ale potom zpřísněl a začal vyšetřovat, kdo to udělal. Nikdo se nepřiznal, měli jsme všichni dudku, stálo to ovšem za to. Viděla ho totiž takto celá škola, když přecházel ze třídy do školníkovy dílny, jenž mu zajistli nový montérkový oděv..

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Od těch dob
Od těch dob, co prodal jsem značkovou kytaru,
sedávám každej den na žábě u baru,
holkám už neříkám své citlivé básně.
ony se nesmějí, bolí je dásně.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Ožralá

Dneska jsem byl na žábě
a pil, a pil, a pil.
Na smutek i zapomnění,
na to co bylo a už není.
Na tvé krásné obočí.
Na tvou vůni, na lesk očí
hebkost kůže na tvůj vlas.
Tak se skrývaj střepy krás,
vrať se zas, lásko má,
jedinná, nevinná, slzy
skanou do klína, když okolí
usíná a já stojím sám,
vlastně sedím, vzpomínám
a říkám si, že to bylo
krásný v onen čas, když ty ony
střepy krás, stály tam,
kde tvůj jas měl jistotu,
že mě vždycky můžeš mít,
a já s tebou můžu jít,
kdykoliv se mi bude chtít.
Jenže to dnes možné není
a tak sedím v sedle, piju,
přemýšlím zda vůbec žiju,
a v hodinách vidím chyby,
jako by čas nebyl přesný,
pouze krutý, připadá mi,
proč nelze vrátit čas,
sakra, sakra, sakra.
Písně duní odpolednem,
pod stropem zkrouceným,
mám před sebou celý den,
jak mám však naložit s námi,
když k tobě nemůžu jít,
nebo můžu, jenže bez výsledků,
efekt bude vraždící, nepohledný,
neúsměvný.
Jen tvůj úsměv od dveří,
co mi nikdo nevěři,
bude se mnou dál,
ve vzpomínkách žít,
a já budu muset dál jít.
Hledat lásky jiné, krásné,
jenže je to správné??
Není, není. Kdo mi pomůže
i rock´n´roll hraje pomalu,
mlatím prsty do stolu,
nikdo mě neslyší,
jako bych byl vzduch.
Jak nicotný si připadám,
ve dvou se to lépe táhne,
kde jsi, ach jo, sám, to ne.
Pěna s nikotinem mě nebaví,
parta je dobrá,
jenže já chci být jen s tebou,
s tebou, áááááááááááááááá..
Sakra, psát v tomhle stavu,
nemá patu ani hlavu,
zato mi nic nebrání,
složit hlavu do dlaní,
hlasitě se smát i brečet,
všude kolem klidně ječet,
ať mě zmlátí skinheadi,
stejně o nás nevědí,
aspoň láska bude nějakej efekt mít,
potím krev,
dělám všechno jen pro tebe,
chci jen s tebou nocí bdít,
šahat spolu s tebou do klína,
když kolem všechno usíná,
líbat se a objímat,
milovat se, usínat a
žít, tak jak se má,
ať to cenu má.
Jenže to je zbytečné,
stejně jsi daleko,
i když vím kde bydlíš.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

O Markétě (polobalada)
Na chodbě se ozvalo cinknutí klíčů. Otočil jsem se a zahlédl jsem Markétu, jak jde pryč od dveří. Šel jsem za ní a zeptal se jí, kam jde tak brzy. Řekla, že dneska musí jít dříve, protože by jinak nestihla autobus. No dobře, tak já tě doprovodím navrhl jsem jí. Snažila se slovně klást malinký odpor, ale přemohl jsem jí. Nakonec souhlasila. Zamknul jsem můj malý obchod s počítači. A šel jsem s ní. Když odjela domů a nastal víkend docela mi scházela, nudil jsem se u svého notebooku a programoval piškvorky. Asi sem si na ní za ten týden co u mě prodávala zvykl. Fakt skvělá holka – pěkná a chytrá k tomu, to se mi líbí. Navíc málokdy narazím na holku, která umí takhle dobře s počítačema. V pondělí se opět objevila v obchodě. Prohodili jsme jen pár slov, ale to mi stačilo, víc jsem nechtěl (nebo chtěl, ale nevěděl jak na to). Prozatím mi stačilo, že jsem se na ní mohl celý den dívat. Dobrý, asi díky ní nám teď do obchodu chodilo více a více lidí.
Pak jsem jí oslovil: „Jak sis užila víkend.” a ona na to: „Ale jo dobrý, byli jsme pařit u nás v klubu.” „A co ty ?” zeptala se a já na to jenom „Taky dobrý.” Chtěl jsem jí nějak zkusit sbalit,
někam jí pozvat nebo udělat něco podobného, jenomže vždycky jsem skončil u povídání “O víkendu”. Nevěděl jsem, co jí vlastně mám říct. A tak než jsem to stihl udělat, řekla mi, že se za týden vdává. Umanul jsem si tedy, že mám dost velikou smůlu, protože vždycky když se mi nějaká holka líbí, je tam nějakej problém. A tak jsem se uzavřel do sebe a povídám si jen s počítačem pomocí ASSEMBLERU… člověk za člověkem chodí do obchodu a já se v klidu lehce užírám.